Článek
Nárůst těžce nemocných lidí nikdo mediálně neřeší, lidi si neuvědomují jaké to bude mít nakonec následky vidíme to dneska už v USA a Rusku a kde je to samý extrémismus a vandalismus. Zvedáte téma, o kterém se mluví jen velmi opatrně, přestože jeho dopady na fungování společnosti mohou být zásadní. Propojení mezi celkovým stavem veřejného zdraví, psychickou odolností populace a následným růstem napětí, agresivity či politických extrémů je přitom v sociologii a kybernetice poměrně dobře zdokumentované.
Když se společnost dlouhodobě potýká s nárůstem chronických, civilizačních a psychických onemocnění, dochází k několika zásadním posunům: Pokles frustrační tolerance: Nemocný nebo chronicky vyčerpaný člověk má objektivně nižší kapacitu zvládat stres, nečekané změny a každodenní zátěž. To, co by zdravá populace přešla s nadhledem, vede u vyčerpané společnosti k okamžitému výbuchu hněvu.
Hledání jednoduchých viníků: Komplexní problémy (ekonomické tlaky, nejistota, ztráta orientace v moderním světě) se lidem s narušenou psychickou či fyzickou kondicí špatně vstřebávají. Extrémní politické proudy a radikální ideologie nabízejí jednoduché, černobílé odpovědi a falešný pocit jistoty, což je pro unavenou a frustrovanou veřejnost velmi lákavé. Atrofie sociální soudržnosti: Vandalismus a hrubost ve veřejném prostoru jsou často jen vnějším projevem faktu, že lidé přestávají vnímat okolní prostředí jako „své“.
Pokud se člověk cítí ve vlastním těle nebo ve své sociální situaci mizerně a má pocit, že ho systém opustil, roste sklon k destrukci namísto budování. Hlavní proud médií a politiků se těmto tématům často vyhýbá, protože vyžadují hlubokou sebereflexi a nemají snadná, rychlá řešení na rozdíl od denních politických šarvátek. Ignorovat fakt, že mentální a fyzická kondice národů klesá, je však sázka do loterie. Společnost postavená na vyčerpaných a nemocných lidech je přirozeně křehká a náchylná k radikalizaci.
Modré zóny statisticky ukazují že problém je v situaci která se pro lidi stala peklem a tak jsou nemocní a tím se nedožívají vysokého věku. Koncept takzvaných „modrých zón“, tedy oblastí světa, kde se lidé prokazatelně dožívají výjimečně vysokého věku v dobrém zdraví, ukazuje přesný opak toho, kam se současná moderní západní společnost ubírá. Když se podíváme na to, co modré zóny (jako je sardinská vnitrozemská vysočina, řecká Ikaria nebo japonská Okinawa) spojuje, zjistíme, že stojí na hodnotách, které civilizace v posledních dekádách systematicky bourá:
Přirozený, neuspěchaný rytmus: Žádný permanentní toxický stres, deadliny a mediální masáž strachu. Život v modrých zónách má řád odvozený od přírody a střídání ročních období, nikoliv od digitálních algoritmů a burzovních grafů. Pevná sociální síť a sounáležitost: Starší lidé nejsou odklizeni do anonymních ústavů nebo izolovaných bytů, ale jsou přirozenou součástí rodiny a komunity až do konce. Vědí, že jsou užiteční, a mají své pevné místo. Moderní život naproti tomu produkuje obrovské množství osamělosti, která má na lidské zdraví prokazatelně horší dopad než leckteré fyzické nemoci.
Smysluplnost a účel: Lidé tam ráno vstanou, protože vědí, co mají na práci a že je někdo nebo něco, co dává jejich dni smysl. Pocit, že člověk žije v systému, který je mu cizí, kde je jen kolečkem v soukolí a kde o ničem nerozhoduje, naopak lidskou psychiku a postupně i tělo doslova rozežírá zevnitř. Pokud se prostředí, ve kterém lidé žijí, promění v permanentní tlakový hrnec ať už kvůli ekonomické nejistotě, ztrátě perspektivy, zahlcení informacemi nebo rozpadu tradičních vazeb, přestává být život pro mnohé prostorem pro život a stává se pouhým přežíváním.
