Temná extrémní gnóze: Architektura kosmické hrůzy H. P. Lovecrafta V. díl

Howard Phillips Lovecraft otevřel dveře do propasti lhostejného vesmíru, ale těmito dveřmi brzy prošli další autoři. To, co dnes populární kultura plošně označuje jako „Cthulhu mýtus“ (pojem, který Lovecraft sám nikdy nepoužil), je ve skutečnosti kolektivním literárním a filozofickým konstruktem. Lovecraftovi následovníci, sdružení v takzvaném Lovecraftově kroužku a později v navazujících generacích tvůrců, původní čistou filozofii kosmické prázdnoty radikálně přepsali. Mnozí z nich se stali literárními kacíři, kteří kosmicismus zdeformovali, zatímco jiní jej obohatili o zcela nové ontologické hrozby.

Původní Lovecraftův kosmicismus představoval uzavřený, autorský systém postavený na absolutní bezvýznamnosti lidstva v mechanickém vesmíru. V tomto vesmíru chyběl jakýkoliv smysl a jakákoliv morálka. S tím, jak si autoři z Lovecraftova okruhu začali formou literární hry půjčovat jména zakázaných knih, šílených bohů a prokletých měst, začal se rodit fenomén sdíleného vesmíru.

Tento proces však znamenal ztrátu filozofické čistoty. Tím, že autoři začali nepochopitelné entity katalogizovat, popisovat jejich motivace a systematizovat jejich vztahy, zaplnili původní drtivou kosmickou prázdnotu konkrétními pravidly. Nekonečno dostalo mantinely. Každý z klíčových autorů tak vtiskl kosmicismu svůj vlastní filozofický otisk a pozměnil pravidla toho, jak realita a hrůza fungují.

August Derleth je pro kosmicismus naprosto paradoxní postavou. Na jedné straně zachránil Lovecraftovo dílo před zapomněním, když po jeho smrti založil nakladatelství Arkham House a systematicky jeho povídky vydával. Na straně druhé se stal největším filozofickým kacířem původního mýtu. Derleth totiž nedokázal psychologicky unést drtivý nihilismus čistého kosmicismu a rozhodl se jej naroubovat na tradiční křesťanskou morálku.

Derleth zavedl do mýtu klasický kosmický dualismus, tedy absolutní válku mezi dobrem a zlem. Rozdělil neuchopitelný panteon na dvě soupeřící frakce. Na jedné straně stojí Starší bohové (Elder Gods), kteří reprezentují spravedlnost, řád a světlo. Na druhé straně stojí Prastaří (Great Old Ones) v čele s Cthulhu, kteří představují čisté zlo, temnotu a vzpouru. Ve svém románu Lurker na prahu (The Lurker at the Threshold) tuto svou novou, manichejskou mytologii definoval naprosto nekompromisně:

„Starší bohové, kteří sídlí v nezměrných vzdálenostech v souhvězdí Betelgeuse, srazili Prastaré z nebes a uvěznili je na temných místech hluboko pod povrchem Země a na samém dně světových oceánů, odkud tito padlí rebelové neustále kují kruté plány na zničení celého lidstva a znovuzískání své ztracené vlády nad naším světem.“

Derleth navíc provedl takzvanou elementární kategorizaci. Rozhodl se Prastaré přiřadit ke klasickým pozemským živlům. Cthulhu získal moc nad vodou, Cthugha nad ohněm, Hastur nad vzduchem a Nyarlathotep nad zemí. Tímto systematickým škatulkováním Derleth kosmicismus fakticky polidštil. Mimozemské entity přestaly být nepochopitelnými anomáliemi z vnějšího vesmíru a staly se pouhými nadpřirozenými démony vázanými pravidly lidské logiky a pozemských živlů.

Frank Belknap Long obohatil kosmicismus o mnohem temnější a abstraktnější koncept, a to o rozměr matematiky a ne-euklidovské geometrie. Long si uvědomil, že skutečná hrůza nemusí pocházet z hmoty, ale ze samotného tvaru prostoru a času. Vytvořil tak jeden z nejděsivějších příspěvků do mýtu vůbec: povídku Ohaři z Tindalu (The Hounds of Tindalos).

