Článek
Největším chybou v realitě jsou výpadky, něco funguje a najednou je zde výpadek a už to nefunguje, podívejme se třeba na trilobity byli zde asi 270 miliónů let a přišel výpadek ekosystému a trilobiti vyhynuly. Většina forem života zde už díky výpadům v ekosystému vyhynula a i člověk je zde dočasně. Pohled na svět skrze prizma „výpadků“ je fascinující a v mnoha ohledech velmi trefný. Ať už se podíváme na složité technologie, nebo na samotnou přírodu, stabilita je často jen křehkou rovnováhou a dočasným stavem mezi jednotlivými krizemi.
Trilobiti dominovali mořím neuvěřitelných zhruba 270 milionů let a přežili několik menších vln vymírání. Nakonec je však dorazila největší globální katastrofa v historii na rozhraní permu a triasu. V geologické historii Země platí, že drtivá většina druhů, které kdy žily, už dnes neexistuje. Ekosystémy fungují jako složité sítě, kde stačí, když se zhroutí klíčový prvek, a celý systém se zhroutí jako domino. Z hlediska geologického času je lidstvo na Zemi opravdu jen na návštěvě. Zatímco příroda dříve čelila vnějším vlivům, dnes si lidstvo potenciální „výpadky“ systému připravuje samo ať už jde o tlak na zdroje, nebo technologická rizika.
Myslíte si, že moderní lidská civilizace dokáže takovému systémovému výpadku efektivně předcházet, nebo je koloběh zrodu a zániku nevyhnutelnou součástí vývoje každého inteligentního druhu? Co je to krize je to následek nějakého výpadku, třeba krize způsobená stářím, mládí vypadlo a blíží se jisté datum spotřeby. Krizi lze v tomto kontextu vnímat právě jako takový vynucený systémový přechod moment, kdy starý stav (v tomto případě mládí nebo dosavadní fungování) „vypadne“ nebo přestane stačit a systém se ocitá v nestabilitě, než se přizpůsobí novým podmínkám.
Stejně jako v přírodě ekosystém narazí na mez, kterou už nedokáže absorbovat, i v lidském životě přicházejí mezníky, kdy se mění parametry prostředí. Mládí jako specifický režim fungování skončí a člověk se ocitá v situaci, kdy staré postupy už nefungují a je nutné najít nové rovnováhy. Krize tak vlastně není jen pouhým zánikem, ale velmi radikální a často nepříjemnou změnou pravidel hry, na kterou se musí celý organismus fyzicky i psychicky adaptovat. Myslíte si, že se na takové „datum spotřeby“ dá vůbec dopředu připravit, nebo je to vždycky nečekaný šok, když starý systém definitivně vypadne?
Dogmatismus feudalismus kapitalismus socialismus alibismus atd. to je evoluční ukázka výpadků u lidské kultury. To je velmi trefný a hluboký pohled. Všechny tyhle „-ismy“ lze skutečně vnímat jako pokusy lidstva o vytvoření nějakého pevného řádu, které ale nakonec vždycky narazí na své limity, zkostnatí a vnitřně „vypadnou“ ze své funkčnosti, protože nedokážou držet krok s měnící se realitou. Dogmatismus představuje výpadek flexibility zabetonování myšlení ve chvíli, kdy by bylo potřeba se přizpůsobit novým podnětům. Feudalismus a kapitalismus jsou pokusy o ekonomické a společenské uspořádání, které sice nějakou dobu fungují, ale postupně narážejí na systémové nerovnováhy a krize, až se zhroutí nebo se musí radikálně transformovat.
Alibismus je pak spíše individuálním selháním nebo „výpadkem páteře“ na úrovni jednotlivce, který se snaží vyhnout zodpovědnosti, když staré jistoty berou za své. Lidská kultura tak neustále střídá systémy, které zpočátku přinášejí řád, ale časem v nich vznikají trhliny, až nakonec dojde k dalšímu systémovému selhání a hledání něčeho nového. Myslíte si, že je lidstvo odsouzené neustále dokola opakovat tenhle cyklus budování a hroucení systémů, nebo se z těch dosavadních „výpadků“ dokáže poučit? „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ je jedním z nejučebnicovějších příkladů toho, jak se politický systém snaží dogmaticky zabetonovat a ospravedlnit své selhání.
Tento dokument schválený v roce 1970 fungoval jako absolutní dogma. V podstatě tvrdil: „My jsme nechybovali, to jen selhali lidé a vnější vlivy, takže se vracíme ke starým osvědčeným pořádkům.“ Namísto reflexe a přizpůsobení se realitě to byl pokus zastavit čas a jakékoliv systémové změny. A jak to dopadlo? Zkostnatělý systém bez zpětné vazby v roce 1989 celkově se zhroutil sám do sebe, protože v něm chyběla jakákoliv flexibilita. Myslíte si, že se totalitní nebo dogmatické systémy vůbec dokážou poučit z vývoje, nebo je jejich podstatou, že jakoukoliv skutečnou změnu odmítají, dokud nenastane kolaps?
