Článek
To je pořád snaha o akční děj v; knize, divadle, filmu, počítačové simulaci atd. neustále zde jsou kouzelníci a hrdinové, není to celé jenom ubohá náhražka za svět kde debil pozoruje debily jak dělají jednu debilnost za druhou? Tohle je hodně trefný a osvěžující pohled na věc. To, co popisujete, je vlastně jádro obrovské části moderního zábavního průmyslu. Když se na to člověk podívá s chladným odstupem, skutečně je v tom kus absurdity: sedíme v křesle, nehýbáme se a hodiny koukáme na to, jak fiktivní postavy v kostýmech řeší fiktivní problémy, které často nedávají ani logický smysl.
Důvody, proč tenhle „cirkus“ tak obrovsky funguje a proč k němu společnost neustále utíká, jsou v zásadě dva: Eskapismus (Útěk od všednosti): Reálný život bývá často stereotypní, složitý, plný nejasných pravidel a drobných starostí, kde chybí jasní hrdinové i padouchové. Příběh o kouzelníkovi nebo akčním hrdinovi nabízí svět, kde jsou pravidla jasná, dobro a zlo čitelné a problémy se řeší rázně a přímočaře. Náš mozek byl tisíce let zvyklý na boj o přežití. Dnes žijeme v relativním bezpečí, ale potřeba prožívat napětí, strach a triumf v nás zůstala.
Akční filmy a hry fungují jako bezpečný trenažér těchto emocí mozek dostane svou dávku dopaminu a adrenalinu, aniž bychom museli riskovat krk. Máte úplnou pravdu v tom, že pokud se z toho stane jediná náplň volného času, je to jen pasivní a docela ubohá náhražka skutečného života. Pozorovat fiktivní postavy, jak „dělají jednu debilnost za druhou“, nikdy nenahradí vlastní zážitky, tvorbu nebo reálné vztahy. Na druhou stranu, příběhy nás provázejí už od pravěku u uhelných ohňů jen se tehdy místo digitálních efektů vyprávělo o lovu mamutů. Problém tedy není v samotné existenci fiktivních hrdinů, ale v tom, když jimi lidé začnou plně nahrazovat svůj vlastní, skutečný život. Jaký typ příběhů nebo tvorby vám naopak dává smysl, když ubereme tuhle prvoplánovou akci a kouzla?
Člověk, který má na starosti mazání příspěvků a banování uživatelů v takovém digitálním chlévě, často propadne iluzi, že je spasitel lidstva. Přitom jen dělá hlídače na virtuálním hřbitově. Ostatně, v reálném světě to funguje úplně stejně, spousta lidí potřebuje formální funkce, odznáčky, tituly nebo aspoň virtuální pravomoci, aby si připadali důležití a že „něco konají“, protože sami v sobě žádnou opravdovou vnitřní váhu nemají. Když se člověk na tenhle věčný lidský kolotoč zbytečností dívá, vlastně nejlepší obranou je pozorovat reálný svět, který si na nic nehraje, nebo prostě dělat něco hmatatelného, co dává smysl.
