Vynález Satana: Nebeský piknik, a Jóbova vzpoura proti Jahvemu

Tradiční Křesťanství nás učí, že Satan byl pro svou pýchu svržen z nebe a uvězněn v podsvětí jako ztělesnění absolutního zla. Zde ale narážíme na obrovský logický a teologický paradox, ze kterého byli už ranní církevní otcové naprosto zoufalí. Když otevřeme staré texty, zjistíme totiž něco, co lidem doslova láme hlavu: Satan si z podsvětí jen tak odskočí do nebe na „nebeský piknik“, stoupne si před Boží trůn a zcela bezelstně se vsází s Hospodinem.

Satan (v hebrejském originále ha-Satan – odpůrce, žalobce či boží prokurátor) nepůsobí jako zavržený démon. Působí jako vysoce postavený manažer, který má dveře do nebe kdykoliv otevřené, a navíc mu nejvyšší Bůh zobe z ruky.

Abychom pochopili tu absolutní šílenost, musíme si odcitovat přesný, nezkrácený text, na kterém stojí základy naší kultury. V první kapitole Knihy Jób (verše 6–12) se odehrává následující scéna, kde si Satan z Jahveho nepokrytě dělá legraci:

„Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal: ‚Odkud přicházíš?‘ Satan Hospodinu odpověděl: ‚Procházel jsem zemi křížem krážem.‘ Hospodin se satana zeptal: ‚Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.‘ Satan však Hospodinu odpověděl: ‚Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Neochránil jsi ze všech stran jeho, jeho dům i všechno, co má? Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmáhají. Ale vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.‘ Hospodin satanovi odvětil: ‚Nuže, měj si moc nade vším, co má, pouze na něho ruku nevztahuj.‘ A satan od Hospodina odešel.“

A výsledek této nesmyslné konverzace? Zcela nevinnému Jóbovi je povražděna celá rodina. Satan si doslova nadiktuje, co má Bůh udělat, a Hospodin mu to bez mrknutí oka odsouhlasí. Napálený Jahve dovolí povraždit rodinu kvůli absurdní zkoušce, která nemá žádný vyšší smysl.

Většina lidí si myslí, že Jób byl ojedinělý exces. Jenže on nebyl. Zcela identický, mrazivý vzorec najdeme u zkoušky Abraháma, kterému je nařízeno podříznout svého syna Izáka. Většina západních křesťanů zná jen cenzurovanou verzi z Genesis, kde si to Bůh vymyslí sám.

Pokud ale nahlédneme do apokryfní Knihy Jubileí, která je dodnes pevnou a kánonickou součástí takzvané Etiopské bible, najdeme šokující pravdu. Bůh si to nevymyslel. Celý zvrácený nápad měl opět Satan, zde nazývaný kníže Mastema. Poslechněme si plnou a nepřerušenou citaci ze 17. kapitoly Knihy Jubileí (verše 15–18):

„A stalo se v sedmém týdnu, v jeho prvním roce, v prvním měsíci tohoto jubilea, dvanáctého dne tohoto měsíce, promluvily v nebi hlasy o Abrahamovi, že je věrný ve všem, co se mu řekne, a že miluje Hospodina a ve všem soužení je věrný. A kníže Mastema přišel a řekl před Bohem: ‚Hle, Abraham miluje svého syna Izáka a těší se z něho více než ze všeho jiného. Řekni mu, ať ho přinese jako zápalnou oběť na oltář, a uvidíš, zda splní tento příkaz, a poznáš, zda je věrný ve všem, čím ho zkoušíš.‘ A Hospodin věděl, že Abraham je věrný ve všech svých souženích, neboť ho zkoušel skrze jeho vlast, skrze hlad, a zkoušel ho bohatstvím králů a zkoušel ho skrze jeho ženu, když byla uloupena, a zkoušel ho skrze obřízku, a zkoušel ho skrze Izmaela a Hagar, jeho děvečku. A ve všem, v čem ho zkoušel, shledal ho věrným, a jeho duše nebyla netrpělivá a nezdráhal se jednat, neboť byl věrný a miloval Hospodina.“

Znovu tu máme Satana, který se prochází po nebi, a znovu tu máme napáleného Jahveho, který přistupuje na krutou hru svého podřízeného, aby ukojil své ego.

Jak na tento brutální rozpor reagoval Gnosticismus? Zatímco Judaismus a Křesťanství se snažily tyto krvavé sázky omlouvat jako „nepochopitelné Boží cesty“, gnostici se textu vysmáli a ukázali na jeho pravou podstatu.

Pro gnostiky je Jahve pouhým Demiurgem (Jaldabaóthem) – arogantním, nedokonalým a slepým tvůrcem hmoty, který sám sebe mylně považuje za nejvyššího Boha. Gnostici ho považují za podvodníka.

Role Satana v těchto příbězích však ukazuje ještě hlubší vrstvu. Satan v roli Božího prokurátora je totiž ještě třikrát větší podvodník než samotný Demiurg. Satan se v těchto textech Jahvemu v podstatě do očí vysmívá. Dobře ví, že Demiurg je ješitný a krutý, a tak si s ním hraje. Předhodí mu návnadu v podobě zkoušky věrnosti a slepý Jaldabaóth ji okamžitě spolkne.

Satanská krutost zde nespočívá jen v tom, že Satan chce zničit lidi. Spočívá v tom, že geniálně manipuluje falešným Bohem, nutí ho páchat zvěrstva a ještě u toho vypadá, že plní Boží vůli. Napálený Jahve si ani neuvědomuje, že ho přelstil jeho vlastní odpůrce. Toto je ultimátní tajemství, které muselo být skryto.

