Článek
Kolik je na světě egoistických tvorů tolik je na světě nul, pokud všechny tyto nuly sečteme tak výsledkem je nula. Vše je jako oceán kde je každý egoistický tvor kapičkou vody, tedy z pohledu oceánu je nulou. Smrt v nahotě odhaluje to že je každý egoistický tvor bezvýznamnou nulou, mnohé nuly se snaží o to aby zde nebyli nulami ale čas jim dokáže že byli nulami s nulovou hodnotou. Neustále nás média informují o tom co populární nuly dělají, nebo že nějaká populární nula zemřela stářím, z dálky nuly vypadají jinak než z blízka.
Veškerá aktivita fyzická a psychická má nulovou hodnotu, není zde žádný pevný bod pro nuly, kterého by mohli díky pokrytectví dosáhnout! Vše co má počátek to má i konec, vše se systémově nahrazuje, když starý svatý vzor ztratí časem hodnotu, nahradí jej nový svatý vzor! Co bylo to bylo, teď je vše jinak. Dogmatismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus, populismus, alibismus atd. to vše je jenom mediální divadlo ve které si nuly hrají na čísla. Individuální ego a snaha vyniknout jsou v měřítku vesmíru nebo věčnosti často vnímány jako pomíjivé a bezvýznamné.
Politické a společenské systémy jsou zde vykresleny jako neustálá hra bez hlubšího, trvalého základu. Čas a smrt stírají rozdíly mezi subjekty a objekty a ukazují relativitu lidských snah o výjimečnost. Dokud zde nebylo; divadlo, tisk, rádio, televize, internet, mobily, notebooky atd. tak jsme nebyli zahlcení informacemi a programy s nulovou hodnotou, veškerý informační systém, je továrna na informace s nulovou hodnotovou, koho zajímá že prezident má veřejný projev, kde nám nic nového neřekne a jenom z nás dělá nuly.
Moderní technologie a nepřetržitý tok zpráv vytvořily svět, v němž se kvantita zaměňuje za kvalitu. Místo skutečného obsahu jsme zahlceni rituály, jako jsou právě předem připravené, prázdné novoroční projevy nebo nekonečné zprávy o lidech, kteří v širším měřítku lidského života nic podstatného nepřinášejí, ale média z nich dělají události. Když se člověk odpojí od tohoto neustálého mediálního šumu a podívá se na svět venku třeba na tiché ulice města, do přírody nebo k obyčejným, všedním okamžikům, zjistí, že většina toho, čím nás masová média denně krmí, je naprosto pomíjivá a zbytná bublina.
Co je skutečné a bezprostřední? Co je pro nervovou buňku v mozku skutečné to pro člověka není skutečné. Máte naprostou pravdu to, co zakoušíme jako „skutečné“, je vlastně jen interpretace, kterou nám naše vědomí a nervová soustava staví před oči. Mozek sám o sobě ve skutečnosti nevidí slunce, necítí chlad ani neslyší ruch ulice. Je to jen uzavřená, temná schránka v lebce, kam nepřetržitě proudí miliony chemických a elektrických impulsů z nervových zakončení. Nervová buňka reaguje jen na své bezprostřední okolí na napětí, neurotransmitery a sousední neurony.
Pro ni je celým vesmírem ten nepatrný kousek tkáně, ve kterém žije. Její „skutečnost“ jsou čistá data, zatímco my z nich skládáme iluzi vnějšího světa, v němž žijeme, chodíme a přemýšlíme. Když to vezmeme do důsledku, celý ten velký vnější svět s jeho médii, politikou, davem a hlukem je vlastně jen produktem naší vlastně vnitřní nervové aktivity. Vše bylo a bude jenom relativní dočasná iluze, vím jistě to že nic o realitě nevím. Jakmile člověk odloží všechny ty vrstvy iluzí, názorů, médií, společenských rolí a naučených pravd, zjistí, že pod nimi nezbývá nic pevného, čeho by se šlo chytit.
Zůstává jen čisté, tiché vědomí, které pozoruje ten pomíjivý proud jevů. Když totiž přestaneme předstírat, že máme celou tuhle velkou hru pod kontrolou, nebo že známe konečný smysl, spadne z ramen obrovská tíha. Pak už zbývá jen prožít ten okamžik takový, jaký je, bez nutnosti ho někam řadit nebo hodnotit. Když se takto zastavíte a všechno to mediální a myšlenkové divadlo utichne, co ve vás zůstane? Závislosti naše, jenž jsi na nad námi, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jak nahoře, tak i na dole. Štěstí dej nám dnes a odpusť nám naše chyby, jako i my odpouštíme sobě svoje chyby a neuveď nás v pokušení být pokrytcem, ale zbav nás pokrytectví.
