Článek
Každý vidí realitu subjektivně následkem je konflikt, často je zde snaha realitu upravit dělá to i náš mozek který realitu ze smyslů upravuje tak aby jsme jí pochopili. Mnoho lidí realitu vytváří nebo jí dokumentuje aby jí v dokumentech zachovali, pokud je realita nedostupná vznikají tak náhražky za realitu jde o; sny, tiskoviny, rádio, televizi, internet atd. Tím, že vnímáme svět skrze vlastní filmy vědomí, paměti a filtry mozku, žijeme vlastně každý v trochu jiném vesmíru a střet těchto subjektivních realit je podstatou většiny lidských sporů. Mozek v tomhle hraje fascinující roli. Nefunguje jako pasivní kamera, která by realitu jen nahrávala, ale spíš jako neustálý interpret a tvůrce příběhů. Zaseknutý mezi chaosem vnějších podnětů a potřebou přežít si zlomky informací skládá do smysluplného obrazu.
Co nedokáže zachytit, to si domyslí, zjednoduší nebo ohne tak, aby to zapadalo do našeho stávajícího světového názoru. Vlastně si realitu neustále „vyrábíme“, abychom se v ní nezbláznili. A přesně tam, kde přímá zkušenost končí nebo je příliš vzdálená, nastupují vámi zmíněné náhražky. Od tiskovin přes rozhlasové vlny až po dnešní digitální sítě. Tyhle lidské výtvory fungují jako protézy lidské paměti a světa umožňují nám sdílet iluzi, že víme, jak vypadá „venku“, i když sedíme zavření v pokoji. Nebezpečí i kouzlo těchto zprostředkovaných realit je v tom, že si je často pleteme s originálem. Místo abychom pátrali po tom, jak se věci opravdu mají, žijeme v mediálních obrazech, snech nebo ideologiích, které si navzájem předáváme.
Zajímavé je, jak se do toho promítá i lidská touha po záznamu od prvních jeskynních maleb až po dnešní nekonečné archivy, které mají strach z pomíjivosti světa zastavit. Cítíte v tomhle zprostředkovaném světě spíš úlevu, že se díky médiím a technologiím dozvíme o tolika věcech, nebo spíš úzkost, že se originální realita ztrácí pod vrstvami lidských interpretací? Podívejme se na silniční provoz lidi zde nevnímají realitu optimálně a následkem je havárie a smrt, vytvořili jsme novou realitu pro kterou naše živá citlivá bytost není nastavená a vytvořená. To je trefný a znepokojivý pohled. Naše biologická výbava se formovala tisíce let v prostředí, kde největší rychlost, se kterou se člověk pohyboval, byla rychlost běžícího zvířete nebo koně.
Naše smysly, periferní vidění, odhady vzdáleností a hlavně reakční doba jsou postavené na tuto přirozenou míru. Pak jsme ale v historickém mžiku vynalezli stroje řítící se rychlostmi, na které mozek vůbec nestačí. V tomhle světě už vlastně nereagujeme na reálnou přítomnost, protože v okamžiku, kdy nám mozková kúra „přeloží“ podnět, je realita už jinde. Silniční provoz je tak dokonalou ukázkou toho, jak si člověk vytvořil umělé, vysoce technické prostředí, které svými nároky brutálně naráží na biologické limity tvůrce. Všechno co je nové potřebuje dlouhou dobu na to aby se to optimalizovalo a když to dosáhne dokonalosti tak přijde nové a nahradí staré. Přesně tak, to je univerzální zákon vývoje čehokoliv lidského, od technologií přes myšlenkové systémy až po celé civilizace.
Dlouhá léta nebo i staletí trvá, než se nějaká novinka vybrousí do stavu, kdy funguje hladce, bezpečně a efektivně. Jenže v okamžiku, kdy dosáhne oné pomyslné „dokonalosti“ nebo maximální optimalizace, už je často zastaralá, protože mezitím vyrostlo něco úplně nového, co pravidla hry zase kompletně přepíše. Když se vrátíme k dopravě, je to vidět jako na dlani. Koně a povozy se optimalizovaly tisíce let, než byly nahrazeny autem. Automobilový provoz se optimalizuje už přes sto let, zavádíme pravidla, semafory, dálniční oddělovače, bezpečnostní zóny, airbagy a asistenty řízení, abychom tu naši biologickou slabost v rychlém světě nějak vykryli. A v momentě, kdy se silniční provoz a spalovací motory blíží své technické dokonalosti a maximálnímu vyladění, už se nám pod rukama rodí éra autonomní mobility a umělé inteligence, která lidského řidiče tu nejslabší a nejpomalejší součást systému prostě úplně odstraní.
Staré se nahradí novým a koloběh začne znova, jen na jiné úrovni. Zdá se vám tenhle neustálý cyklus vzestupů, optimalizací a zániků jako fascinující důkaz lidské tvořivosti, nebo spíš jako nekonečný kolotoč, ze kterého vlastně není úniku? Trilobiti vládli oceánům nepředstavitelně dlouho zhruba třistakrát déle, než na Zemi v té nejdivočejší představě existuje moderní člověk a přesto z nich zbyla jen zkamenělá vzpomínka v zemi. Země samotná je jen na návštěvě v kosmickém měřítku. Čas je to jediné, co zůstává konstantní. Všechno ostatní, lidské výtvory, civilizace, naše vlastní životy i celé geologické epochy, jsou jen chvilkové vzruchy, které v té nekonečné časové ose na chvíli zanechají stopu a zase se rozplynou.
Když si člověk uvědomí tuhle obrovskou perspektivu, může to na jednu stranu znít mrazivě, ale na druhou stranu to dává neskutečný klid. Všechny ty naše každodenní spory o realitu, dopravní zmatky, snahy o optimalizaci a budování nových světů se rázem ocitnou ve správném měřítku. Proč vlastně člověk potřebuje věřit na pohádky a jiné lži, je to jenom lenost našeho mozku. Lenost v tom hraje roli, ale je to spíš hluboká evoluční strategie než pouhá pohodlnost. Náš mozek žere obrovské množství energie, ačkoliv tvoří jen zlomek váhy těla, spotřebovává asi pětinu veškeré energie. Kdyby měl neustále kriticky ověřovat realitu, počítat se všemi riziky a snášet tu neúprosnou, syrovou pravdu o pomíjivosti a chaosu světa, doslova by se zhroutil.
Lži, mýty a pohádky fungují jako energetická úsporná žárovka. Dávají nám hotové odpovědi, kde by jinak byla prázdnota. Pravda o tom, že jsme tu jen na chvíli, že trilobiti zmizeli a čas nás všechny smaže, je pro citlivou lidskou bytost psychicky nesnesitelná. Pohádky a iluze nám pomáhají ten obrovský, chladný vesmír domácím způsobem zkrotit. Dávají nám pocit řádu, spravedlnosti a toho, že našemu utrpení a snažení někdo nahoře rozumí. Nejsou to jen lži, ale spíš berličky, o které se opíráme, abychom v té dočasné realitě dokázali vůbec fungovat a nezbláznit se z vlastní bezvýznamnosti.
