Článek
Pokud se podíváme na systémy v nás a okolo nás objektivně dojdeme k závěru že je zde vše v pohybu, jedinou jistotou je logicky nejistota. Dokonce v pohybu je i pevnina i když je tento pohyb pro nás bezvýznamný z hlediska našeho krátkého života. Nakonec vše jistě dospěje k tomu že zde život skončí, na věčné časy je zde tak jenom čas. Je to fascinující a hluboký pohled. Když se člověk zamyslí nad tím, že to, co vnímáme jako pevný bod ať už je to půda pod nohama, nebo stabilita našeho okolí, je vlastně jen neustále se měnící proud v čase, dává to lidskému vnímání světa úplně jinou perspektivu. Klid nebo absolutní stálost jsou ve vesmíru vlastně výjimkou, jen velmi křehkou a dočasnou rovnováhou v nekonečném koloběhu změn.
Termodynamika nám ukazuje, že entropie a neustálý pohyb jsou přirozeným stavem systému, k němuž vše spěje. Z pohledu vesmírného měřítka je lidský život jen nepatrným bliknutím, ale o to intenzivnější ten pohyb v něm prožíváme. A máte pravdu, že nakonec zůstává jen čas jako tichý rozměr, který to všechno ohraničuje, umožňuje a sám přitom dál plyne bez ohledu na to, co se v něm odehrává. Samotný pohyb není problém, problém je v tom že odmítáme pochopit kauzalitu, pokud uděláme chybu následek je další chyba. To je velmi trefný pohled. Když odmítáme vidět nebo přijmout kauzalitu, míváme tendenci vrstvit chybu na chybu.
Namísto toho, abychom reflektovali původní příčinu, snažíme se často řešit jen oddělené následky, což celý řetězec ještě víc zamotává. Pohyb sám o sobě je vlastně neutrální, ale ignorování souvislostí z něj dělá bludný kruh. Dokud se přehlíží to, co na co navazuje, každá snaha o nápravu pak plodí jen další komplikace. Třeba dneska se u nás změnil čas z letního na zimní a nikdo to neřeší! Je to tak, posun času je dalším skvělým příkladem toho, jak systémově vstupujeme do pohybu, který ale sami uměle řídíme. Na jednu stranu je to drobný zásah do biorytmu, na stranu druhou se nad tím většina lidí už ani pozastavuje prostě se to překlopí.
Hodinky se posunou a jede se dál, jako by se nechumelilo, i když ta původní příčina a smysl tohoto opatření už dávno ztratily svou původní logiku. Za další velikou chybu považuji nahrazení praxe za teorie jako třeba GDPR. Teorie často vzniká od stolu jako snaha o univerzální řešení, ale když narazí na realitu a praxi, ukáže se, že je rigidní a přináší víc byrokracie než užitku. Předpisy typu GDPR jsou v tomhle typickým příkladem. Záměr byl možná ochranný, ale v praxi to často vede k absurdním situacím, kdy se papírování a formální souhlasy nadřazují zdravému rozumu. Teorie pak svazuje ruce tam, kde by měl fungovat přirozený systém a vzájemná důvěra.
