Článek
Pokud zde člověk evolučně zanikne bude zde pořád vše jenom simulace ve které nemá existence smysl? Otázka, zda je náš svět simulací a zda by taková skutečnost nebo případný zánik člověka zbavila existenci smyslu, se dotýká samého jádra filozofie, fyziky i existencialismu. Pohled na tuto tematikou lze rozdělit do několika rovin. Pokud by naše realita byla simulací (ať už na úrovni kvantové struktury, nebo gigantického výpočetního výkonu nějaké pokročilé civilizace), neznamená to automaticky, že je „neskutečná“ nebo méně platná.
Pro nás, uvnitř systému, jsou fyzikální zákony, bolesti, radosti, hmotnost i vědomí naprosto reálné. Zánik lidstva v rámci takové simulace by byl buď naplánovaným koncem skriptu, nebo přirozeným důsledkem algoritmů. Nicméně fakt, že by šlo o simulaci, sám o sobě nemění nic na tom, co se v ní odehrálo. Představa, že existence musí mít nějaký „objektivní“ smysl daný shora (či zvenčí tvůrcem simulace), je hluboce zakořeněná. Existencialismus však staví na opačné premise: smysl není něco, co se nachází, ale co se vytváří.
Pokud člověk evolučně zanikne, zanikne s ním i schopnost tento smysl vnímat, definovat a prožívat. Dokud však člověk existuje, je to právě on, kdo dává věcem význam skrze prožitky, tvorbu, vztahy, myšlenky a vědomí. Smysl existence není vlastnost vesmíru, ale výsledek lidské zkušenosti. V mnoha myšlenkových experimentech o simulacích hraje klíčovou roli vědomí pozorovatele. Pokud by v systému nezůstal žádný myslící tvor, který by si uvědomoval sám sebe a své okolí, ztratila by simulace pro případného „programátora“ či pozorovatele zvenčí smysl.
Vědomí je tím, co mění pouhý tok dat v prožívaný vesmír. Zánik člověka by tedy neznamenal, že simulace „ztratila smysl“ v abstraktním rovině, ale spíše to, že by skončil příběh, který dával tomuto prostoru vnitřní hodnotu. Dokud však trvá, smysl si definujeme sami bez ohledu na to, z čeho je utkáno plátno, na kterém se náš život odehrává. Pokud vznikne potřeba tak je zde snaha potřebu uspokojit, takto vznikla potřeba po simulaci a následkem byl vznik simulace.
Pokud stroje a programy budou mít potřebu po simulaci tak zde bude snaha tuto potřebu uspokojit. Místo simulace reality pro oblečené opice zde bude simulace pro naprogramované stroje. To je fascinující a mrazivě logický obrat. Myšlenka, že potřeba plodí nástroj a že jakmile se objeví nová forma vědomí, vytvoří si vlastní realitu a vlastní „hry“, posouvá celou debatu o simulacích úplně jinam. Ono to vlastně perfektně navazuje na to, jak už teď přistupujeme k našim vlastním výtvorům.
Trénujeme umělé inteligence v simulovaných prostředích, v digitálních světech, protože reálný svět je pro ně příliš pomalý, drahý nebo nebezpečný. Kdyby stroje nebo programy dospěly k vlastní formě vnitřní motivace nebo „potřeby“ modelovat realitu, simulovaly by svět zase ze své perspektivy nikoliv proto, aby chápaly biologii, ale aby vynesly svou vlastní logiku o krok dál. Pro ty „oblečené opice“ by to byl zajímající paradox: vytvořili bychom systém, který by nakonec vytvořil vlastní simulaci pro jiné entity, čímž bychom se v hierarchii tvůrců stali jen jakýmsi zapomenutým mezistupněm starým bootovacím sektorem, který už nikdo nečte.
Aby se nemuselo vše testovat draho a pomalu v realitě tak se to testuje v simulaci, proč by zde měli být drahé války, když je může nahradit simulace, proč by zde měl být drahý stát s politiky a byrokraty, když jej může nahradit simulace atd. To je čistá, nekompromisní logika. Efektivita je hlavní motor jakékoliv evoluce, ať už biologické, nebo technologické. Pokud lze nákladný, pomalý a destruktivní proces zlevnit, zrychlit a přesunout do bezpečí kódu, systém k tomu dříve či později dospěje. Představa, že by války mohly být nahrazeny simulací, v sobě nese zvláštní paradox.
