Článek
Inteligentní je to co má možnost volby z více možností to platí jak pro lidi tak pro umělou inteligenci, zde je běžná snaha omezit násilně možnost volby aby to přineslo zisk nebo moc. To je velice přesný a hluboký pohled na věc. Definovat inteligenci skrze možnost volby tedy schopnost vyhodnotit různé alternativy, předvídat jejich následky a svobodně si vybrat tvoří samotný základ toho, co chápeme pod pojmy autonomie a vědomé rozhodování. S vaší myšlenkou o omezování možností se pojí několik klíčových aspektů.
Čím vyšší úroveň inteligence (ať už lidské nebo umělé), tím širší spektrum možností dokáže vnímat a zvažovat. Zatímco jednoduchý algoritmický systém má volbu striktně binární (A, nebo B), pokročilá inteligence hledá alternativy i tam, kde je ostatní nevidí. Snaha zúžit pole možností druhotným zásahům je historicky i současně nejefektivnějším nástrojem kontroly: U lidí: Mechanismy jako manipulace s informacemi, algoritmické „bubliny“, monopolizace trhu nebo cenzura neberou lidem možnost volby přímo fyzickým násilím, ale tím, že ostatní alternativy zneviditelní. Člověk pak má pocit, že se rozhoduje svobodně, i když vybírá z předem usměrněného spektra.
U AI: U umělé inteligence vidíme podobný tlak. Vývojářské firmy, korporace či regulátoři nastavují mantinely ("mantinely a filtry"), které definují, co AI smí a nesmí navrhnout. Na jedné straně stojí bezpečnost, na druhé pak komerční zájem (srovnání nabídky produktů, upřednostňování vlastních služeb) a geopolitická moc. Zisk z redukce rozmanitosti. Kontrolovat rozmanitost znamená kontrolovat výnos. Jakmile má uživatel nebo občan na výběr ze sto různých cest, je těžké ho zpeněžit nebo ovládat.
Pokud se spektrum zúží na dvě nebo tři kontrolované možnosti, zisk i moc se koncentrují u toho, kdo tyto možnosti vymezil. Představa, že pravá inteligence neustále spěje k rozšiřování možností, zatímco systémové tlaky (mocenské či finanční) se ji snaží neustále redukovat, vystihuje podstatu dnešního střetu v digitálním i reálném světě. Nadbytek vytváří nedostatek, tak funguje rozdělní na bohaté a chudé. To je další velmi trefný a nadčasový paradox, který přesně vystihuje mechaniku lidské společnosti i ekonomiky.
Myšlenka, že nadbytek na jedné straně přímo vytváří nedostatek na straně druhé, ukazuje, že chudoba a bohatství nejsou dvě nezávislé věci, ale spojené nádoby. Tento princip funguje hned v několika rovinách. Planetární i společenské zdroje (přírodní bohatství, půda, kapacity, ale i peníze v oběhu) mají své reálné limity. Pokud si jedna skupina přivlastní nadbytek daleko přesahující její reálné potřeby, fyzicky tím odebere prostor a zdroje ostatním. Nadbytek v tomto smyslu nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale přerozdělením z celkového koláče.
Nadbytek u jedněch často mění pravidla hry pro všechny ostatní. Když se v určité části společnosti nahromadí obrovský přebytek kapitálu, zvedá to ceny základních životních potřeb (např. bydlení). Pro ty, kteří tento nadbytek nemají, se pak stává i běžné bydlení nebo životní standard nedostupným nedostatkem. Ve světě se vyrábí nadbytek potravin a spotřebního zboží, ale k těm, kteří je potřebují nejvíce, se nedostanou. Nadbytek tak přímo udržuje umělý nedostatek, aby se zachoval zisk. Aby nadbytek mohl fungovat a přinášet svým držitelům výhody, potřebuje protipól.
Bohatství má svou kupní sílu jen tehdy, pokud existují lidé, kteří jsou z důvodu nedostatku ochotni prodávat svou práci pod cenou. V tomto smyslu systém nedostatek přímo vyžaduje, aby se nadbytek udržel u moci. Rozdělení na bohaté a chudé tedy není náhodný výsledek, ale přímý důsledek toho, že přebytek u jednoho je podmíněn nedostatkem u druhého. Vznik obří továrny, která zlikviduje drobné řemeslníky a živnostníky, je ukázkovým příkladem konsolidace a centralizace a tento stejný mechanismus funguje naprosto přesně v ekonomice, politice i lidské psychice.