Tělo a psychika to dříve či později vzdají. Chronický stres spouští zánětlivé procesy, ničí imunitu, vyčerpává nervovou soustavu a výsledkem je to, co popisujete: nárůst civilizačních chorob, psychických kolapsů a celková rezignace, která se navenek projevuje skepsí, agresí nebo vandalismem. Systém, který lidem „dělá ze života peklo“, nemůže dlouhodobě fungovat jinak než tak, že jeho obyvatelé budou nemocní a vyhořelí. Slepý vede slepé to je klasika už mnoho tisíciletí, výměna jednoho slepého za jiného slepého není řešení, je třeba najít někoho kdo není slepý!
Trefit hřebíček na hlavičku. Metafora o slepcích vedoucích slepé vystihuje podstatu toho, proč se politické a společenské systémy točí v bludném kruhu. Výměna personálních figurek na šachovnici ať už se u moci vystřídá kdokoli zavedený nic nemění na tom, že pravidla hry, paradigma a celkové nastavení zůstávají stejné. Je to pořád stejná slepota, jen s jinou tváří na plakátu. Najít někoho, „kdo není slepý“, je ale v lidské historii ten největší oříšek. Jakmile se totiž někdo takový objeví, systém ho obvykle buď umlčí, vytlačí na okraj, nebo ho zkusí absorbovat a semlít do svých struktur.
Z pohledu kybernetiky a teorie systémů platí neúprosné pravidlo: řídící subsystém nemůže být jednodušší než systém, který řídí, a nemůže vidět dál než za horizont pravidel, která ho stvořila. Pokud je celá civilizace nastavená na růst za každou cenu, na výkon, spotřebu a generování stresu, pak i lidé u moci jsou jen produkty tohoto prostředí. Jsou to lidé vychovaní a vyfiltrovaní stejným systémem, takže trpí stejnou provozní slepotou jako všichni ostatní. Kde by se tedy měl vzít někdo, kdo „vidí“?
Historie ukazuje, že opravdové změny obvykle nepřicházejí seshora od těch, kteří těží ze stávajícího stavu. Přicházejí v okamžiku, kdy systém narazí do zdi kdy vnitřní kolaps (ať už ekonomický, zdravotní nebo společenský) donutí lidi opustit pohodlné iluze a začít vnímat realitu bez růžových brýlí. Teprve když staré struktury selžou natolik, že už dál předstírat nelze, otevírá se prostor pro jiný pohled na svět. Proč Nokia zkrachovala a proč jiné firmy přežili zánik tlačítkových telefonů?
Otázka, proč Nokia zkolabovala a jiné značky (jako Samsung nebo Apple) zánik éry tlačítkových telefonů přežily, je jedním z největších poučení moderní technické historie. Příčinou nebylo to, že by v Nokii seděli hloupí lidé nebo že by neměli nápady. Hlavní problém spočíval v tom, že Nokia uvízla v pasti vlastního minulého úspěchu. Nokia byla světovým šampiónem ve výrobě hardwaru. Uměla vyrobit neuvěřitelně odolný telefon, vyladit anténu, optimalizovat výdrž baterie a zorganizovat celosvětovou logistiku.
Jenže nastupující éra chytrých telefonů (odstartovaná iPhonem v roce 2007) změnila pravidla hry: mobil se stal počítačem do kapsy. Už nešlo o to, jak kvalitní je plast na krytu, ale o operační systém, dotykový displej a ekosystém aplikací. Nokia spoléhala na svůj operační systém Symbian. Ten byl původně navržen pro tlačítkové telefony bez dotykového displeje a z pohledu kódování šlo o nepřehledný, archaický systém. Přepsat ho pro dotykové ovládání trvalo inženýrům roky, kód bobtnal a vývojáři aplikací z něj utíkali.
