Valentínus z Alexandrie: Gnostický učitel, který mohl být papežem

Církev je tavicím kotlem myšlenek. A právě do tohoto prostředí vstupuje muž z Egypta, který je tak geniální, charismatický a vlivný, že se málem stane římským biskupem – tedy tím, koho bychom dnes nazvali papežem.

Jmenoval se Valentínus. Kdyby tehdejší volba dopadla jinak, mohlo celé dnešní Křesťanství vypadat jako gnostická mystická škola.

Valentínus (žil zhruba v letech 100–160 n. l.) se narodil v egyptské deltě a vzdělání získal v Alexandrii, tehdejším intelektuálním centru světa. Kolem roku 136 n. l. přesídlil do Říma, kde si rychle vybudoval obrovský respekt.

To, co dělalo valentiniánské hnutí unikátním, byl způsob, jakým fungovali v praxi. Valentiniáni totiž nezakládali vlastní konkurenční kostely. Fungovali jako „církev uvnitř církve“ – jakýsi elitní filozofický a mystický klub pro pokročilé.

Běžně chodili na nedělní bohoslužby s ostatními křesťany, přijímali stejnou eucharistii a četli stejné texty. Tvrdili však, že zatímco běžní věřící chápou Bibli pouze doslovně (jako psychici – lidé duše), oni mají klíč k hlubšímu, skrytému významu, který Ježíš předal jen úzkému kruhu učedníků (jako pneumatici – lidé ducha).

Klement Alexandrijský (Stromata VII, 17):„Zároveň prohlašují, že Valentínus byl posluchačem Theudase. Tohoto Theudase přitom pokládají za žáka apoštola Pavla. Právě z tohoto důvodu tito lidé, ačkoliv zavádějí nová učení, tvrdí, že čerpají z apoštolského zdroje a tajné tradice.“

Přestože byla většina Valentinových spisů zničena, díky objevům z Nag Hammádí (především Evangelium Pravdy, které se mu často připisuje) a zachovaným zlomkům u jeho kritiků známe hloubku jeho myšlení. Valentínus byl v první řadě básník a mystik. Boha nevnímal jako vládce na mráčku, ale jako nezměrnou „Hlubinu“ (Bythos).

Zde je slavný úryvek z Evangelia Pravdy, který nádherně poeticky popisuje, jak vznikl hmotný svět – ne jako dokonalý plán, ale jako důsledek kosmické úzkosti a nevědomosti:

Evangelium Pravdy (NHC I, 3, 17:10–18):„Neznalost Otce způsobila úzkost a hrůzu. A úzkost houstla jako mlha, takže nikdo nemohl vidět. Z toho nabral na síle Omyl. Omyl pracoval na své vlastní hmotě v prázdnotě. Aniž by poznal pravdu, usídlil se ve výtvoru a v moci připravoval v kráse náhradu za pravdu. To však nebylo pro Otce žádným ponížením. Neboť ta úzkost a to zapomnění a ten výtvor lži byly ničím. Zato pravda je pevná, nezměnitelná, neporušená a naprosto krásná.“

Valentínus zdůrazňoval, že lidské nitro je nečisté a zmatené, dokud nedojde ke gnozi (probuzení). Ve svém dochovaném druhém fragmentu používá geniální přirovnání srdce k zájezdnímu hostinci:

Valentínus (Fragment 2, zachováno u Klementa Alexandrijského, Stromata II, 20):„Existuje jen jeden Dobrý, jehož zjevení přichází skrze Syna, a pouze skrze Něj může být srdce očištěno a zbaveno každého zlého ducha. Neboť mnozí duchové, kteří v něm přebývají, nedovolují, aby bylo čisté. Každý z nich provádí své vlastní skutky, a tak je srdce často znesvěcováno nevhodnými touhami. Zdá se mi, že srdce má podobný úděl jako zájezdní hostinec. Ten je plný děr, je rozkopaný a často plný špíny od lidí, kteří v něm žijí bezohledně, protože ten dům nepatří jim. Přesně tak se to má se srdcem, dokud není středem péče. Je nečisté a stává se příbytkem mnoha démonů. Ale když Otec, jediný Dobrý, ho navštíví, je posvěceno a naplněno světlem. Takový člověk, který má toto srdce, je nazýván blahoslaveným, protože uvidí Boha.“

