Článek
Můj šéf, pan Říha, je na první pohled milý a rozumný člověk. Když jsem nastoupil/a, všichni mě varovali: „Nenech se zmást. Občas má své dny.“ Nechápal/a jsem, co tím myslí, dokud jsem nezažila svůj první „Říhův záchvat“.
Byl to běžný pracovní den. Seděli jsme na poradě a probírali nový projekt. Všechno probíhalo normálně, dokud jeden kolega nenadhodil nápad, že bychom mohli přidat několik kroků do procesu, aby se zlepšila kvalita výstupu. Pan Říha na něj nejdřív chvíli hleděl, jako by mu vůbec nerozuměl. Pak se najednou rozkřičel: „Jak si můžeš myslet, že mám čas na vaše hloupé nápady? Chceš snad, abychom se tu všichni zbláznili?“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Kolega jen polkl a zbytek porady probíhal pod tíhou trapnosti. Když jsme se pak v kuchyňce bavili, zjistil/a jsem, že podobné scény nejsou výjimkou.
To ale nebylo nic proti tomu, co přišlo o pár měsíců později. Šéf jednoho dne přišel do kanceláře ve zcela jiné náladě. Začal nás obcházet, rozdával bonbóny a ptal se každého, jak se má. Myslela jsem, že se zázračně změnil, ale bylo to jen klid před bouří.
O pár hodin později se začal vztekat, protože na jeho stole nebyla složka, kterou potřeboval. Když ji našel, hodil ji po asistentce a zakřičel: „K čemu vás tu mám, když ani tohle neumíte pořádně připravit?!“ Byla jsem šokovaná.
Asistentka to ten den obrečela, a já si uvědomila, že musím něco udělat. Večer jsem si sepsala e-mail, ve kterém jsem popisovala jeho chování a jeho dopad na tým. Odeslala jsem ho druhý den nejen jemu, ale i HR.
K mému překvapení na to reagoval pokorně. Pozval mě na schůzku a přiznal, že si uvědomuje, že jeho chování je někdy nevhodné. Prý se to snaží řešit, ale má velký stres. Dokonce se omluvil týmu a slíbil, že na sobě zapracuje.
Od té doby to není dokonalé, ale snaží se. A já jsem se naučil/a jednu důležitou věc – někdy i „bláznivý“ šéf může být jen člověk, který si neví rady sám se sebou. Důležité je, že je ochotný se změnit.
