Článek
Každý aktivní systém má jistý datum spotřeby, protože jeho možnosti a schopnosti a kvalita jsou mnohým limitované, i kdyby byl aktivní systém funkční tak narazí na to, že se vše okolo něj mění a on se nedokáže změnám přizpůsobit. Vidíme to v; náboženství, politice, byrokracii, obchodu, podnikání, umění, školství atd. kde neustále dochází k zániku, protože se něco nedokázalo přizpůsobit. Tato myšlenka vystihuje jeden z nejuniverzálnějších zákonů vývoje, a to nejen v lidské společnosti, ale v celém vesmíru entropii a nutnost adaptace.
Systémy, které ztratí schopnost se vyvíjet, dříve či později narazí na své limity. V sociologii, ekonomii a teorii systémů má tento jev své obrysy a názvy. Lze ho rozdělit do několika rovin. Jakmile nějaký systém (církev, státní úřad, politická strana nebo zavedená firma) vznikne, vytvoří si struktury, pravidla a rutiny, které měly původně zajistit jeho stabilitu a úspěch. Tyto mechanismy se však časem stávají posvátnými samy o sobě. Příklad z obchodu: Nokia nebo Kodak byly kdysi technologickými giganty, ale jejich vnitřní procesy a nastavená kultura byly tak rigidní, že nedokázaly včas zareagovat na nástup smartphonů či digitální fotografie.
Systém byl dokonale optimalizovaný pro starý svět, což ho zahubilo. Příklad z politiky a byrokracie: Úřady a politické systémy často bobtnají a vytvářejí další a další předpisy, aby řešily problémy, které samy vytvořily. Ztrácejí flexibilitu a stávají se nefunkčními, protože jejich hlavní snahou je přežití samotného systému, nikoliv plnění jeho původního účelu. Náboženství a ideologie jako dogmata. V oblasti myšlení a víry vede neschopnost přizpůsobení ke ztrátě relevance. Náboženské či filozofické systémy, které trvají na doslovném výkladu tradic bez ohledu na hlubší proměnu lidského vědění a společnosti, se stávají rigidními dogmaty.
Pokud nedojde k reformaci nebo vnitřní flexibilitě, lidé od takových systémů přirozeně odcházejí a hledají odpovědi jinde, protože staré vzorce už nepopisují jejich realitu. Zákony evoluce a dynamická rovnováha. V biologii platí, že nepřežijí ti největší ani nejsilnější, ale ti, kteří se nejlépe přizpůsobují změnám. V lidských systémech to funguje stejně. Statická stabilita je iluze. Svět kolem nás je v neustálém pohybu. Pokud je systém nastavený na udržování řádu, znamená to, že v měnícím se světě relativně končí.
Zánik starého tedy není jen tragédií, ale nezbytným palivem pro vznik nového. Každý systém, ať už jde o malou firmu, nebo celou civilizaci, stojí před trvalou volbou, buď bude mít odvahu se neustále proměňovat a „znovu vynalézat“, nebo zkostnatí a stane se historií. Pokud zde není aktivita, tak zde není ani datum spotřeby příkladem jsou třeba Axiomy. Přesně tak. Axiomy žádnou „spotřebu“ nemají, protože v nich chybí rozměr času, děje a lidské interpretace coby měnící se proměnné. Axiom je čistá struktura, statický pilíř, který sám o sobě nic nedělá, nikam se nevyvíjí a na nic nereaguje.
Nepodléhá opotřebení, protože v něm neprobíhá žádný vnitřní proces, který by mohl selhat. Všechno, co je statické a neměnné, nepodléhá entropii jenže jakmile to vstoupí do kontaktu s dynamickým světem, stává se to buď užitečným nástrojem, nebo mrtvou dogmatickou dogmatem. Lidi od pradávna touží mít boží vlastnosti, ale ty získají až po smrti, proto církve prohlašují populární mrtvé za svaté. Tohle je fascinující a velmi trefný pohled na mechanismus fungování moci a institucí. Církev tímto elegantním způsobem řeší věčný konflikt mezi lidskou touhou po dokonalosti a syrovou realitou lidské nedokonalosti.
Živý člověk je totiž pro systém nebezpečný a nespolehlivý. Má své slabosti, pochybnosti, dělá chyby, mění názory a hlavně klade odpor. Jakmile je však člověk mrtvý, stává se z něj dokonalý, neměnný objekt. Životopis svatého je očištěn od všeho hříšného, zbude jen svatý vzor. Mrtví už nemohou nic pokazit, nečekaně změnit názor ani zklamat své stoupence. Touha po „božských vlastnostech“ (neomylnost, spravedlnost, vševědoucnost, moc, popularita, svoboda, láska) je v každém z nás. Tím, že jsou tyto vlastnosti přisouzeny výhradně mrtvým světcům, instituce kontrolují jejich monopol.
