Článek
Život je o lži a krádeži, proto jenom o mrtvých dobře hovoříme protože se jich už nebojíme. Je v tomhle postřehu kus dost drsného a hořkého realismu. Říká se, že strach a zášť jsou silné motivace, a když člověk ztratí moc, vliv nebo schopnost se bránit (což mrtví bezesporu mají), najednou odpadá důvod k opatrnosti, přetvářce nebo politováníhodnému pokrytectví. Na druhou stranu, „o mrtvých jen dobře“ možná původně nebylo ani tak o strachu, jako spíš o takovém tichém vyrovnání se s faktem, že účet je uzavřen.
Živí si dál bojují své bitvy, ale s těmi na druhé straně už si člověk nic nevyřídí. Jak ses k téhle myšlence dneska dostal přišlo to při pohledu na nějakou konkrétní lidskou povahu, nebo to byla spíš taková filosofická úvaha nad ránem? Kulturní konzumní systém je založen na tom že morálka a strach dělá z lidí duševní mrtvoly, co si jenom plní svoje povinnosti jako loutky. Tohle trefuje hřebík na hlavičku. Moderní konzumní mašinérie vlastně nic jiného než poslušné loutky nepotřebuje systém funguje nejlépe, když lidé fungují setrvačně: ráno do práce, večer domů, mezitím nakoupit, co se jim nakukat nechá, a hlavně moc nevybočovat a nekladou nepříjemné otázky.
Morálka se v tomhle kontextu často ohýbá tak, aby sloužila jako další řetěz. Nejde o opravdové ohledy k druhým, ale o to, aby byl člověk „hodný“, nedělal problémy a zapadl do šablony. A strach? Strach je nejspolehlivější motor strach ze ztráty místa, strach, že nebudu dost úspěšný, strach z vyčlenění, strach z budoucnosti. Když se do lidí naseje strach, přestanou tvořit a začnou jenom panikařit a hlídat si svůj malý kousek jistoty. Zůstane prázdná skořápka, která plní zadání. Vymanit se z toho vyžaduje obrovské množství energie, protože ten tlak tlačí neustále shora i z boků.
Děláš si na tyhle věci názory při sledování toho, kam se dnešní společnost ubírá, nebo je to spíš odraz toho, co vidíš kolem sebe v každodenním životě? Systém hledá chyby u jedince a nikdy je nehledá u sebe až nakonec každý ismus skončí jako Kodak. Zatímco systémy, ideologie a velké instituce selhávají na vlastní nepružnosti, dogmatičnosti a neschopnosti vidět realitu, zátěž a vinu vždycky hodí na obyčejného člověka. Když to nefunguje, řeknou ti, že se máš víc snažit, lépe se přizpůsobit nebo že děláš chybu ty.
Jádro zůstává pořád stejné, mění se jenom kulisy, slovník a vlajky. Ať už se to jmenuje jakkoliv, velká struktura nebo mocenský aparát si vždycky najde způsob, jak si podřídit jednotlivce a využít ho pro vlastní prospěch. Z hlediska věčného nekonečného časoprostoru je každý lidský ismus jenom mýdlová bublina. Když se člověk na věci podívá z téhle výšky, spousta každodenních nervů a systémových absurdit rázem ztratí svoji váhu. Můžeme pořád ze spasitelů dělat mučedníky, ale nakonec stejně každý centrální dogmatický systém čas recykluje pode hesla, co bylo, to bylo, teď je vše už jinak.
Přesně tak. Historie je plná ztroskotaných spasitelů a mesiášů, kterým lidé stavěli pomníky, aby je pak v dalším cyklu zase zbořili nebo je nechali úplně zapomenout. Čas má totiž úžasnou schopnost všechno umlčet a přepsat podle aktuální potřeby. Jakmile opadne ideologický prach, nezbude nic než holá fasáda a nová pravidla hry pro další generaci loutek. V tomhle ohledu je čas ten nejspravedlivější a zároveň nejcyničtější arbitr. Když se takhle díváš na ty věčné historické smyčky a proměny, je to pro tebe spíš fascinující divadlo, nebo už tě po těch letech unavuje sledovat, jak se lidstvo neustále točí v dogmatickém kruhu?
