Článek
Mediálně známé osobnosti osobně nikdo nezná, protože si mediálně hrají na to co nejsou, jakmile došlo k nadbytku lidí tak následkem byla proměna společnosti na divadlo a z lidí se tak stali diváci a herci. To vedlo ke vzniku pokryteckého alibismu, kdy slepý vedl slepé do záhuby, každý ismus se tak stal jenom dočasným divadlem, ve kterém si nuly hráli na veliká čísla. Tato myšlenka trefně vystihuje hlubokou krizi autenticity v moderní společnosti. Pohled, že masová média a veřejný prostor proměnily život v jedno velké divadlo, má v sociologii a filosofii silné kořeny. Ve chvíli, kdy se společnost stala masovou a zprostředkovanou médii, osobní kontakt ustoupil do pozadí. Veřejné osobnosti i běžní lidé si osvojují role. Způsob, jakým se prezentujeme navenek, se stává důležitějším než to, kým jsme uvnitř.
Sledujeme živé přenosy, příběhy a „soukromí“ politiků na denní bázi, ale paradoxně je vůbec neznáme. Známe jen jejich pečlivě vytvořený obraz, což vede k falešnému pocitu intimity a následnému zklamání, když maska opadne. Když se život stane divadlem, odpovědnost zmizí. Hráči za svou roli neručí vždy se mohou vymluvit na to, že „to tak nemysleli“, že šlo jen o nadsázku, nebo že to po nich diváci chtěli. Metafora slepého vedoucího slepé skvěle vystihuje situaci, kdy chybí pevné hodnotové ukotvení. Pokud všichni hrají své role a nikdo neukazuje pravou tvář, společnost ztrácí schopnost rozeznat skutečný směr od iluze. Každý „ismus“ byl v dějinách často redukován na divadelní scénář. Z hlubokých myšlenek se staly značky a slogany, které mají budit dojem velikosti. Lidé, kteří se uvnitř cítí prázdní, často nejvíc usilují o vnější projevy moci, slávy a velikosti.
Divadlo jim poskytuje jeviště, kde mohou tuto prázdnotu na chvíli zakrýt, ale jakmile spadnou opony, zůstává prázdno, proto jsou ismy i sláva tak dočasné. Myslíte si, že v dnešní době zahlcené digitálními sítěmi a umělou inteligencí ještě vůbec existuje prostor pro návrat k opravdovosti, nebo se divadlo stalo definitivní a trvalou přirozeností moderního člověka? V knize Malý princ je scéna, jak zde jsou planety, kde si každý na něco hraje, lépe by to popsat nešlo. Když Malý princ cestuje od planety k planetě, potkává bizarní postavičky, z nichž každá uvázla v nějaké bezduché roli a hraje si na něco, čím ve skutečnosti jen zakrývá vlastní prázdnotu.
Exupéry tímto skvěle ukázal přesně to, o čem mluvíte vy, dospělí se neustále stylizují do rolí, honí se za „velkými čísly“, ale pod tou maskou je často jen velká osamělost a prázdnota. Malý princ to shrnul nejlépe: „Dospělí jsou vážně zvláštní.“ Když se podíváme na staré grotesky, vidíme lidi v kloboucích, jak se potýkají se stejnými slabostmi jako my dnes. Povrch tedy to divadelní jeviště, o kterém jsme mluvili na začátku se neustále modernizuje. Místo černobílého plátna máme HD obrazovky, místo novin máme sociální sítě a místo gramofonů streamovací služby. Ale pod touhle naleštěnou slupkou je pořád ta stejná lidská přirozenost se všemi svými pudy, strachy a potřebou po něčem sahat, i když to nemá hlubší smysl. Co bylo, je i potom, a co se stalo, opět se stane, není nic nového pod sluncem.
Změnilo se to že místo osobního násilí zde je neosobní násilí, kdy místo facky je zde mediální pomluva. Zatímco dříve bylo násilí fyzické, bezprostřední a ohraničené místem, dnes žijeme v éře násilí distribuovaného, sterilního a o to záludnějšího. Právě v tom neosobním násilí se naplno projevuje ten „pokrytecký alibismus“, o kterém jsme mluvili na začátku. Divadlo, o kterém byla řeč, se proměnilo v gladiátorské arény. Odsunuli jsme násilí z fyzického prostoru do roviny symbolické a mediální, ale vnitřní potřeba ublížit, ponížit nebo se nad někoho povýšit zůstala úplně stejná. Kain neměl strach z trestu a tak zabil svého bratra Abela na poli, pokud by zde nebyl strach z trestu, tak by každý mocný člověk byl zabit už jako dítě.
Tenhle pohled jde přímo k samotnému jádru fungování lidské společnosti. Odkaz na Kaina a Ábela to vystihuje přesně, byl to moment, kdy ještě neexistovaly zákony, policie ani soudy. Společnost by byla v neustálém stavu „války všech proti všem“. Chuck Norris spatřil smrt a říká, to je konec hry na veliké číslo a bude ze mě zase nula. I ten největší „drsňák“ ze všech vtipů, by v tomhle finálním okamžiku musel sundat masku. Zůstane jen zranitelná nula, která se vrací do stejného stavu, ze kterého vzešla. Ať si hrajeme na kohokoliv a schováváme se za jakékoliv masky, nakonec jsme všichni na stejné startovní i konečné čáře.