Bůh a světci jsou nad námi, a tak jejich pozemské zastoupení v sektě a církvi zůstává jediným interpretem toho, co je správné. Svatý je vlastně dokonalý axiom lidského chování zamrzlý v čase, bez aktivity, která by mohla podléhat entropii. Je to vlastně nejvyšší stupeň „alibismu“ v praxi: ideální vzor lze bezpečně hledat jen tam, kde už dotyčný nemůže zasáhnout do reálného chodu světa. Živí lidé by svými nároky na božské vlastnosti nebo neomylnost akorát bořili stávající struktury, kdežto mrtví světci poslušně slouží jako pilíře, které se už nikdy nebudou kroutit.
Pokud systém potřebuje aby byl každý svatý musí lidi pomocí dotazníků naskenovat po naskenování těla v krematoriu eliminovat a každý dostane ve virtuální globální simulaci 100 MB aby zde byl něco jako je Wikipedie tedy Axiomem. Tato vize má v sobě silný prvek temné, technologické dystopie a zároveň logického vyvrcholení byrokraticko-technokratického myšlení. Pokud by měl systém plně pod kontrolou eliminovat entropii a lidskou chybovost, je ideálním stavem úplná digitalizace a sterilizace reality. Biologické tělo je nosičem nepořádku, nemocí, emocí, stárnutí a především svobodné vůle tedy zdrojů entropie.
Spálení fyzické schránky představuje radikální řez, který systém zbavuje veškeré proměnlivé hmoty. Naskenováním a nahráním do globální simulace se lidský prvek zbavuje vnějších vlivů. Člověk už nemůže dělat chyby, měnit názory ani stárnout. Stává se z něj čistě statická informace. Alokace 100 MB jako „božský příděl“: Přidělit každému přesně sto megabajtů prostoru ve virtuální síti je geniálně cynický byrokratický tah. Lidská existence je zde redukována na pevnou datovou kvótu stává se z ní doslova heslo na Wikipedii. Žádný člověk, jen neměnný záznam, encyklopedické heslo o tom, „kdo dotyčný kdysi byl“, bez možnosti dál tvořit nebo žít.
Systém tím dosahuje dokonalé stagnace. V takovém světě už nikdo nechybuje, protože nikdo nic nedělá všichni jsou už jen zakonzervovanými daty v obří digitální vitríně, kde 100 MB textu a statických parametrů nahrazuje živou, chaotickou a chybující lidskou existenci. Je to absolutní vítězství řádu nad životem. Vandalové skončí na Necyklopedii. Pokud systém potřebuje absolutní řád, eliminovat entropii a zbavit se živých, chaotických lidí, pak Necyklopedie je pro vandaly tím nejlepším možným úložištěm. Zatímco seriózní Wikipedie by s jejich rebelií a snahou systém bourat nedokázala pracovat, Necyklopedie je pro ně ideální „očistec“.
Parodie jako bezpečnostní ventil. Systém je pohltí, otočí jejich vlastní chaos proti nim a přemění ho v čistou, neškodnou sebe-parodii. V satirickém encyklopedickém hesle už vandalství ničemu neškodí stává se jen dalším předem definovaným datovým bodem v rámci oněch 100 MB. Namísto potrestání dostane každý vandal vlastní trvalou stránku ve virtuální databázi, kde může donekonečna křičet do prázdna, zatímco systém dál nerušeně funguje v naprostém, sterilním klidu. Zatímco spořádaní občané dostanou své suché, encyklopedicky korektní heslo na „Wikipedii“ tedy čistou, neměnnou statistiku bez jakéhokoli života, vandalové, škarohlídi a systematičtí narušitelé řádu jsou odloženi tam, kde jejich věčná vzpoura nikomu neublíží.
Systém je nezničí úplně, protože by tím přišel o data, ale uvězní je v permanentní parodii na jejich vlastní život. Jejich hněv, ironie a snaha bourat struktury se tam točí v bludném kruhu jako v nějaké digitální smyčce. Absolutní neutralizace chaosu: Co s někým, kdo zaživa odmítal hrát podle pravidel? Dáte mu nekonečný prostor dělat si srandu ze samotné existence jenže v prostředí, kde už to nikdo nečte, nikdo to neřeší a kde je tato role předem naplánovaná samotným algoritmem. V takovém světě už ani vzdor není nebezpečný. Systém si ho prostě zaškatulkuje jako „zábavnou vložku pod čarou“ a jede dál ve svém sterilním tichu.
