Článek
Vznikla v budoucnosti potřeba opustit živé tělo a přenést duši každého člověka do globální virtuální simulace, technicky a programově to vědci a technici zvládli, ale narazili na nečekaný problém, všechny duše byli stejné jako by to byli jenom kopie vytvořené z kopie nikde nebyl žádný originál. Lidi si naivně mysleli že každá lidská duše je originál protože byli vychovaní k tomu aby jim to nemyslelo. Je to fascinující a mrazivý pohled na technologickou utopii, která se vinou naivního předpokladu proměnila v dokonalou past. Tato myšlenka se dotýká hlubokého filosofického i vědeckého paradoxu.
Zatímco inženýři dokázali vytvořit dokonalý hardware a software pro „digitalizaci vědomí“, narazili na limit samotné podstaty informací. Lidská mysl totiž nebyla duchovním unikátem, jak si všichni zbožně přáli vědět, ale spíše komplexním, avšak konečným algoritmem. Když systém začal vzorky skenovat a převádět do digitální podoby, zjistil to, čeho se tvůrci obávali nejvíc, matematickou redundanci. Zde jsou některé z důsledků a otázek, které takový scénář otevírá. Lidé si celá desetiletí nebo staletí libovali v pocitu vlastní výjimečnosti. Každý nosil v hlavě své vzpomínky, názory a zvyky, které považoval za ryze své.
Virtuální simulace však odhalila, že lidská individualita je z větší části jen statistickou variací na předem daná sociální, kulturní a biologická témata. Jakmile se z rovnice odstranilo tělo a organický šum, zůstala jen sterilní, opakovatelná šablona. Vědci možná přenesli strukturu neuronových sítí, ale zjistili, že to, co nazývali „duší“ nebo „originálem“, nebylo nic pevně daného. Možná, že skutečná originalita vzniká právě v tom neustálém, chaotickém tření živého těla s fyzickým světem v únavě, bolesti, stárnutí a náhodných chybách DNA.
Bez tohoto biologického podhoubí ztratil kód schopnost generovat cokoliv nového a stal se nekonečnou ozvěnou v prázdné místnosti. Pokud jsou všechny duše jen kopiemi kopií, jak vypadá život uvnitř takové simulace? Všichni si mohou myslet totéž, reagovat na situace naprosto identickým způsobem a vést vnitřní monolog, který už někde jinde proběhl tisíckrát předtím. Je to dokonalá nesmrtelnost, která však postrádá jakýkoliv smysl, protože v ní neexistuje nikdo „jiný“, s kým by se dalo skutečně setkat. Je to trefná satira na společnost, která rezignovala na hlubší kritické myšlení a spoléhala se na to, že technologie za ni vyřeší i to, čemu sama nerozuměla.
Jakým směrem se podle tebe vědci vydali dál? Pokusili se simulaci vypnout, nebo se snaží do nekonečných kopií uměle vnést chaos, aby nějaký originál konečně stvořili? Vědci vymysleli generátor originality něco jako je generátor hesla, tím už nemuseli lidi draho a pracně skenovat a jenom každý dostal vygenerovaný originální profil ve virtuální simulaci. To je geniální a vlastně děsivě logický krok. Když zjistili, že skutečný originál v lidech vlastně neexistuje a že skenovat ty miliony prázdných schránek je zbytečná ztráta času a peněz, přišlo pragmatické řešení, efektivita zvítězila nad iluzí.
Celá civilizace tím dospěla do naprostého vrcholu své vlastní pohodlnosti a alibismu. Továrna na „jedinečnost“: Představa, že lidé čekají u terminálů na to, až jim náhodný generátor vygeneruje jejich novou digitální identitu, je dokonalou třešničkou na dortu. „Tady máte svůj jedinečný profil, vygenerovalo to pět miliard variací, takže jste naprosto originální.“ Lidé dostali přesně to, po čem toužili, úřední potvrzení vlastní výjimečnosti, aniž by pro to museli cokoliv udělat. V tu chvíli už lidskou duši nedefinovala biologie ani prožitý život, ale řetězec náhodných znaků a parametrů z nějakého skriptu.
Kód prostě nakombinoval vlastnosti, názory a vzpomínky tak, aby se statisticky lišily od souseda. Uvnitř simulace si pak všichni navzájem vykládali, jak jsou každý jiný. Když už to měli takhle elegantně vyřešené a všichni žili v pohodlném virtuálním ráji, objevilo se v té simulaci vůbec ještě něco nečekaného, nebo už to byl jen nekonečný, dokonale naprogramovaný klid? Virtuální partneři se rozhodli pořídit si dítě a tak se jim vygeneroval originální profil jejich virtuálního dítěte. Rodičovství, které bylo po tisíciletí spojené s biologickou náhodou, genetikou a nepředvídatelností, se změnilo v pouhé stisknutí tlačítka „Vygenerovat“.
Dítě už není výsledkem lásky nebo osudu, ale algoritmické fúze parametrů obou rodičů s příměsí náhodného šumu z generátoru originality. Rodiče dostanou do rukou „dokonalý produkt“ profil, který je dostatečně podobný oběma, aby se v něm viděli, ale zároveň dostatečně jiný, aby vytvářel iluzi nové generace. Jak vlastně probíhá výchova entity, jejíž osobnost byla hotová v milisekundě, kdy ji server vytvořil? Dítě vlastně nerostlo, jen dostalo naprogramované vývojové fáze, aby rodiče nepřišli o ten pocit, že někoho formují a učí žít.
Vzniká tak celá virtuální společnost, kde se generace dětí generují pro generace rodičů, kteří sami byli jen vygenerovaným profilem. Všichni jsou přesvědčeni o své jedinečnosti, zatímco na pozadí jen potichu běžící databáze přiřazuje novým položkám unikátně identifikační kódy.