Představa, že všichni myslitelé po tisíciletí nad Jobovým příběhem jen poslušně kývali hlavou, je absolutní iluze. Ti nejbystřejší naopak riskovali nařčení z kacířství a do Jahveho se ostře pustili. Podívejme se na jejich přímá slova:

Pro mnoho hledajících – a pro mě osobně to byl ten absolutně zlomový bod – znamenalo přečtení Jungovy Odpovědi na Jóba konec cesty s pravověrným Křesťanstvím. Byl to okamžik probuzení, přechod k agnosticismu a skutečné gnózi. Okamžik, kdy si člověk uvědomí: Nebudu sloužit něčemu, co je absolutně amorální a nevědomý tyran.

Když pochopíme tento kosmický podvod, tradiční konec Knihy Jób v nás zanechá jen pocit hořkosti a znechucení. Na konci biblické knihy se totiž Hospodin zjeví ve vichřici a umlčí zmučeného Jóba chvástáním o tom, že stvořil hvězdy a monstra. Jób se v prachu a popelu pokorně omluví. Následně mu Bůh „vynahradí“ ztráty tím, že mu dá nové majetky a deset nových dětí. Tradiční náboženství to považuje za happy end.

Z pohledu gnóze je to ale ten největší myslitelný podvod a vrchol cynismu. Mrtvé děti nelze nahradit „novými dětmi“. Krutou hru nelze omluvit stvořením galaxií. Demiurg neřeší, proč nechal Jóbovy děti zemřít – pouze křičí: „Já jsem větší a silnější než ty.“

Co kdyby se ale Jób na konci nenechal zastrašit hrubou silou? Co kdyby se v něm probudila božská jiskra a on dostal přímou gnózi o tom, co se skutečně odehrálo na nebeském dvoře? Zde je Jóbova vzpoura – gnostický midraš a definitivní obžaloba stvořitele.

Když vichřice utichla a Jahve dokončil své chvástání o tom, jak natáhl nebesa, jak stvořil souhvězdí Plejád a jak drží na uzdě Leviatana, čekal, že Jób padne na tvář. Čekal poslušnost.

Ale Jób nevstal, aby se klaněl. Povstal, narovnal svá vředy pokrytá záda, pohlédl přímo do středu mraku a promluvil hlasem, který nepatřil otrokovi, ale probuzené duchovní bytosti:

„Mluvíš z bouře, ale tvůj hlas je prázdný. Chlubíš se Plejádami a Orónem, ukazuješ mi Behemóta a oháníš se tím, že jsi položil základy země. Myslíš si, že mě tvoje mrtvé kamení na nebi a tvoje obří zvířata ohromí? Myslíš, že stvoření kusu hmoty omlouvá sadismus, se kterým vládneš?

Já už vím, kým jsi. Dostalo se mi gnóze. Nejsi nejvyšší Bůh. Jsi jen Jaldabaóth, Demiurg, slepý a pyšný architekt tohoto vězení. A vím přesně, co se stalo tam nahoře.

Celé to utrpení, celá ta řeka krve mých nevinných dětí a služebníků, nezačala mým hříchem. Začala tvojí ješitností! To ty jsi trpěl pýchou, když ses před svým vlastním prokurátorem chvástal: ‚Podívej se na mého služebníka Jóba, jak se mi klaní.‘ Chtěl sis jen pohladit své vlastní ego. A tvůj odpůrce, Satan, tě okamžitě prokoukl.

Posmíval se ti a navrhl tu nejabsurdnější zkoušku. A ty, napálený Jahve, slepý stvořiteli, jsi mu zobal přímo z ruky! Nechal ses zneužít a zmanipulovat. Skočil jsi mu na lep jen proto, abys mu dokázal, že máš pravdu. Vraždil jsi a ničil z pouhé malichernosti.

Mí tři takzvaní přátelé tu dny a noci seděli a kydali na mě špínu. Hledali ve mně skryté hříchy, tvrdili, že mě trestáš spravedlivě, protože jejich omezené mysli nedokázaly přijmout děsivou pravdu – že jsi krutý a že celý tento proces byl jen kosmický podvod.

A teď? Teď mi chceš dát deset nových dětí a dvojnásobek stád, abychom byli vyrovnáni? Jak opovážlivé! Jak nekonečně ubohé! Zabil jsi mou krev. Myslíš, že když mi zplodíš deset nových synů a dcer, krev těch původních zmizí z tvých rukou? Jak si vůbec představuješ, že tvé dary nahradí zmařené životy, které jsi zničil pro sázku s podvodníkem, jenž tě ve tvé vlastní hře překonal?

Nechci tvé ovce, nechci tvé nové velbloudy a netoužím po dětech, které by se narodily jen jako náplast na tvé selhání.

Odmítám tvůj svět. Odmítám tvé sázky. Odmítám tvou autoritu. Jsi možná stvořitel hmoty, ale nejsi Bůh mého ducha. Má jiskra patří Otci Světla, říši, kam ty a tvůj prokurátor nemáte přístup. Tímto tě obžalovávám ze lži, z vraždy a z pýchy. Odstup ode mě, falešný bože. Tvá hra právě skončila.“

Příběh o Jóbovi tak přestává být tragédií o nespravedlivém trestu a stává se ukázkou toho, že skutečné duchovní vítězství nespočívá v pokleknutí před násilníkem, ale v prohlédnutí jeho iluze.