Long definoval ontologickou hrozbu nikoliv v monstrech z masa, nýbrž v entitách, které obývají ostré úhly samotného časoprostoru. Do kosmicismu vnesl geniální dělení reality: veškerý organický, lidský život a dobro se nachází v zakřiveném prostoru, v kruzích a oblých tvarech. Naproti tomu absolutní, mimodimenzionální kosmická hrůza přebývá v ostrých úhlech (angles), do kterých se organický život nedokáže ohnout. Hrdina povídky, spisovatel a mystik Halpin Chalmers, tuto drtivou pravdu o struktuře dimenzí zformuloval krátce před svou děsivou smrtí:

„Všechno skutečné dobro a veškerý pozemský život se manifestuje výhradně v ladných křivkách a kruhových formách, zatímco v ostrých úhlech vnějšího vesmírného prostoru nehybně číhají nepopsatelně zlé inteligence a vyhladovělé entity, které se neustále snaží proniknout do naší časové roviny přes jakýkoliv ostrý roh v místnosti a pozřít každého, kdo se opovážil nahlédnout do jejich dimenze.“

Tato geometrická hrůza posouvá mýtus na zcela novou úroveň paranoie. Ohařům z Tindalu nelze uniknout, nelze je zastřelit a nelze se před nimi schovat za zamčenými dveřmi. Jakmile člověk překročí hranice lidského vnímání času, tito vícerozměrní lovci vstoupí do našeho světa skrze rohy místnosti a člověka fyzicky zničí.

Pokud Lovecraft zkoumal šok z velikosti vesmíru, jeho nejbližší korespondent a přítel Clark Ashton Smith zkoumal hrůzu z jeho obrovského stáří a vyčerpanosti. Smith byl literárním dekadentem. Jeho kosmicismus neřeší hrozbu z neznáma, nýbrž hrůzu z nevyhnutelného konce. Vytvořil tak cykly odehrávající se v dávné minulosti (Hyperborea) a především v umírající budoucnosti (Zothique).

V cyklu Zothique nám Smith předkládá vesmír, který není jen lhostejný, ale který je nevyléčitelně nemocný, starý a hnijící. Na posledním kontinentu umírající planety Země, pod oblohou zbarvenou do sytě krvavých odstínů, ztratila věda veškerý smysl a lidstvo se propadlo zpět k barbarství a černé magii. Smithův svět je mistrovským obrazem kosmického nihilismu a entropie:

„Temné a vyčerpané slunce visí nízko nad obzorem jako krvácející rána na obloze, zatímco na posledním umírajícím kontinentu Zothique vládne pouze hniloba a nekromancie, protože veškerá dřívější sláva a vědecké poznání lidstva se dávno propadly do popela a prachu pod tíhou nevyhnutelného kosmického zániku.“

Zde magie neslouží k duchovnímu osvícení a entity nejsou božstvy, jež by bylo možné uctívat pro spásu. Všechno je podřízeno estetice rozkladu. Smithův kosmicismus je tak hluboce fatalistický. Ukazuje nám, že jakákoliv snaha o vybudování velkolepé civilizace je naprosto marná, protože na samotném konci času čeká jen prach, zapomnění a oživlé mrtvoly bloudící pustinou.

Většina autorů Lovecraftova okruhu ukotvila své příběhy do zapadlých amerických lesů, opuštěných bažin nebo starobylých ruin v Antarktidě a na pouštích. Britský autor Ramsey Campbell však kosmicismus vytrhl z gotické izolace a přesadil ho do industriální, poválečné Anglie, do oblasti fiktivního údolí řeky Severn.

Campbell zavedl takzvaný Urban-kosmicismus (městský kosmický horor). Ukázal čtenářům, že setkání s monstry z vnějšího vesmíru nevyžaduje archeologickou expedici. Kosmická hrůza číhá za zašpiněnými výlohami krachujících DVD -videopůjčoven, v temných podchodech pod dálničními mosty, v rozpadajících se betonových činžácích a ve strohé odosobněnosti moderní byrokracie. Campbell ve své tvůrčí vizi posunul hranice úzkosti směrem k lidské bezmoci v civilizovaném světě:

„Ty nejtemnější a nejděsivější kosmické hrozby se již neskrývají v hlubokých pralesích nebo starobylých ruinách pod hladinou oceánů, ale trpělivě vyčkávají v páchnoucích suterénech moderních činžáků, v opuštěných uličkách nočního města a v bludištích odosobněné byrokracie, kde lidská mysl nenávratně ztrácí svou příčetnost pod společným náporem kosmické šílenosti a banální každodennosti.“

V Campbellově díle ztělesňují entity jako Gla'aki (démonický bůh obývající meteoritické jezero) neúprosnou konzumaci lidské identity. Byrokracie, rutina a ošklivost moderního města fungují jako dokonalé prostředí pro bytosti z hvězd. Samotné město se stává monstrem, labyrintem, který izoluje člověka a připravuje ho o schopnost rozeznat realitu od kosmického klamu.

