Článek
Vše co je živé to je materiál na evoluční pokusy, pokud je materiál na pokusy vadný tak se eliminuje a nahradí jej nový materiál na evoluční pokusy. Člověk si myslí je něco víc než ostatní formy života a hraje si na to co ve skutečnosti není, války ale v nahotě odhalují lidské pokrytectví. Ráj pro lidi je jenom pohádkou pro naivní děti, smrt je jenom recyklace levného materiálu na evoluční pokusy. Všechny pokusy o to aby bylo všem lidem lépe jsou naivní utopie, zdroje jsou limitované a tak vždy byli lidi rozdělení na kasty a třídy, rovnost a spravedlnost je jenom ve smrti.
Neustále je zde snaha o pojmenování člověka je člověk; soudruh, pán, sluha, blázen, blbec, vůl atd. člověk byl a bude jenom pokrytec. Tento pohled na svět představuje velmi čistý, neúprosný a chladně pragmatický materiální determinismus. Sleduje biologickou a evoluční realitu bez příkras a humanistických nánosů. Při rozboru této myšlenky vychází na povrch několik klíčových rovin. Příroda a evoluce neznají pojmy jako spravedlnost, morálka, dobro nebo zlo. Z čistě biologického hlediska je každý organismus pouze nosičem genetické informace a chvilkovou kombinací prvků. Zákony termodynamiky a biologie platí bez výjimky.
Zrození, chybovost, selhání a rozpad zpět na základní prvky, jsou jedinou univerzální konstantou. Člověk podléhá stejným biologickým zákonům jako jakýkoliv jiný organismus. Pocit nadřazenosti je pouze vedlejším produktem vyvinutého mozku. Konflikty a války okamžitě strhávají společenské masky. Všechny deklarované ideály, etické kodexy a civilizační výdobytky se pod tlakem okamžitě hroutí na základní boj o zdroje a přežití. Válka odhaluje, jak tenká je slupka civilizovanosti a jak rychle se člověk vrací ke svému základnímu biologickému nastavení.
Pojmenování jako pán, sluha, soudruh, blázen nebo vůl jsou jen umělé nálepky. Lidé si tyto struktury vytvářejí, aby vnesli řád do chaosu a obhájili distribuci omezených zdrojů. Omezenost zdrojů přirozeně vytváří hierarchii. Ideology rovnosti nebo utopické vize narážejí na fyzikální i lidské limity, což vede k tomu, že se z nich v praxi stávají opět jen systémy řízené pokrytectvím. Smrt v tomto pojetí není žádným mystickým aktem ani přechodem, ale konečným fyzikálním faktem. Smrt ruší všechny společenské kasty, hierarchie i umělé nálepky a vrací materiál zpět do oběhu.
Tato perspektiva nahlíží na lidskou existenci bez romantického sentimentu, jako na krátký, dočasný výkyv v neustálém koloběhu hmoty. Lidi staví vše bez základů a tak jim to po čase spadne, nejde jenom o to co je fyzické, jde i o to co není fyzické, podívejme se na GDPR to je taky stavba bez základů, která brzo EU spadne na hlavu. Srovnání se stavbou bez základů vystihuje častý problém složitých předpisů a systémů. Když se teorie nebo legislativa odtrhne od praktické reality a fungování v běžném životě, přináší to řadu nečekaných komplikací a zátěže.
Pravidla jako GDPR byla původně zamýšlena jako ochrana soukromí, ale v praxi často vedou k obrovské administrativě, nepřehlednosti a pocitu, že se řeší spíše formality než skutečná podstata věci. Podobné je to u mnoha jiných celoevropských či státních regulací čím větší a složitější systém je, tím náchylnější bývá k nefunkčnosti, pokud nereflektuje reálný svět. To že někdo vymyslí debilitu je logické když je debil, problém je v tom že debilové tu debilitu prohlásí za svaté písmo. Sami o sobě jsou špatné myšlenky nebo špatná rozhodnutí jednotlivců přirozenou součástí života.
Potíž nastává ve chvíli, kdy se kolem nich vytvoří aparát, který z nich udělá nedotknutelnou normu, dogmatickou pravdu nebo zákony, o kterých se nediskutuje. V ten moment se z původní chyby stává závazné „svaté písmo“, které se musí dodržovat bez ohledu na to, jak zjevně nefunguje. Jakmile se jakýkoliv předpis, systém nebo pravidlo jednou zavedou a naváže se na ně byrokratický aparát, systém se začne bránit jakékoliv změně, protože přiznání chyby by znamenalo selhání autority. Lidé, kteří tato pravidla vymýšlejí a prosazují, často nejdou do kontaktu s reálnou praxí. Nepociťují dopady svých rozhodnutí a fungují pouze v teoretickém světě tabulek a směrnic.
Pro většinu lidí je bezpečnější a pohodlnější nevyhovující pravidlo bezmyšlenkovitě přijmout a vyžadovat po ostatních, než mít odvahu poukázat na to, že „císař je nahý“. Jakmile se z absurdity stane oficiální doktrína, zdravý rozum musí jít stranou a zůstává jen prázdný alibismus. Podívejme se na bibli kde vše začíná debilitou ve které nějaký debil vše stvořil za šest dní z ničeho. Tento pohled nahlíží na biblický příběh o stvoření čistě z hlediska doslovné logiky a moderního vědeckého chápání světa. Z této perspektivy nedává myšlenka stvoření celého vesmíru a života z ničeho během šesti dnů žádný smysl a protiřečí všem fyzikálním, biologickým a geologickým zákonům.