Valentinova škola se po jeho smrti rozdělila na východní a západní větev. Jeho nejznámější žák Ptolemaios napsal slavný List Floře, ve kterém ušlechtilé a vzdělané Římance vysvětluje, jak mají gnostici číst Starý zákon. Je to mistrovská ukázka toho, že gnostici nebyli fanatici, ale racionální analytici.

Ptolemaios (List Floře, 33.3):„Zákon daný prostřednictvím Mojžíše jako celek nepochází od samotného dokonalého Boha a Otce. Nepochází však ani od ďábla. Není totiž možné, aby zákon ustanovil dokonalý Bůh, neboť je to zákon nedokonalý, potřebuje doplnit od jiného a obsahuje přikázání, která nejsou v souladu s přirozeností a myslí takového Boha. Stejně tak ale nelze připisovat tento zákon nespravedlnosti ďábla, protože obsahuje příkazy namířené proti nespravedlnosti. Z toho logicky vyplývá, že tento zákon byl dán někým jiným, bytostí, která stojí uprostřed mezi těmito dvěma krajnostmi. Je to stvořitel a tvůrce celého tohoto vesmíru a všeho, co v něm existuje. Je odlišný od podstaty nejvyššího Boha i od podstaty protivníka.“

Představitelé formující se ortodoxie Valentína nenáviděli, ale zároveň z jejich textů čiší respekt k jeho intelektu. Právě díky Tertulliánovi víme o Valentinových papežských ambicích, i když se mu Tertullián snaží přisoudit ryze přízemní motivy:

Tertullián (Adversus Valentinianos 4):„Valentínus očekával, že se stane biskupem, protože nepochybně vynikal genialitou i výmluvností. Avšak jiný muž získal toto místo díky tomu, že měl na své straně zásluhy spojené s mučednictvím. Z toho důvodu byl Valentínus rozhořčen a s pocitem křivdy se odtrhl od církve autentického pravidla. Přesně jako ti, jejichž pýcha je zraněna, začal se věnovat myšlence zničit pravdu. Oživil starou myšlenku jistého Kolobasa a začal formovat cestu pro své vlastní učení.“

Největší odpůrce gnostiků, Irenej z Lyonu, zanechal detailní popis celého valentiniánského systému a nejvíce si stěžoval právě na jejich nenápadnou taktiku, jak získávali vliv přímo uvnitř křesťanské komunity:

Irenej z Lyonu (Adversus Haereses III, 15, 2):„Oni se chovají jako ovce, ačkoli ve skutečnosti jsou to vlci. Navenek používají v hovoru stejná slova jako my, ale uvnitř smýšlejí odlišně. Během veřejných shromáždění mluví k zástupům přesně takovým způsobem, o kterém vědí, že na něj obyčejní věřící slyší. Tímto způsobem je k sobě lákají skrze podobnost slov. Když si tímto předstíráním získají jejich přízeň, tajně jim pak vnucují své vlastní smyšlenky. Následně se vysmívají těm, které nazývají pouze duševními lidmi, a namlouvají jim, že skutečné poznání a tajemství o Neznámém Otci a stvořiteli Demiurgovi chápou pouze oni sami jakožto lidé duchovní.“

Valentínus z Alexandrie nebyl temný kacíř, jak ho líčila pozdější staletí, ale hluboký křesťanský platonik. Chtěl nabídnout lidem víc než jen slepou víru a strach ze starozákonního trestajícího Boha. Jeho pojetí spásy nespočívalo v odpuštění hříchů, ale v odstranění nevědomosti.

Když jeho hnutí ortodoxie nakonec vytlačila, nezmizelo. Bylo jen zatlačeno do podzemí, aby se v různých formách vynořovalo napříč historií – a rezonovalo až do dnešních dnů.