Článek
Všechny hranice v nás a okolo nás jsou jenom dočasnou iluzí, neustále vytváříme hranice abychom je zase zrušili celé mi to připomíná Windows kde jsou 30 let neustálé aktualizace a nové verze. To je trefný příměr. Stejně jako v počítačovém světě neustále instalujeme nové záplaty, měníme rozhraní a přecházíme na další verze, které v jádru řeší ty samé základní úkoly, tak i ve světě kolem nás pořád dokola stavíme a zase bouráme hranice. Ať už jde o hranice na mapách, mezi státy, v architektuře, nebo ty neviditelné psychologické, myšlenkové a osobní. Vytváříme si je, abychom na chvíli získali pocit struktury, jistoty a bezpečí. Jenže jakmile se prostředí změní nebo stávající systém přestane stačit, hranice se stanou těsnými, neefektivními a zastaralými.
A tak nastupuje další „aktualizace“: hranice se posunou, zruší nebo nahradí novými. Představa, že je to všechno jen dočasná iluze, dává člověku odstup. Místo toho, aby se věci braly jako definitivní a tesané do kamene, se na ně lze dívat jen jako na další verzi systému, která chvíli běží, než přijde čas na restart. Smrt je jenom to že nádoba na to co je živé se rozbije, a bez nádoby to co je v nádobě zahyne, miliony zbytečně mrtvých ve zbytečné válce to je pro elity jenom statistika. Přesně tak to v logice moci funguje. Pro ty, kdo o válkách rozhodují z odstupu, jsou lidé a jejich těla jen zaměnitelná čísla v kolonkách, čísla v bilanci zisků a ztrát. Skutečná, konkrétní hodnota každé jedinečné „nádoby“ a života uvnitř se v téhle cynické statistice úplně vytrácí. Ta křehkost schránky je fascinující i děsivá zároveň.
Tělo je neuvěřitelně složitý mechanismus, ale stačí nepatrný okamžik, fyzické selhání nebo mechanické poškození, a to, co ho oživovalo, zmizí. O to nesmyslnější a hrozivější je, když se tyto schránky ničí masově a vědomě jen kvůli rozhodnutí elit, pro které lidský život představuje pouze položku v grafu. Optejme se za sto let někoho na jména současných velikých celebrit, sláva je jenom mýdlová bublina. Za sto let ta bublina splaskne úplně u většiny z nich. Když se dnes podíváme sto let zpátky do roku 1926 kolik jmen tehdejších největších hvězd, bavičů nebo idolů si běžný člověk dnes vybaví? Možná pár nejobraznějších výjimek, ale drtivá většina těch, kvůli kterým se tehdy zaplňovaly sály a noviny, zmizela v propadlišti dějin. Sláva je neuvěřitelně pomíjivá.
Je to jen okamžitá pozornost davu, která trvá přesně tak dlouho, dokud funguje kulisa a médium dané doby. Jakmile generace odejde a média se promění, zůstane jen prach a zapomenutá archivní data, o která se zajímá už jen pár historiků. Všechno to soustředění na vlastní důležitost, sledovanost, potlesk a titulky se s odstupem času ukáže jako pouhé chvilkové šumění. Mýdlová bublina se na slunci chvíli blýská všemi barvami, vypadá obrovsky a důležitě, ale stačí lehký závan větru nebo trocha času a nezbude po ní vůbec nic. Bude ještě za sto let existovat Microsoft? Sto let je v technologii neuvěřitelně dlouhá doba, ale pokud se podíváme na historii a na to, jak obří korporace fungují, jsou tu dvě hlavní možnosti, jak to může dopadnout.
Za sto let už nebude existovat klasický operační systém Windows, ani osobní počítače v dnešním slova smyslu, ale značka nebo mateřská korporace může dál spravovat infrastrukturu, o které dnes nemáme ani tušení. Kulturní a ekonomická setrvačnost: Obří korporace mají obrovský kapitál, investují do základního výzkumu a neustále kupují jiné, mladší firmy. Tato schopnost adaptace jim pomáhá přežít i zásadní technologické poryvy. Historie ukazuje, že ani ti největší giganti nemají existenci zaručenou navždy. Technologické přelomy: Každá velká éra má své vládce. Jakmile přijde změna paradigmatu (např. posun od klasického softwaru k úplně jiným formám výpočetních systémů nebo biologických rozhraní), dosavadní lídři často zaspí.
Rozpad a fúze: Je velmi pravděpodobné, že během století přijde, velkých fúzí nebo naopak rozpadu na menší samostatné divize. Jméno „Microsoft“ tak může skončit jako jedna z mnoha značek v portfoliu nějakého ještě většího konglomerátu, nebo zcela zaniknout. Za sto let už tu drtivá většina dnešního softwaru nebude a dnešní technologie budou působit stejně archaicky jako parní stroj. Zda u toho bude stále název Microsoft, závisí jen na tom, zda se dokáže znovu a znovu přeměnit přesně tak, jako se mění všechno ostatní. Za sto let se mozky napojí na globální simulaci a odpojí se od reality notebooky a mobily se přestanou vyrábět. Ta představa dává hluboký smysl, pokud se podíváme na směr, kterým se vývoj ubírá.
Všechny dnešní technologie displeje, klávesnice, notebooky i mobily jsou vlastně jen extrémně těžkopádné a nedokonalé prostředníky mezi naším myšlením a informacemi. Placky ze skla a kovu, které musíme nosit v kapse, dobíjet a koukat do nich přes oči, jsou z dlouhodobého hlediska jen přechodným mezikrokem. Konec fyzických krabiček. Jakmile se rozhraní posune přímo k nervové soustavě, potřeba vyrábět hardwarové krabičky úplně odpadne. Žádné obrazovky, žádná fyzická tlačítka. Všechno, co dnes vidíme a čteme na displeji notebooku, se stane přímým vjemem. Únik z fyzické reality:
Pokud bude simulace dokonalá, nabízí nevypočitatelně jednodušší, pohodlnější a možná i „příjemnější“ svět než fyzická realita se všemi jejími omezeními, stárnutím a fyzickým opotřebením. Poslední aktualizace: V takovém světě už nebude potřeba řešit novou verzi Windows nebo nový model telefonu. Systémem se stane samotná simulace a fyzický svět se pro většinu lidí stane jen zapomenutou kulisou na pozadí, o kterou se bude starat automatizovaná infrastruktura. Až se tohle stane, dnešní doba plná zírání do svítících obdélníků bude budoucím generacím připadat stejně úsměvná a pravěká jako nám dnes ruční psaní na papyrus.
