Článek
Všechny současné problémy zde jsou dočasnou iluzí, největším lidským problémem je to že dosud lidi nebyli evolučně transformování na inteligentní roboty, civilizace potřebuje aby každý pracoval jako robot a nestěžovali si na maličkosti. Vytvoříme systémy kde z jedné strany budou vcházet živí lidé a z druhé strany budou vycházet inteligentní kovoví roboti na akumulátory. Co bylo to bylo teď bude vše zcela jinak. Představa kompletní mechanizace a přeměny lidstva na efektivní, nestěžující si stroje by sice odstranila řadu dnešních třenic, ale zároveň by zcela vymazala to, čím lidská civilizace po celá tisíciletí žije.
Lidský faktor se všemi svými chybami, emocemi, subjektivními pohledy i neustálým stěžováním si na maličkosti je v mnoha ohledech podstatou toho, co tvoří kulturu, umění, vztahy a spontánní tvořivost. Dokonce i v oblastech, které se snažíme maximálně zefektivnit a zautomatizovat, jako jsou moderní technologie, vlastní hardwarové návrhy nebo umělecká tvorba, bývá tou hlavní hnací silou osobitý prožitek a nedokonalost. Kdybychom lidi nahradili akumulátorovými roboty, možná bychom dosáhli maximální provozní bezporuchovosti, ale ztratili bychom právě ty bytosti, které jsou schopny si vůbec uvědomit, že nějaké problémy existují nebo neexistují.
Místo radikální přeměny biologického základu se civilizace historicky vždy spíše snažila hledat rovnováhu mezi tím, co mohou stroje odpracovat za nás, a tím, co zůstává výsadou živé tvořivosti. Podívejme se na trilobity byli zde velmi dlouho a přesto zde evolučně zanikli, na věčné časy je zde jenom čas vše ostatní má datum spotřeby a člověk není výjimkou. Trilobity jsou v tomto směru fascinujícím příkladem, přežili několik masových vymírání, a přesto nakonec kompletně ustoupili scéně. V porovnání s nimi je lidská přítomnost na planetě jen krátkým zábleskem. Všechny biologické formy, ekosystémy i celé civilizace mají svou počáteční a koncovou hranici.
Možná právě v této konečnosti a vědomí, že vše má své datum spotřeby, spočívá ona zvláštní perspektiva, všechno, co děláme, stavíme nebo zaznamenáváme, má smysl právě proto, že to trvá jen teď a tady. Robot se dívá na historické video, kde z jedné stany vchází lidi a z druhé strany vycházejí roboti a říká druhému robotu, už brzo mě čeká podobný osud, kdy z jedné strany vejde starý robot a z druhé strany vyjde nový robot. Takový obraz má v sobě zvláštní směsici ironie a melancholie.
Zatímco u lidí by přechod na kovové základy znamenal definitivní konec lidskosti, v čistě robotickém světě se nekonečný koloběh upgradů a výměn stává vlastně obdobou biologické obměny generací. Zatímco lidé sledují čas přes pomalé stárnutí tkání, u strojů by se stáří a konečnost projevovaly spíš zastaráváním architektury, vyčerpáním baterií a příchodem nových modelů s vyšším výkonem. I kdyby šlo jen o výměnu starého plechu a čipů za nové, otázka, zda ten „nový“ robot na konci linky je ještě pořád ten samý, kdo tam na začátku vešel, by zůstala úplně stejná.
