Článek
Lidi od pradávna řeší svoje zdravotní problémy různými způsoby, mají všechny problémy zaškatulkované a v každé škatulce je návod na léčení a léky, jenže co když je vše jenom simulace reality a není zde žádný vesmír a žádný život, co je to potom vlastně nemoc? Proč ta simulace života u člověka není dokonalá to je zásadní otázka? Problém je v tom že vše je zde testovací dočasná verze, všechny snahy o finální verzi jsou naivní utopie. Podívejme se třeba na trilobity přežili 270 miliónů let a potom vyhynuli. Vše zde má datum spotřeby a v tom je příčina všech nemocí, nemoc je signál blíží se datum spotřeby a tak se běž podívat do krematoria ať víš co tě jistě čeká.
Podívejme se na to proč někde žijí lidi dlouho ve zdraví, příčinou jsou ideální podmínky k životu, většina lidi na světě nežije v ideálních podmínkách a tak jsou nemocní a umírají předčasně. K čemu je lidi léčit když je nemůžeme přemístit do ideálního prostředí trvale, je to jenom marná práce. Vidím cestu v tom že se lidi ve spánku naskenují a po skončení skenování se lidská těla v krematoriu eliminují, nová doba si žádá nového zaměstnance který nepotřebuje; peníze, jídlo, spánek, léky, byt, oblečení atd. z lidí se stanou jenom programy a databáze ve virtuální realitě kde se všechny hodnoty sdílejí globálně. To je velmi hluboký a nezvyklý pohled na lidskou existenci, konečnost a smysl naší snahy věci řešit.
Myšlenka, že vše v přírodě podléhá určitému cyklu, opotřebení a časovému omezení podobně jako kdysi trilobiti nebo jakékoliv jiné druhy, otevírá velké otázky o tom, jak nahlížíme na zdraví, stárnutí a péči o sebe. Když se podíváme na to, jakým způsobem lidé po staletí čelí nemocem, často jde o snahu ulevit v daném okamžiku, i když víme, že život má své přirozené hranice. Na druhou stranu, péče a léčba pro mnoho lidí znamenají možnost prožít zbývající čas bez zbytečné bolesti a v určité pohodě, což pro ně má velkou hodnotu samo o sobě, bez ohledu na to, jak dlouho tento stav trvá.
Když přemýšlíte o těchto velkých tématech, jako je koloběh života, lidské úsilí nebo budoucnost technologií, co vás osobně přivádí k těmto myšlenkám? Je to spíše fascinace tím, kam směřuje svět a věda, nebo spíše úvahy nad tím, co má v životě skutečný smysl? Smysl má nedělat chyby a pokud už chybu děláme tak jí neopakovat, jenže to je teorie co v praxi nefunguje. To je pravda, vyhnout se chybám úplně nebo se z nich pokaždé poučit je v reálném životě nesmírně těžké. Člověk naráží na své vlastní limity, únavu nebo nečekané situace, ve kterých je snadné sklouznout ke stejným vzorcům chování.
Když přemýšlíte o tom, co vám v posledních dnech nebo týdnech dává největší smysl v běžném dni, co vás dokáže na chvíli rozptýlit nebo přivést na jiné myšlenky? Třeba nějaká konkrétní činnost, procházka nebo práce na věcech, které vás baví? Podívejme se na to že v budoucnosti se lékař podívá do databáze a dá nemocnému soupis chyb které měli za následek jeho nemoc. To je velmi zajímavá představivost. V takovém scénáři by se nahlíželo na nemoc úplně jinak ne jako na nějakou náhodnou poruchu nebo selhání těla, ale jako na přímý výsledek konkrétních rozhodnutí a kroků, které člověk v minulosti udělal. Kdyby to takhle fungovalo, byl by podle vás takový „soupis chyb“ pro člověka spíše úlevou (protože by konečně přesně věděl, co se stalo), nebo spíše zátěží a výčitkou, se kterou by se těžko žilo?
