Článek
Česká republika si zvykla odkládat odpovědnost na později. Jenže budoucnost není bezedný účet, na který lze donekonečna přesouvat náklady dnešního pohodlí.
Slavnostní projev prezidenta při udílení státních vyznamenání bývá zvláštní žánr. Zvykli jsme si na historické připomínky, úctu k tradicím, poděkování oceněným, několik vzletných vět o svobodě a demokracii. Všichni vědí, co se přibližně očekává, všichni vědí, co se přibližně řekne, a pak následuje další bod programu.
Petr Pavel se ale rozhodl, že letos při příležitosti předávání státních vyznamenání dne 28. října nebude pouze připomínat to, co se povedlo našim předkům. Ale bravurně využil projev také jako příležitost položit otázku, co vlastně děláme s tím, co nám zanechali a co tu my zanecháváme našim dětem. A pojďme si přiznat, že to není zrovna obrázek, který bychom si chtěli dát za rámeček.
Náš pan prezident ve svém projevu otevřel různá témata. Od bezpečnosti přes veřejné finance až po stav krajiny a kvalitu veřejné debaty. Na první pohled široký záběr, který by mohl působit jako politický seznam přání. Při bližším pohledu ale jednotlivé části spojuje poměrně přesná myšlenka. Problémy, které dnes nechceme řešit, samy nezmizí. Pouze je hrneme před sebou do budoucnosti, kde jejich řešení bude s nejvyšší pravděpodobností obtížnější a dražší.
A přesně to je problém, o kterém se v české politice mluví mnohem méně, než by bylo potřeba.
Demokracie není automatický režim
Jedna z nejdůležitějších pasáží projevu se netýkala žádného konkrétního zákona ani rozpočtových položek. Pavel připomněl, že demokracie není hotové uspořádání, které jednou vzniklo a od té chvíle funguje bez dalšího úsilí. Je to proces, za jehož kvalitu neseme odpovědnost. Možná to zní banálně a trochu ohraně. Vždyť kdo by dnes otevřeně tvrdil, že demokracie nepotřebuje péči? Jenže mezi deklarovaným souhlasem s demokratickými hodnotami a každodenním chováním společnosti existuje značný rozdíl.
Demokracii si totiž často představujeme především jako soubor práv. Můžeme volit, kritizovat vládu, svobodně se vyjadřovat a rozhodovat o vlastním životě. To všechno je podstatné. Jenže demokratické uspořádání má také svou méně pohodlnou stránku: vyžaduje odpovědnost, určitou míru sebekázně a ochotu přijímat rozhodnutí, jejichž přínos nemusí být okamžitě viditelný. Právě tady se dostáváme k jádru Pavlova projevu.
Svoboda totiž neznamená, že se o všechno ostatní postará někdo jiný. A demokracie nezaručuje, že se země bude automaticky vyvíjet správným směrem jen proto, že v ní probíhají svobodné volby. Volby totiž sice rozhodují o tom, kdo dostane politickou moc, ale samy o sobě nezaručují, že ji bude používat odpovědně.
To platí pro politiky, ale v určité míře i pro voliče. Jestliže jako voliči od politiků požadujeme okamžité výhody a zároveň odmítáme každé další omezení a zároveň nechceme slyšet o nákladech, chtě nechtě vytváříme prostředí, ve kterém je dlouhodobě odpovědná politika téměř nemožná. A tím se dostáváme do kruhu, ze kterého není úniku: politik, který vysvětlí nepříjemnou pravdu, prohraje volby. Za to politik, který je přehlíží a odloží, volby vyhraje a účet přenechá svému nástupci.
Demokracie přitom potřebuje přesně ten typ politické odvahy, o kterém prezident mluvil: schopnost hájit i nepopulární rozhodnutí, pokud jsou pro zemi jako celek důležitá.
Bezpečnost není předplatné, které jsme si zaplatili jednou a provždy
Téma, které v posledních letech získalo na významu, ale v části politické debaty stále naráží na odpor: bezpečnost a obrana státu.
Pavel připomněl zhoršující se bezpečnostní situaci, riziko sabotáží a kybernetických útoků i pokusy ovlivňovat veřejné mínění. Zároveň zdůraznil, že členství v NATO představuje nejpevnější bezpečnostní záruku, jakou jsme kdy měli, nikoli však automatickou pojistku proti všem možným hrozbám.