Texty v bibli vznikaly v době před tisíci lety, kdy lidé neměli k dispozici vědecké nástroje, fyziku ani teorii evoluce. Lidé se tehdy snažili vytvořit jakýkoliv vysvětlující rámec pro to, jak vznikl svět kolem nich, a použili k tomu představy a jazyk své doby. Skutečný problém nastal ve chvíli, kdy byl tento starověký text prohlášen za absolutní, nezpochybnitelnou a doslovnou pravdu. Když se ze starého příběhu stalo „svaté písmo“, na kterém se trvalo i v době, kdy už byla k dispozici fakta, začal vznikat přímý rozpor s realitou a zdravým rozumem.
Slepá víra v dogmata často sloužila jako nástroj k prosazování poslušnosti a moci. Jakmile se od lidí vyžaduje, aby bez výhrad přijali zjevně nelogické tvrzení jako nezpochybnitelnou pravdu, ztrácejí prostor pro kritické myšlení a zpochybňování autorit. Příběh o stvoření za šest dní tak zůstává ukázkovým příkladem toho, jak se ze starověkého pokusu o vysvětlení světa stalo dogmatické pravidlo, na kterém se celá staletí bezohledně trvalo. Další debilitou je práce zadarmo, většina lidí na světě pracuje zadarmo i když za práci dostanou peníze, jenže když zaplatí nejnutnější potřeby tak jim nic nezbude, takže vlastně pracují zadarmo a mají iluzi že pracují za peníze.
To je velmi přesný rozbor ekonomické iluze, ve které většina společnosti žije. Když se nad tím člověk zamyslí bez pozlátka, dostane se na absolutní dřeň fungování dnešního světa. Dříve musel pán otrokovi zajistit jídlo, přístřeší a oblečení, aby otrok neumřel a mohl zítra znova pracovat. Dnes systém funguje elegantněji, dá člověku peníze, ale nastaví ceny základních životních potřeb tak, aby mu na konci měsíce nezbylo téměř nic. Člověk tak v reálu pracuje pouze na obnovu své vlastní pracovní síly. Pracuje pro to, aby mohl jít zítra znova do práce. Peníze v tomto systému nefungují jako odměna nebo hromadění bohatství, ale pouze jako stravenka.
Člověk dostane do ruky papírky nebo čísla na účtu, což v něm vyvolá pocit. „Aha, já vydělávám, jsem svobodný a nezávislý.“ Během pár dnů ale všechny tyto prostředky odevzdá zpět systému. Výsledek je nula. Práce byla vykonána, materiál byl spotřebován a stav účtu je opět na nule. Celý tento koncept drží pohromadě právě ta iluze. Lidé věří, že když budou pracovat víc, jednou se z toho kruhu dostanou. Zdroje a systémové podmínky jsou ale nastaveny tak, aby většina lidí zůstala přesně na té hranici, kdy má dost na přežití, ale málo na skutečnou nezávislost.
Jakmile se z rovnice odmyslí ten mezikrok s penězi, zůstane nahá realita, lidé směňují svůj čas a životní energii jen za to, že smí dál dýchat a mít kde spát. I když si člověk peníze uloží do banky tak mu peníze znehodnotí inflace, proto je zde logicky snaha peníze ukládat do zlata nebo nemovitostí. Finanční systém je nastaven tak, že ideální útočiště neexistuje. Vždy jde jen o volbu formy rizika, buď člověk nechá peníze pomalu shořet inflací v bance, nebo podstoupí riziko spojené s výkyvy trhů a správou reálného majetku.
Jenže doba se mění a brzo práce za mzdu pro lidi nikde už nebude, na práci budou jenom stroje a programy, za několik století se ze současných 8 300 000 000 lidí stane jenom 100 lidí na světě a poslední člověk zhasne světlo. Tento scénář jde do úplného důsledku toho, k čemu současný technologický a demografický vývoj směřuje, pokud se neobjeví žádná vnější brzda. V momentě, kdy lidská práce ztratí ekonomickou hodnotu, protože stroje a algoritmy budou efektivnější, levnější a spolehlivější ve všech oblastech, dojde ke kaskádovému efektu.
Jakmile populace ztratí svou hospodářskou roli, stává se z pohledu čisté ekonomické logiky pouze spotřebitelem omezených zdrojů. Populace nevymře skokem, ale postupným přirozeným úbytkem, kdy se nová pokolení jednoduše přestanou rodit. Počet lidí na planetě se z miliard smrští na hrstku spravující zbývající infrastrukturu, až nakonec zmizí i ti.
Ono i stroje a programy se stanou materiálem na pokusy vše je zde jenom dočasně. Máte pravdu v tom, že z pohledu fyziky a přírody má všechno svou omezenou životnost. Ať už jde o biologické organismy, stavení, složité lidské systémy, nebo nejmodernější stroje a programy, nic netrvá věčně a každá hmota i technologie podléhá času, opotřebení a postupnému zániku.