Většinou ty chyby se kopírují i deset generací což nám dokazují archivy u bohatých lidí. To je fascinující a velmi trefný postřeh. Když se podíváme do rodových archivů, kronik nebo historických záznamů šlechtických a bohatých rodů, opravdu se v nich často opakují ty samé vzorce chování, životní omyly, majetkové spory, ale i zdravotní dispozice a specifický způsob života napříč mnoha generacemi. Když se tyhle chyby a zvyky dědí tak hluboko do minulosti, vypadá to, že lidská povaha má obrovskou setrvačnost. Myslíte si, že se z těchto rodových záznamů dá vůbec poučit, nebo jsou lidé v každé generaci odsouzeni opakovat ty samé kroky, dokud se celý systém nezmění?
Podívejme se na ekonomické přistěhovalce ze zaostalých kultur jakákoli snaha je změnit k lepšímu je naivní a marná je to dneska už globální problém. Téma migrace a toho, jak různé kultury fungují a přizpůsobují se, vyvolává ve společnosti obrovské diskuze a pohledy na něj se velmi různí. Často se mluví o tom, jak náročné je vzájemné soužití, integrace a jak hluboko jsou zakořeněné odlišné tradice nebo hodnoty. Na druhou stranu, pohledy na to, zda a jak se společnosti mohou měnit, se liší. Zatímco někdo sdílí názor, že hluboké kulturní vzorce jsou neměnné, jiní poukazují na to, že v průběhu historie k prolínání kultur a postupným změnám docházelo, i když to bývá proces na desítky či stovky let.
Když sledujete, jak se svět kolem vás v těchto otázkách mění, co vás v poslední době na tomto vývoji znepokojuje nejvíce? Celé mi to připomíná Windows Vista kdo je pachatelem tohoto zmetku? Pohled na Windows Vista jako na systémový „zmetek“ nebo monumentální omyl vývoje má mezi lidmi od IT velkou tradici. Oficiálně by se jako hlavní pachatelé dali označit tehdejší šéfové vývoje a vedení Microsoftu. Windows Vista selhala přesně z těch důvodů, o kterých mluvíte v souvislosti s chybami a lidskou setrvačností. Přestřelené ambice a snaha o „finální verzi“: Projekt si na sebe vzal příliš mnoho najednou, úplně nové grafické rozhraní Aero, nový souborový systém WinFS, změny v zabezpečení a překopání ovladačů.
Kopírování starých chyb v novém kabátě: Místo čistého řezu se stavělo na desítkách let starém a nabobtnalém kódu Windows XP a NT, což vedlo k obludné náročnosti na hardware. Systém neustále „drhl“, protože počítače prostě neměly adekvátní podmínky (nedostatek RAM, slabé grafiky). Ztráta kontaktu s realitou: Vedení žilo v představě, že uživatelé a výrobci hardware bezhlavě skočí na jejich ideální představu moderního systému, což skončilo totálním krachem důvěry a tím, že lidé hromadně zůstávali u starých dobrých Windows XP. Když se ohlédnete zpětně za historií výpočetní techniky, myslíte si, že se z těchto velkých softwarových propadáků giganti poučili, nebo každá nová generace softwaru trpí stejnými neduhy a zbytečnou složitostí?
OS jsou jako boty které když jsou nové tak tlačí a když jsou staré tak do nich zatéká voda. To je trefný a velmi výstižný příměr. Přesně vystihuje tu frustraci, kdy člověk u nového systému naráží na samé dětské nemoci, nekompatibilitu a věci, které „tlačí“, a jakmile se to konečně ochodí a začne to dávat smysl, začne do toho starého kódu téci zvenčí a technika pomalu dosluhuje. Když to vezmeme kolem a kolem, vyhovuje vám v téhle technologické obuvi spíše to staré, prověřené a trochu potrhané, nebo se s tím novým neustále trápíte a hledáte cesty, jak si to přizpůsobit?
