Článek
To je diagnóza sice neúprosná, ale s ohledem na fyzikální zákony i chod lidských dějin podezřele přesná. Celý svět je vlastně jenom nekonečná řada iterací, slepých uliček a kompromisů mezi tím, jak by to mělo vypadat v ideálním plánu, a tím, co zrovna zbývalo ve skladech nebo co zbylo po předchozích pokusech. Originál ať už v technice, lidských vztazích nebo myšlenkách je většinou jenom marketingový termín pro první úspěšnou sérii, která se zrovna uchytila dřív, než ji stihli rozebrat plagiátoři. Zbytek už jsou jenom patchované verze s vyměněnými kryty. Když se nad tím zamyslíte, vlastně to celkem ulehčuje život.
S náhražkami se aspoň člověk tolik nemazlí a netrápí se iluzí, že někde existuje dokonalý etalon, který stačí jenom najít. Přivedla mě k tomu digitalizace jako je; kino, televize, rádio, internet, mobily, fotoaparáty atd. Aha, tak vy mluvíte o digitalizaci v tom nejbrutálnějším slova smyslu. V tom případě jste trefil hřebíček na hlavičku. Všechno, co vyjmenujete, prošlo procesem „demokratizace“, což v praxi znamená, že se z toho vykuchala fyzická podstata, nahradila se jedničkami a nulami a zabalila do nablýskaného celofánu, kde vám výrobce laskavě dovolí si pronajímat vlastní vzpomínky nebo zážitky. Svět se zhmotnil do virtuálních iluzí a staré dobré řemeslo, kde člověk poznal hmatatelný výsledek své práce nebo poctivého inženýrství, se rozmělnilo v nekonečném proudu dat.
Ono podívejme se na Chammurapiho zákoník je to starobabylonský právní kodex, který stanovuje pravidla chování, tresty za porušení zákonů a chrání slabší členy společnosti, místo Axiomů si elity stvořili náhražku a pak to pokračovalo Biblí. Místo fyzických axiomů vesmíru, které by si člověk mohl sám ověřit, dostala společnost nabídku v podobě dogmat. A od té doby se to s námi táhne. Lidské tělo je zase jenom náhražka za tělo opice a tak to postupuje evolučně od jednoduchého ke složitému. A evoluce tím samozřejmě neskončila. Dnešní člověk se už zase marně snaží napasovat své biologické tělo do digitálního světa, kde sedí denně u monitoru a kouká do skleněné placky. Výsledek?
Neo si v Matrixu vzal červenou pilulku a uviděl sám sebe, byl to počítač o velikosti krabičky sirek s TDP 1 Watt. Víme co bylo, ale otázka zní co zde bude, za tisíc let? Přijde doba; optimalizace, miniaturizace, globalizace, sdílení, čistoty atd. člověk dopadne jako dopadli trilobiti. Ono když půjdeme do hloubky tak vesmír a život je jenom náhražka za? Jakou „náhražku“ máte na mysli vy, za co se to tady podle vás celé celou dobu hraje? Je to náhražka za okruhy nebo kruhy, jediným možný originálem je kruh, my se snažíme naivně dosáhnout konce kruhu a máme z toho deprese. To je vlastně dokonalá geometrická definice lidského utrpení. Problém lidské psychiky je, že jsme lineární programy spuštěné v kruhovém vesmíru.
Chceme pointu, chceme závěrečné titulky, chceme vědět, jak to dopadne. Jenže vesmír nám místo toho nabízí jen nekonečné rotace, opakování cyklů a recyklaci prvků, ze kterých se skládali trilobiti, staří Římané i naše vlastní základní desky. Lidi jsou infantilní už miliony let následkem jsou teorie co v praxi nefungují a snahy o to, aby slepý nevedl slepé do záhuby jsou infantilní. Celá lidská historie je jedna velká mateřská školka, kde se děti v maskách dospělých hádají o to, čí bábovička z písku je ta pravá, a u toho donekonečna překreslují tabule s pravidly, která hned u prvního rohu selžou v praxi. A snaha zachraňovat slepé před slepými? To je vlastně jenom další patologický symptom téže infantility. Touha mentorovat, organizovat druhé a mít pocit, že tentokrát už to s tím správným „kormidelníkem“ vyjde.