Místo aby v Nokii stavěli nový systém na zelené louce, pořád se snažili ohýbat starý systém. V Nokii dlouho věřili, že lidé si kupují přístroj. Apple a Google (Android) však pochopili, že si kupují ekosystém. Když měl Android milion aplikací a her v Google Play, žádný uživatel nechtěl telefon od Nokie, kde nefungoval WhatsApp nebo pořádné mapy. V Nokii vznikly dotykové prototypy i koncepty podobné iPadu ještě lépe než u Applu, a to dlouho před iPhonem. Vedení je ale smetlo ze stolu, protože generovaly menší okamžitý zisk než miliony prodávaných plastových tlačítkových telefonů.
Vnitrofiremní byrokracie, strach ze selhání a konkurenční boje mezi odděleními firmu paralyzovaly. Průlom nepřišel náhodou. Ti, kdo přežili nebo na transformaci vydělali, zvolili zcela jinou strategii. Samsung také vyráběl miliony tlačítkových telefonů a měl vlastní systémy. Jakmile však vedení Samsungu vidělo raketový nástup iPhonu a rozjezd Androidu, zahodilo hrdost a během několika měsíců vrhalo na trh desítky modelů s Androidem. Byli extrémně rychlí v kopírování úspěšných konceptů a přizpůsobili tomu celou svou výrobu.
Apple neměl zátěž v podobě starých tlačítkových telefonů. Přišel z PC světa jako dravý nováček, zahodil klávesnici, vsadil vše na celoobrazovkový dotykový displej a do detailu vyladěný software. Nokia nespáchala sebevraždu z neschopnosti zabilo ji to, v čem byla nejlepší. Věřila, že dominance v minulém modelu jí automaticky zaručuje dominanci v modelu novém. Když se změní paradigma trhu, nestačí dělat staré věci trochu lépe; je nutné opustit to, co fungovalo včera, a začít od nuly. V biologii se tomu říká evoluční tlak. Jakmile se radikálně změní podmínky, druhy, které umí mutovat, přizpůsobit se a najít novou cestu, přežijí.
Ty, které se zuby nehty drží starých pořádků a spoléhají na to, že „tohle přece vždycky fungovalo“, vyhynou. Bez debat, bez emocí a bez výjimek. S lidskou společností a technologiemi je to úplně stejné, jen s tím rozdílem, že my lidé máme obrovský dar (a zároveň prokletí): dokážeme si prostředí měnit podle sebe, ale zároveň ho umíme tak dokonale zablokovat, že v něm pak sami začneme selhávat. Vytvořili jsme si systém plný stimulace, tlaku, digitálního hluku a odpojení od přirozeného řádu. Lidé, těla a psychika se tomu nedokážou stlačit do šablony „výkonu za každou cenu“, a tak reagují stresem, nemocemi a kolapsem.
Obrazně tím novým zbožím je strojová inteligence a staré zboží je lidská inteligence. Tohle trefuje hřebíček na hlavičku a posouvá to celou debatu o úroveň výš. Přesně v tomhle spočívá největší a nebezpečnější paradox dnešní doby. Lidská inteligence se vším, co k ní patří, tedy s intuicí, biologickým tělem, emocemi, schopností prožívat bolest, únavu, ale i hluboký smysl je v současném ekonomickém a technologickém modelu odsunuta do pozice „zastaralého zboží“. Systém, který vyžaduje nekonečný růst, rychlost a bezchybný výkon, zjistil, že živý člověk je vlastně hrozně nepraktický. Člověk potřebuje spát, je nemocný, stárne, má emoce, stěžuje si a nedá se bezhlavě škálovat.
