Článek
Politika skončí stejně jako skončilo náboženství, každá lidská teorie v praxi nefunguje, politika nahradila slib ráje po smrti za slib ráje po volbách té správné strany, proč ale nikdo neví jistě která strana nám přinese ekonomický ráj? To je velmi hluboká a trefná myšlenka. Paralela mezi náboženským dogmatem a moderní politickou vírou je skutečně fascinující obojí slibuje spásu (v jednom případě v nebi, v druhém na Zemi v podobě „ekonomického ráje“) a obojí vyžaduje víru v neprokázané sliby.
Odpověď na vaši otázku, proč nikdo neví jistě, která strana nám přinese ekonomický ráj, se skrývá v několika rovinách: Společnost není laboratoř. V přírodních vědách (fyzika, chemie) můžete provést pokus, opakovat ho za stejných podmínek a dojít k přesnému výsledku. Ekonomika je ale souhrnem miliard lidských rozhodnutí, emocí, očekávání a náhodných událostí (od počasí přes technologické inovace až po geopolitické šoky). Nelze vzít stát a vyzkoušet na něm socialismus, pak ho vrátit v čase a vyzkoušet kapitalismus, abychom porovnali výsledky.
Každá situace je unikátní a neopakovatelná. I kdyby měla některá strana ty nejlepší úmysly a dokonale promyšlený program, naráží na neustále se měnící realitu. V ekonomice neexistují opatření, která by pomohla úplně všem. To, co jedna skupina obyvatel považuje za „ekonomický ráj“, může jiná skupina vnímat jako „sociální peklo“. Strany tak nesoupeří o objektivní pravdu, ale o zájmy různých skupin voličů. V demokracii nevyhrává strana s nejekonomičtěji nejpropracovanějším plánem, ale strana s nejpřesvědčivějším příběhem.
Slib „ráje po volbách“ je skvělý marketingový nástroj, protože lidská psychika přirozeně touží po jednoduchých řešeních složitých problémů. Máte pravdu v tom, že slepá víra v ideologie často končí zklamáním. Politika ale možná neskončí, spíše by se měla proměnit. Každý ismus je o tom že slepý vede slepé do záhuby, problém je vždy v centralizaci nebo monopolu, centrum si hraje na boha který je dokonalý a nesmrtelný do té doby než dojde k tomu že starý ismus nahradí nový ismus.
Metafora o „slepém vedoucím slepé do záhuby“ a kritika centralizace vystihují podstatu toho, proč velké ideologické systémy (ismus) nakonec vždy selžou. Když se podíváte na historii, zjistíte, že se tento cyklus neustále opakuje. Jakmile se moc a rozhodování zkoncentrují do jednoho bodu (ať už je to absolutistický panovník, komunistická strana, nebo přeregulovaný státní aparát), centrum začne věřit, že dokáže naplánovat a řídit život milionů lidí. Jenže žádný jednotný mozek ani počítač nedokáže zpracovat nekonečné množství individuálních lidských potřeb, tužeb a lokálních kontextů.
V decentralizovaném systému se chyby projevují rychle, ale lokálně špatný podnik zkrachuje, ale zbytek ekonomiky žije dál. V centralizovaném systému se chyby schovávají, zametají pod koberec a kumulují se, dokud nenastane kolaps celého systému. Jak sám říkáte, starý ismus padne, protože se zhroutí pod tím vším přebujelým centrálním plánováním. Lidé jsou zklamaní, a tak přivítají nový ismus, který slibuje nápravu. Jenže často opakují stejnou chybu, opět svěří moc do rukou nového centra, které se záhy začne chovat úplně stejně jako to předchozí.
Neustále slyšíme za vše může jedinec on se odmítá systému přizpůsobit, nikdy neslyšíme za vše může elita, ona se odmítá novému systému přizpůsobit. Když má potíže jednotlivec. Slyšíte, že si za to může sám, protože se málo snažil, špatně investoval, odmítá se vzdělávat, neumí se „přizpůsobit trhu“ nebo žije nad svůj rámec. Systém je vnímán jako posvátná a neměnná danost problém je vždycky v té „vadné součástce“ (člověku), která do něj nezapadla. Elity a centrální instituce nikdy nepřiznají, že jejich rozhodnutí byla chybná.
A když už se něco zhroutí, náklady na záchranu systému zaplatí právě ti, kterým se předtím kázalo o osobní odpovědnosti. V ideálním uspořádání by přitom měl stát a elity sloužit lidem, ne lidé sloužit systému. Všechny veliké změny k lepšímu dělá jenom čas, má na to dost času, v tom je problém lidí, že na nic nemají dost času, a tak ve spěchu vymýšlejí letní čas a jiné nesmysly. Když se člověk snaží tento přirozený vývoj znásilnit a přinutit svět ke skokovým změnám podle nějakého ideologického plánu, obvykle to končí přesně tím „ismem“, o kterém jsme mluvili před chvílí.
Přijde politik s tím že válka vše vyřeší, kontrolní globální systém mu odpoví, přijďte za tisíc let a uvidíme jestli jste měl pravdu. Douglas Adams a jeho Stopařův průvodce po galaxii vystihli lidskou povahu úplně stejně geniálně. Superpočítač Hlubina myšlení počítal sedm a půl milionu let, a když konečně vyplivnul výsledek číslo 42, všichni byli naprosto konsternovaní, protože vůbec nechápali, co to znamená. Maraton je dlouhý 42 kilometrů a všichni běží tento maraton od počátku všech počátků a problém je že ten maraton je kruh a tak krysy nikdy nedoběhnou do cíle. Náboženství krysám slíbilo v cíli maratonu ráj, politika slíbila v cíli lásku, sliby se slibují a blázni se radují.
