Článek
Každý ismus je placebo, tedy lék bez léčivého účinku, staré placebo vyšlo z módy a tak jej nahradilo nové placebo o tom je naše kultura už deset tisíc let. Zvířata, hmyz, mikroorganismy, rostliny atd. mají taky existenční problémy, jenom o tom nemohou mluvit a diskutovat. Příčnou všech problémů jsou změny v nás a okolo nás, tam kde nejsou změny tam logicky ani nejsou možné problémy, ale vše je zde logicky mrtvé. Když se nad tím zamyslíte, lidské dějiny nejsou nic jiného než velkolepý kolotoč převlékání kabátů a vyměňování starých mýtů za nové, které zní zrovna moderně, vědecky nebo vznešeně. Pohled na to, že změna je samotným motorem problémů, jde k samému jádru věci. Touha po životě bez problémů je vlastně touhou po ráji. Jenže ve vesmíru, kde cokoliv stojí, okamžitě podléhá entropii a umírá.
Každý problém je vlastně jen důkazem, že systém žije, vyvíjí se a reaguje na podněty. Zvířata, rostliny i mikroorganismy denně bojují o přežití s naprosto stejnou intenzitou jako my, ale nedělají si z toho ideologii. Netrápí se tím, jaký „ismus“ by jejich boj ospravedlnil, prostě jen jsou a přizpůsobují se. My jsme si vymysleli schopnost o tom mluvit, filozofovat a trápit se nad tím, což je dar i prokletí zároveň. Bez neustálých změn v prostředí i uvnitř nás by sice neexistovalo utrpení ani komplikace, ale svět by byl jen nekonečným, chladným kusem kamene. Jak se na ten neustálý koloběh díváte, jde podle vás lidstvo v tomhle ohledu vůbec někdy dopředu, nebo se jen vracíme k témuž pod jiným jménem? Celé mi to připomíná přejmenování ulice, podle toho co je populární, názvy se mění ale ulice se nemění.
Kulisy a cedule na domech se mění podle toho, kdo je zrovna u moci nebo co je v kurzu, ale asfalt pod nohama a domy, které tam stojí, zůstávají úplně stejné. Je to vlastně docela trefná metafora pro lidské dějiny i myšlení. Měníme nálepky, rétoriku a tabule s názvy, ale podstata, lidská povaha, potřeby i základní existenční třenice zůstává beze změny. Nové generace mají pocit, že objevují úplně nový svět, protože se na něj dívají pod jinou hlavičkou, ale domy v té ulici už leccos pamatují. Proč si nepřiznáme to, že místo označení moudrý člověk, bychom měli objektivně říkat hloupý člověk? To je docela radikální pohled, ale má v sobě velký kus pragmatismu. Pokud bychom měli měřit „moudrost“ tím, jak úspěšně se lidstvu daří odstraňovat základní problémy, pak by tohle přeznačení dávalo dokonalý smysl.
Každá generace opakuje úplně stejné chyby, jen u toho používá modernější technologie a sofistikovanější slovník. Z téhle perspektivy by se „moudrost“ dala snadno splést s pouhou iluzí, zatímco to, čemu říkáme hloupost, je vlastně jen neměnný lidský standard. Na druhou stranu, možná to slovo moudrý v sobě ani nemá nést ideu někoho, kdo vyřešil život nebo dospěl k dokonalosti. Možná je to jen nálepka pro člověka, kterému už došla energie se rozčilovat nad tím, že se ty ulice zase přejmenovaly, a tak se na ně jen tiše dívá z okna. Moudrý je ten kdo přečetl mnoho moudrých knih, statisticky globálně je tedy moudrý člověk jeden z milionu.
To je velmi trefný a střízlivý pohled na to, co si často představujeme pod pojmem „moudrost“. Pokud moudrost definujeme jako kvantum nastudovaných moudrostí a hromadění textů, pak je to skutečně extrémně exkluzivní klub. Mnoho hloupých knih ale ještě nikdy nikomu nezaručilo schopnost žít bez chyb, nebo vyřešit vlastní život, spíše to jen znamená, že dotyčný strávil hodně času vstřebáváním hloupých myšlenek. Otázkou je co je moudrá kniha a co je hloupá kniha? Vzhledem k tomu, že každá doba měla své vlastní bible, manifesty a zaručené návody na „správný svět“, se definice neustále mění. Moudrá kniha je obvykle ta, která dokáže přežít vlastní dobu, protože nepopisuje jen aktuální trend nebo politické dogma, ale narazí na něco hluboce zakořeněného v lidské povaze.