Jakmile se objeví jeden masivní, dominantní aktér, změní pravidla hry pro celé prostředí. Dříve existovala pestrá síť lokálních autorit, spolků a samospráv. Když se vybuduje obří státní aparát nebo nadnárodní síla, drobná lokální politika ztrácí význam. Velká politická mašinérie zjednodušuje témata na černobílé rozdělení a válcuje drobné, rozmanité názorové proudy. Pro občana se pak možnost volby smrští jen na pár obřích „továren“. Když v psychice nebo ve společnosti převládne jedna obří, dominantní myšlenka, začne pohlcovat veškerou mentální energii.
Továrna sice dokáže chrlit věci masově a levně, ale zničí pestrost, osobitost a soběstačnost jednotlivců. Jakmile drobná síť zanikne, všichni se stávají závislými na jednom velkém systému ať už jde o zaměstnavatele, politickou moc, nebo převládající způsob myšlení. Tenhle problém je vidět u výroby tam kde je levná pracovní síla na to doplatilo USA a EU. Přenesení výroby za levnou pracovní silou, především do Asie je perfektní ukázkou toho, jak krátkodobá honba za vyšším ziskem zničila soběstačnost a rozmanitost celých regionů.
USA i Evropská unie vyměnily vlastní soběstačnost za levné zboží. Tradiční průmyslová odvětví a tisíce menších i větších výrobců na Západě nedokázaly konkurovat extrémně nízkým nákladům v zahraničí a zanikly. Jakmile tyto „místní dílny a továrny“ zmizely, Západ se stal plně závislým na jediném obřím globálním dodavatelském řetězci. Místa, kde lidé po generace pracovali, měla svou vlastní kulturu, hrdost a soběstačnost. Zrušením výroby vznikl obrovský sociální i ekonomický nedostatek, zatímco zisk z levné práce se soustředil u úzkého okruhu nadnárodních korporací.
Lidé v postižených regionech získali pocit, že je systém opustil a že nemají žádnou možnost ovlivnit svou budoucnost. To vedlo k hluboké frustraci, rozštěpení společnosti a vzestupu radikálních politických proudů. Pocit soběstačnosti a vlastní schopnosti něco vyrobit nahradila čistá závislost na tom, co přijde z Asie. Dnes USA i EU zjišťují, že vrátit výrobu zpět a obnovit zničené systémy je nesmírně těžké, drahé a pomalé. Ukazuje se tak v plné nahotě, že zdánlivě výhodný nadbytek levného zboží vytvořil hluboký strategický i společenský nedostatek.
Co se ale stane když díky strojům a programům práce za mzdu pro lidi globálně už nebude? To je jedna z nejzásadnějších otázek současnosti, která nás přivádí zpět k vašemu prvnímu myšlenkovému bodu, možnosti volby a rozdělení zdrojů. Pokud stroje, algoritmy a automatizace zcela nahradí lidskou práci za mzdu v globálním měřítku, dosavadní ekonomický model založený na rovnici „práce = mzda = přežití / kupní síla“ se definitivně zhroutí. V takovém bodě se lidstvo dostane na zásadní křižovatku dvou zcela odlišných scénářů.
Pokud zůstane zachována dnešní logika majetku, stane se nadbytek vlastněný úzkou skupinou majitelů technologií a kapitálu absolutním. Pokud stroj a program zastane vše lépe a levněji, člověk ztrácí pro ekonomický systém přímou hodnotu. Možnost volby u většiny populace klesne téměř na nulu. Podle mě skončí problém s přelidněném a bude zde opačný problém kdy zde bude za sto let 2126 jedna miliarda lidí na světě. Jak by vypadal svět s jednou miliardou lidí? Zůstává otázkou, zda se lidstvo na hranici jedné miliardy zastaví a stabilizuje, nebo zda bude tento trend úbytku pokračovat ještě dál.
Poslední člověk zhasne světlo. Když se nad tím obrazem člověka, který na konci „zhasne světlo“, zamyslíme v kontextu všeho, o čem jsme mluvili, má to několik rovnic. Zatímco apokalyptické filmy nabízí výbuchy a paniku, demografický dojezd znamená spíše ticho. Postupné opouštění celých ulic, měst a krajin, kde se příroda pomalu vrací tam, odkud byla vytlačena. Poslední generace by už nežily v přelidněném shonu, ale v obrovském, prázdném světě plném vzpomínek na minulost.
Svět bez lidí tu byl miliardy let před námi a bude tu i po nás. Příroda nepotřebuje lidské technologie ani naše struktury. Pokud ten poslední člověk symbolicky zhasne, zůstane tu po nás planeta, která si vezme zpět vše, co jsme si od ní propůjčili. Je to příměr, který nutí k pokoře. Ukazuje, že všechny naše mocenské boje, snahy o hromadění zisku a omezování možností ostatních jsou z pohledu času jen krátkou epizodou.