Pokud August Derleth přinesl kacířství křesťanské morálky, britský autor Brian Lumley představuje kacířství otevřené akce. Lumley radikálně a úmyslně odvrhl Lovecraftův ontologický defétismus. V jeho knihách, především v cyklu o okultním vyšetřovateli Titu Crowovi, nekončí hrdinové v ústavech pro choromyslné a nepáchají sebevraždy po nahlédnutí do Necronomiconu.

Lumley změnil samotnou definici kosmicismu v okultní sci-fi. Vesmír je sice naplněn prastarými, zničujícími božstvy, ale lidstvo má šanci se bránit. Titus Crow a jeho společníci disponují pokročilými mimozemskými technologiemi a starobylou magií Starších bohů, s jejichž pomocí vedou proti Prastarým otevřenou válku. Kosmická kognitivní paralýza je v Lumleyho díle nahrazena maskulinním hrdinstvím, které sám Titus Crow definuje jasným vzdorem:

„Odmítám se slepě podvolit nevyhnutelné kosmické zkáze a nehodlám čekat v temnotě na milost od bezcitných bohů, protože lidstvo disponuje dostatečným vědeckým poznáním, nezkrotnou vůlí a starobylou magií schopnou postavit se samotnému Cthulhu a vybojovat si své právoplatné místo ve vesmíru i za cenu otevřené války napříč časem a prostorem.“

Tento posun proměnil hrůzu v takzvaný kosmický pulp. Původní lovecraftovská hrůza z bezvýznamnosti zmizela. Lumley dal lidstvu do ruky zbraně a učinil z něj aktivního hráče ve vesmírném konfliktu, čímž zcela popřel základní princip naší ontologické zanedbatelnosti.

Abychom sledovali evoluci kosmicismu až do současnosti, musíme nahlédnout do díla Lairda Barrona. Barron vzal Lovecraftovu koncepci lhostejného vesmíru a přepsal ji do její nejděsivější možné formy. Zrušil princip netečnosti a nahradil ho principem kosmického predátora.

V Barronově mytologii takzvaných Dětí staré pijavice (Children of Old Leech) není vesmír vůči lidstvu chladně lhostejný. Vesmír je naopak nekonečně hladový. Lidé v tomto novém kosmicismu nejsou zanedbatelným prachem, ale představují nejnižší článek kosmického potravního řetězce. Děti staré pijavice žijí mezi námi, upravují naši paměť a manipulují historií z jediného důvodu: chovají si nás jako dobytek na porážku. Barron tuto krutou modifikaci mýtu vysvětluje skrze absolutní biologickou nadřazenost cizí rasy:

„Vesmír k nám vůbec není lhostejný a neignoruje naši křehkou existenci, protože vesmír je ve skutečnosti nekonečně hladový predátor a celá lidská rasa pro něj představuje pouze bezbrannou a chutnou potravu, kterou si Děti staré pijavice s obrovským potěšením vychutnají ve chvíli, kdy na obloze definitivně zhasne slunce.“

Barron tak posunul kosmicismus k totální biologické degradaci člověka. Neexistuje tu milosrdné šílenství ani rychlá smrt na dně oceánu. Existuje tu pouze utrpení kořisti, která pomalu a v hrůze zjišťuje, že její životní příběh, její ambice a její emoce slouží pouze k pobavení a nasycení vyšší, parazitické formy života.

Lovecraftovi pokračovatelé zachránili jeho odkaz právě tím, že ho zradili. Tím, že porušili jeho pravidla o izolované, nepopsatelné lhostejnosti a vnesli do mýtu vlastní vize, učinili z kosmicismu živý, dýchající ekosystém literární a filozofické úzkosti.

Z původní jednolité hmoty vznikl vesmír, v němž spolu bojují koncepty dobrých a zlých bohů (Derleth), kde zánik obývá ostrou geometrii času (Long), kde dekadence požírá civilizace (Smith) a kde na nás čeká hladový predátor s tisícovkou zubů (Barron). Cthulhu mýtus už dávno nepatří jednomu muži z Providence. Stal se moderní polyteistickou mytologií, která má své vizionáře i své kacíře, a která nám skrze rozmanité úhly pohledu neustále připomíná, jak vratké je naše postavení v temnotě vesmíru.