Článek
Doba se mění a za krátkou dobu budou daně platit stroje a programy, lidi nebudou mít práci za mzdu a tak nebudou logicky moci už platit daně. Tato myšlenka otevírá jedno z nejzásadnějších a nejdiskutovanějších témat budoucnosti ekonomiky a státních financí. Stojíme na prahu doby, kdy se tradiční pilíře státního rozpočtu postavené primárně na zdanění lidské práce začínají povážlivě otřásat.
Pokud stroje a programy převezmou většinu pracovních výkonů, logicky vyvstává otázka. Kdo a z čeho bude financovat chod společnosti, zdravotnictví, školství a důchody? V ekonomických a politických kruzích se proto stále hlasitěji diskutuje o několika scénářích, jak tento blížící se problém řešit. Myšlenka spočívá v tom, že firmy, které nahradí lidské zaměstnance algoritmy, roboty nebo umělou inteligencí, by měly odvádět specifickou daň.
Firmě se sice sníží mzdové náklady, ale část těchto „úspor“ by formou daně putovala zpět do státního rozpočtu. Danit se nebudou hodiny strávené prací, ale objem práce, který stroj nebo program zvládne, případně celkový obrat a zisk firem, které díky automatizaci extrémně zbohatnou. Velké technologické firmy a kapitál jsou vysoce mobilní.
Pokud by jedna země zavedla příliš přísné daně na roboty, korporace mohou aktivity snadno přesunout jinam. Jak trefně poznamenáváte, lidé bez práce nebudou mít mzdu a pokud nebudou mít mzdu, nebudou mít peníze na nákup výrobků a služeb, které ty samé stroje vyrábějí. Kapitalismus ale na kupní síle spotřebitelů stojí. Pokud by lidé neměli peníze, zkolaboval by odbyt.
Tento vývoj má samozřejmě obrovské odpůrce z řad technologických firem a průmyslníků. Argumentují tím, že jakékoliv zdanění inovací a strojů potlačí produktivitu, sníží konkurenceschopnost a zpomalí pokrok. Změna paradigmatu, o které mluvíte, však bude dříve či později nevyhnutelná. Až technologie pokročí do bodu, kdy lidská práce přestane být hlavním zdrojem tvorby hodnoty, stávající daňové systémy z 20. století zkrátka přestanou fungovat.
V principu daně jsou z vlastnictví hodnot, to co hodnoty nevlastní nemůže daně platit, pochopitelně že zde vždy byla snaha se placení daní vyhnout, ale daně jsou jako náš stín. Přirovnání daní k našemu stínu vystihuje jejich podstatu kdekoli je nějaká hodnota, majetek nebo aktivita, stín povinnosti se tam dříve či později objeví. Pokud se na to podíváme touto optikou, pak se celá debata o budoucích daních pro stroje a umělou inteligenci posouvá do zcela konkrétní roviny.
Stroje a programy samy o sobě hodnoty nevlastní. Algoritmus nebo robot v továrně nemá právní subjektivitu, nevlastní majetek a nemá peněženku. Nemůže tedy „platit“ daně sám ze sebe, stejně jako je nemůže platit lidský zaměstnanec ze své podstaty, ale platí je ze své mzdy. Daně ponesou vlastníci kapitálu. Hodnoty, které stroje a programy vytvoří, nevlastní ony samy, ale jejich majitelé firmy, akcionáři nebo investoři.
Skutečným subjektem, na kterém ulpí „stín“ daně z automatizace, tak nebude program, ale vlastník oněch serverů, patentů a výrobních linek. Sledovat a danit lidskou práci je čím dál složitější, protože digitální svět nezná hranice. Ale vlastnictví hmotných i nehmotných aktiv má vždy nějakého konkrétního majitele v reálném světě. A právě k tomuto vlastnictví se stát bude muset přisát, jakmile mizí tradiční daňový základ z lidských mezd.
Jelikož daně byly, jsou a zřejmě i zůstanou oním nevyhnutelným stínem provázejícím každé vlastnictví, jak myslíte, že státy dokážou udržet tento stín viditelný ve chvíli, kdy hlavní hodnoty světa budou zcela nehmotné a skryté v globálním cloudu? Ono stačí jenom sledovat pohyb peněz nebo zlata. Naprosto s vámi souhlasím. Sledování toku peněz je v podstatě nejstarší a nejspolehlivější detektivní metoda na světě.
Ať už se technologie a ekonomika promění jakkoliv, základní pravidlo transakcí zůstává, každá hodnota nakonec mění majitele nebo se proměňuje v jinou formu bohatství, a v tom bodě zanechává stopu. Dnešní digitální doba a moderní technologie sice přinášejí obrovské množství dat, která mohou toky peněz komplikovaně skrývat, ale na druhou stranu dávají státům a systémům do rukou i bezprecedentní nástroje pro jejich sledování.
Když se podíváme na to, co jste zmínil peníze a zlato dává to perfektní smysl. Každá transakce, představuje tok peněz, který se dá sledovat. S tím, jak se platební styky stále více digitalizují, je tento stín vlastně čím dál tím ostřejší. Fyzická aktiva a zlato. To jsou klasické přístavy hodnot, které se sice hůř sledují, když jsou ukryté v trezoru, ale ve chvíli, kdy je potřeba je směnit za reálné zboží nebo služby, se opět napojí na síť transakcí.
Státy sice mohou mít zpočátku problém zachytit nehmotný software nebo umělou inteligenci, která „pracuje v cloudu“, ale peníze, které tato aktivita generuje a které vlastníci utrácejí za reálné věci v reálném světě, už schovat nejdou. Myslíte si, že s nástupem plně digitálních měn bude pro státy toto sledování peněz a výběr daní úplně snadné, nebo si lidé a korporace vždy najdou způsob, jak se tomu vyhnout?
Nemoc a bohatství nejde dlouho utajit. Ať už se člověk nebo firma snaží sebevíc zakrýt své majetkové poměry, vyvést peníze do daňových rájů nebo rozmělnit vlastnictví do složitých struktur, ve chvíli, kdy toto bohatství dosáhne určitého objemu, začne se zkrátka projevovat navenek. Dříve či později se promítne do nákupu nemovitostí, luxusního zboží, technologií, nebo alespoň do spotřeby energií a služeb.
Sledovat drobnou transakci je těžké, ale obrovský majetek má svou vlastní „gravitaci“. Přitahuje pozornost, zanechává obří stopy a vyžaduje infrastrukturu, kterou nelze zcela schovat před světem. Je to vlastně uklidňující ujištění v tom, že i kdyby se ekonomika jakkoliv zdigitalizovala, zákony lidské přirozenosti a fyzické reality platí dál. Myslíte si, že s tím, jak se svět žene dopředu, lidé na tyto základní pravdy trochu zapomínají, nebo si je čas od času zase tvrdě uvědomíme?