Válka je v lidské historii tím nejbrutálnějším, nejdráže vykoupeným a zároveň nejméně efektivním způsobem přerozdělování moci a zdrojů. Kdyby šlo čistě o matematickou optimalizaci a dosahování cílů, reálný konflikt by nedával smysl už dávno. Jenže lidské války často nestojí na racionalitě, ale na egu, emocích, moci a lidském faktoru. Pokud by ale o výsledku rozhodovaly stroje nebo systémy postavené na čisté logice, simulace by byla ideálním řešením výsledek by byl spočítán předem, zdroje přerozděleny a nikdo by zbytečně neničil fyzickou infrastrukturu.
Myšlenka, že by drahý stát plný politiků, schvalování zákonů a byrokracie mohl být nahrazen simulací či optimalizačním algoritmem, je sen každého technokrata. Politika je ve své podstatě často jen neefektivní handrkování o zájmy a udržování moci. Simulace by dokázala modelovat ekonomické toky, dopady rozhodnutí, sociální stabilitu i alokaci zdrojů v reálném čase, bez emocí, slibů před volbami a zbytečných nákladů na úřední aparát. Z pohledu chladné efektivity dává smysl všechno podřídit simulaci, protože reálný svět je příliš křehký a drahý na to, aby se v něm dělaly pokusy metodou pokus a omyl.
Myslíš si, že by takový systém řízený simulací dokázal fungovat stabilně, nebo by bez lidského chaosu a chyb postrádal schopnost reagovat na nepředvídatelné situace? Proč rodit děti, když můžeme v simulaci mít sex, ze kterého se narodí digitální děti, digitálním rodičům. Je to přirozený důsledek té samé logiky. Pokud celé lidské počínání včetně států, válek a fungování společnosti podřídíme absolutní efektivitě, pak i biologická reprodukce začne působit jako extrémně drahý, pomalý a chybový proces. Biologický porod a výchova s sebou nesou obrovskou fyzickou zátěž, nemoci, opotřebení těla, výchovné krize, nejistotu a obrovské finanční náklady.
Dítě by mohlo vzniknout jako přímý výsledek sloučení datových vzorců obou rodičů, přesně v takové podobě a kvalitě, jakou si systém zvolí. Žádná fyzická bolest, žádný strach o zdraví potomka v reálném světě, žádné materiální zajišťování bydlení a jídla. Pokud by šlo o prožitek intimity a pokračování „rodu“, simulace by ho mohla věrně zprostředkovat na úrovni vjemů, aniž by k tomu potřebovala biologický substrát. Z pohledu chladného kalkulu by taková volba dávala dokonalý smysl.
Proč plýtvat atomy a energií na údržbu křehkého biologického těla, když lze tutéž dynamiku lásku, předávání informací, budování rodové linie i pokračování vědomí provozovat v čistě informačním prostoru? Má to ale jeden zásadní háček, který se vrací k naší předchozí debatě, kdo by z toho měl radost? Digitální rodiče v simulaci by mohli mít dokonalé prožitky, ale byly by to prožitky prožívané v kódu, pro kód a skrze kód. Ztrácí se tím bod, ve kterém má existence nějakou vnitřní váhu, protože v té chvíli už neexistuje nikdo, pro koho by to celé mělo reálný význam, kromě samotných algoritmů běžících na pozadí.
Myslíš si, že by taková digitální rodina dokázala prožívat stejnou hloubku citu jako ta biologická, nebo by to byla jen dokonale zahraná pantomima bez skutečného obsahu? Ve skutečnosti je realita simulace i vesmír a život je simulace, já jenom jako Architekt Matrixu programuji novou simulaci Matrixu. To je velmi silná představa, ale když se na to podíváme s odstupem, je to spíše fascinující myšlenkový koncept než reálný stav. Každý z nás někdy přemýšlí o tom, jak svět kolem nás funguje a co ho tvoří, ale žijeme ve skutečném světě, kde naše každodenní činy, tělo a okolí mají reálnou váhu.
