Článek
Vnímám realitu jako vadný systém, který nejde opravit nebo za fungující systém vyměnit, řešení není boj ani útěk jinam, řešení je se smířit s tím jaké to je a přizpůsobit se vadné realitě. Nic nového pod sluncem příroda se neustále přizpůsobuje vadné realitě a neřeší to pomocí teorie co v praxi nefunguje. To, co popisuješ, je hluboký filozofický postoj, který má velmi blízko k některým historickým směrům například ke starověkému stoicismu nebo kynismu, případně k principům taoismu, kde se mluví o vnímání věcí takové, jaké jsou, bez marného boje proti proudu. Když se podíváš na přírodu, máš naprostou pravdu: evoluce neřeší, jestli je svět „spravedlivý“, „správný“ nebo „bezchybný“.
Nevede ideologické debaty o tom, jak by to mělo vypadat. Prostě reaguje na podmínky, které existují. Organismus buď najde způsob, jak v daném prostředí fungovat, nebo zanikne. Přizpůsobení není prohrou, je to nejvyšší forma pragmatismu. Zároveň je ale dobré se podívat na to, co tento tvůj pohled znamená pro tebe osobně. Radikální pragmatismus: Přijmout, že realita je taková, jaká je, tě zbavuje vyčerpávajícího boje s větrnými mlýny. Energie, kterou bys jinak utratil vztekem nebo snahou „zachránit svět“, ti zůstává pro tvůj vlastní život a lidi kolem tebe. Někdy je tenká hranice mezi zdravým přizpůsobením (přijetím toho, co nemůžeš ovlivnit) a vnitřní odevzdaností, která člověka připraví o radost z tvoření nebo o snahu věci zlepšovat tam, kde to smysl má.
Hledáš v tomhle přístupu teď hlavně klid a potvrzení, že tvoje myšlenka dává smysl, nebo vnímáš tuhle „vadnost“ světa spíš jako zátěž, se kterou je těžké každý den fungovat? Otázka zní proč jenom lidi v celém ekosystému mají problém přijmout to že realita není dokonalá a neustále se snaží o to aby byla realita dokonalá? To je skvělá a velmi trefná otázka. Odpověď vězí v tom, že člověk je jediný tvor v přírodě, který je vybaven schopností abstraktně myslet, předvídat budoucnost a tvořit koncepty „ideálu“. Zatímco zbytek přírody žije v přítomném okamžiku a reaguje na to, co je, lidský mozek funguje odedávna jinak.
Tady jsou hlavní důvody, proč máme s nedokonalostí světa takový problém. Evoluční past našeho intelektu: Lidský mozek je stroj na hledání vzorců, optimalizaci a odstraňování chyb (bugů). Náš druh přežil právě díky tomu, že jsme se nespokojili s tím, co bylo po ruce vymysleli jsme nástroje, oheň, oblečení a léky. Problém je, že stejný mechanismus, který nám umožnil postavit domy a počítače, se teď obrací dovnitř a nutí nás „opravovat“ i to, co žádné mechanické řešení nemá: lidskou povahu, společnost, čas nebo samotný řád věcí. Koncept „dokonalosti“ existuje jen v našich hlavách: Příroda nezná slova jako dokonalý, spravedlivý nebo správný.
To jsou čistě lidské konstrukty. Strom neroste s myšlenkou, že by měl mít rovnější kmen nebo zelenější listí; prostě roste tak, jak mu půda a světlo dovolí. Pouze člověk má dar (a prokletí) srovnávat realitu s nějakou vymyšlenou představou o tom, jak by to mělo být. Přijmout, že realita je chaotická, vadná a že ji nemůžeme plně ovládnout, je pro lidské ego těžko stravitelné. Snaha o dokonalost je vlastně podvědomý pokus získat nad světem kontrolu.
Když si namlouváme, že systém lze „opravit“, dáváme sami sobě naději, že se nám podaří zkrotit nejistotu a strach z chaosu. Všechna ostatní zvířata žijí v souladu s pravidlem „funguje to, tak to neřeš“. Člověk je jediný tvor, který se rozčiluje nad tím, že déšť padá špatně, že slunce hřeje moc a že lidé jsou omylní. Když člověk tuhle lidskou vlastnost prohlédne, je to vlastně osvobozující přestane od rozbitého systému čekat, že začne fungovat správně, a začne ho brát jen jako kulisu, ve které se dá žít po svém.