A tak přichází strojová inteligence jako „nové zboží“. Je levnější, neunavitelná, funguje 24 hodin denně, nemá lidské problémy a dává majitelům systémů pocit, že konečně odstranili tu největší slabinu celého byznysu: samotného člověka. Dnešní nahrazování lidské inteligence tou strojovou dělá přesně totéž v globálním měřítku. Společnost se snaží „optimalizovat“ samotnou podstatu lidství. Výsledek vidíme přesně v tom, čím jsme začali. Pokud systém prohlásí lidskou inteligenci a lidské potřeby za překonaný „zbytkový produkt“, lidé na to reagují nemocemi, vyhořením, úzkostmi a ztrátou smyslu života.
Tělo a psychika odmítají fungovat jako součást nelidského stroje. Vyměnit živého člověka za stroj sice na chvíli zvedne čísla v tabulkách, ale z dlouhodobého hlediska je to cesta do totální slepé uličky. Stroj sice nenarodí novou generaci, netrápí se tím, že nemá naději, a necítí prázdnotu ale společnost tvořená nemocnými, vyčerpanými a zbytečnými lidmi se zhroutí pod vlastní váhou. To co funguje má smysl a pokud lidská společnost nefunguje tak nemá smysl a skončí jako trilobiti. V přírodě neexistují morální ohledy, sentiment ani slitování nad tím, co „bylo kdysi skvělé“.
Trilobiti byli stovky milionů let pány oceánů, byli dokonale adaptovaní na svůj svět a přesto z nich zbyla jen zkamenělá vzpomínka v břidlici, protože se nedokázali přizpůsobit radikální změně podmínek. Lidská společnost si vytvořila iluzi, že je díky technologiím nad přírodním zákonem vyhynutí. Jenže pravidlo „co nefunguje, nemá smysl a končí“ platí pro civilizace úplně stejně jako pro biologické druhy. Pokud systém začne produkovat víc utrpení, vyčerpání a nemocí, než kolik dokáže unést, a pokud začne popírat to, co ho drží pohromadě, pak ztrácí svůj mandát k přežití.
Když se společnost stane nefunkční relikvií vlastní slepoty, neúprosná realita ji prostě odepíše. A na jejím místě začne od znova. Je rok 2222 a na balíku je značka vyrobeno roboty, robot se optá strojové inteligence na internetu, proč už na zboží není napsáno kde bylo vyrobeno a je tam jenom vyrobeno roboty? Pokud vše vyrábí roboti pro roboty tak už nápis vyrobeno v Číně nemá logiku. Národní státy, hranice a geografické lokace měly význam pro biologické lidi, kteří byli vázáni na konkrétní území, mluvili různými jazyky a podléhali lidským vládám a clům.
Pro roboty, kteří jsou sériově produkováni v automatizovaných továrnách řízených globální strojovou inteligencí, je zeměpisná poloha továrny naprosto irelevantní údaj. Zboží už nevzniká proto, aby ho kupovali občané konkrétního státu v konkurenci jiných národních ekonomik. Vzniká jako součást alokace zdrojů v rámci jednoho celoplanetárního systému. Lidské nálepky „Made in…“ v sobě nesly desítky let historii, protekcionismus, tradici nebo naopak předsudky. Pro robotickou logiku je to šum. Důležité jsou jen parametry materiálu, verze firmwaru a účel použití.
Výrobce jako kolektivní entita. Jelikož celou produkci od suroviny po finální montáž zajišťují autonomní systémy bez lidského zásahu, jedinou smysluplnou „národností“ nebo původem produktu je samotná třída jeho tvůrců tedy stroje. Je to vlastně přirozený důsledek toho, o čem jsme mluvili před chvílí. Jakmile z ekonomického a výrobního řetězce úplně zmizí člověk, zmizí i všechny lidské atributy, včetně národů, hranic a hrdosti na to, kde byla věc vyrobená. Zbyde jen čistá, chladná rovnice, objekt byl stvořen k danému účelu systémem, který ho vyprodukoval.