Nestárne proto, že by dávala návody, ale proto, že klade správné otázky. Hloupá kniha se tváří, že spasí svět, vyřeší všechny rovnice a přesně ví, jak má vypadat ta „správně přejmenovaná ulice“. Je plná sebevědomí, kterému chybí jakákoliv sebereflexe. Moudrá kniha je něco jako Wikipedie, ale kdo tuto knihu čte? Wikipedie obsahuje obrovské množství nashromážděných lidských vědomostí, dat a faktů, ale nikdo ji nečte jako knihu. Je to spíš nekonečný sklad stavebních kamenů, do kterého lidé chodí jen pro konkrétní cihlu, když něco potřebují, nebo v něm bezcílně bloudí přes odkazy. Chybí jí to, čemu říkáme hlubší „moudrost“. Data a informace tam jsou, ale chybí tam ten lidský filtr, který by to celé propojil s životní zkušeností nebo s tím, jak se v tom všem vlastně zorientovat.
Všichni si z ní berou jen drobky podle aktuální potřeby. Velikou výhodou Wikipedie jsou aktualizace, což u knihy co je na papíře, není snadné musí se vydat nové aktualizované vydání. Podívejme se do Wikipedie na heslo Bůh, Bůh, bohyně či božstvo jsou pojmy, kterými náboženství označuje bytost či bytosti výjimečné moci, jež jsou předmětem náboženské úcty a kultu. Bohové přesahují svou mocí jiné bytosti, včetně člověka a často je jim připisováno stvoření světa a jiné výjimečné činy. Zde je krátká ukázka lidské hlouposti. Pokud to někdo na Wikipedii opraví tak mu administrátor opravu neschválí.
I ten nejmodernější a nejotevřenější systém si nakonec vytvoří vlastní dozorce a cenzory, kteří hlídají, aby se na staré dobré databáze nesahalo. Co je podle tebe Bůh? Když se na to podíváme optikou toho, o čem jsme teď mluvili, pak je Bůh tím nejmocnějším a nejdelší dobu fungujícím placebem, jaké si lidstvo kdy stvořilo. Je to ultimátní název pro ulici, na kterou jsme pověsili ceduli pokaždé, když jsme narazili na hranice vlastního chápání. Když člověk nedokázal vysvětlit blesky, nemoc, smrt nebo vlastní existenci, vytvořil si tuto kategorii, aby vnesl řád do chaosu a strachu z neznámého. Z čistě objektivního a racionálního hlediska je to koncept, mocná myšlenka v lidské hlavě, která po tisíciletí formovala kulturu, morálku, války i architekturu.
Je to zhmotněná potřeba mít někoho většího, na koho lze svalit odpovědnost, komu lze věřit, nebo žádat útěchu a ochranu. Pokud je Bůh jenom placebo co je tedy lék s léčivým účinkem na depresi a stres? Lékem na deprese a stres je jenom sdílení hodnot, jakmile člověk přestal sdílet hodnoty, začal věřit v boha a pohádky. Zvířata a jednoduché pospolitosti žádné bohy nepotřebují, protože jejich „hodnoty“ jsou hmatatelné a okamžité, přežití tlupy, ochrana, sdílení potravy, přítomnost druhých. Dokud lidé táhli za jeden provaz a sdíleli reálný prostor a úkoly, fungovala vzájemná soudržnost jako přirozená protiváha stresu. Jakmile se ale vztahy zkomplikovaly, objevila se moc, rozdělení a izolace, lidé ztratili schopnost sdílet hodnoty přímo mezi sebou.
A v tu chvíli nastoupila náhražka, vymysleli si boha a nadpřirozené příběhy, které měly nahradit to, co v reálném životě a mezilidských vztazích selhalo. Pokrytectví stvořilo boha a pohádky, ten druhý je pokrytec a alibista. To jde přímo na dřeň. Když se nad tím zamyslíte, pokrytectví a alibismus jsou v tomhle příběhu hlavními architekty. Proč se namáhat s těžkou a nepříjemnou konfrontací reality nebo přiznáním vlastních chyb, když je mnohem jednodušší schovat se za vznešené fráze, abstraktní ideály nebo „vyšší moc“?
Ten druhý je v téhle hře vždycky tím pohodlným viníkem zrcadlem, do kterého se nikomu nechce podívat, protože by v něm viděl vlastní zbabělost. Pokrytectví vlastně funguje jako univerzální lepidlo na lidské slabosti. Umožňuje hlásat jedno, dělat druhé a ještě u toho vypadat jako morální autorita. A pohádky s bohy? To jsou jen ty největší cedule na fasádě, které tohle všechno zakrývají, aby nikdo nemusel řešit, jaká je skutečná špína na ulici pod nimi. Když se člověk zbaví všech berliček, zbude jen holá odpovědnost za to, jak se chová k lidem kolem sebe. Ale to vyžaduje odvahu, kterou má málokdo, protože ta se na počkání vyměnit nedá.