Členství v NATO je nejpevnější bezpečnostní zárukou, jakou jsme kdy měli. Evropská unie nám dává mimořádné hospodářské a politické zázemí. Ani jedno ale není služba, kterou jsme si jednou provždy předplatili.
Bezpečnost je společný závazek. Pokud chceme těžit z ochrany spojenců, musíme se také podílet na společných nákladech a vlastní obranyschopnosti. A je jasné že nikdo nechce válku a všichni chceme mír. Ovšem dlouhá období relativního bezpečí vytvářejí iluzi, že takové podmínky budou trvat automaticky.
O to paradoxnější je to v zemi, která má s ruskou mocenskou politikou vlastní historickou zkušenost. Sovětská okupace Československa v roce 1968 nebyla abstraktní kapitolou z učebnice dějepisu, ale násilným zásahem do svrchovanosti státu, jehož následky společnost bez nadsázky – pociťuje dodnes. Člověk by proto čekal, že právě u nás bude pochopení pro potřebu bránit vlastní zemi a její svobodu naprostou samozřejmostí. Místo toho se někdy zdá, jako bychom na vlastní historickou zkušenost zapomněli. Vlastenectví totiž není jen hrdost z vlastního jazyka a historie. Ale je to také ochota udělat něco pro to, aby se ty nejhorší kapitoly neopakovaly. A právě proto má úspěšná prevence jednu zásadní nevýhodu: její výsledky jsou obtížně viditelné.
To samozřejmě neznamená, že každá bezpečnostní investice je automaticky správná nebo že výdaje na obranu nemají podléhat kontrole. Mají. Stejně jako každé jiné veřejné výdaje. Podstatou prezidentova sdělení je něco jiného: bezpečnostní politika nemůže být založena na předpokladu, že se nám nebezpečí vyhne, pokud o něm budeme dostatečně dlouho nemluvit.
Státní dluh: účet za pohodlí dnes, méně možností zítra
Prezident také připomněl, že stát si denně půjčuje přes miliardu korun (!) a že dluh sám o sobě nemusí představovat selhání. Může pomoci překonat krizi nebo financovat investici, která bude sloužit několik desetiletí. Je to jako doma – rozhoduje na co si půjčujeme a zda je takové zadlužení dlouhodobě udržitelné.
Prezident tuto otázku přiblížil prostřednictvím vztahu mezi rodiči a jejich dětmi. Doma jsme ochotni se uskromnit, abychom potomkům zajistili lepší budoucnost. Jakmile se ale z rodičů stanou občané, jako bychom na stejné pravidlo zapomínali. Jde o silnou analogii, protože to odhaluje rozpor mezi naším individuálním a kolektivním uvažováním. V rodině zpravidla chápeme, že nelze donekonečna utrácet více, než vyděláváme. Ve veřejných financích se naproti tomu často tváříme, jako by budoucí náklady byly abstraktní problém, který někdo nějak vyřeší.
Jenže dluh nezmizí tím, že se o něm přestane mluvit. Jeho obsluha stojí peníze, které pak nelze využít na jiné priority, a vysoké zadlužení omezuje prostor státu reagovat na budoucí krize. Čím větší část rozpočtu připadá na úroky a splácení závazků, tím méně prostoru zbývá pro investice, veřejné služby nebo nečekané výdaje. Nejde přitom o to, že bychom neměli financovat veřejné služby nebo že každý schodek automaticky znamená nezodpovědnost. Zadlužení může být rozumným nástrojem, pokud má jasný účel a stát dokáže své závazky dlouhodobě zvládat. Problém nastává ve chvíli, kdy se z výjimečného nástroje stane pohodlný způsob, jak se vyhnout obtížným rozhodnutím.
Prezidentův projev samozřejmě nebyl rozpočtovou analýzou. Připomněl ale, že odpovědnost vlády nekončí u toho, zda dokáže sestavit rozpočet na příští rok. Měla by také umět vysvětlit, jaké možnosti tím otevírá, a naopak jaké si do budoucna zavírá. Právě v tom se totiž pozná rozdíl mezi správou státu a pouhým řízením jeho každodenního provozu.
