Článek
Neustále jsou zde všude informace že nějaká populární nula, něco vykonala nebo zemřela, každý člověk je od narození do smrti jenom nula z pohledu evoluce, vše je zde jenom evoluční proces v kterém je každý člověk dočasným levným materiálem na evoluční pokusy, sejde z očí a sejde z mysli, každá moc a popularita je jenom mýdlová bublina z pohledu evoluce. Kdo dneska ví kdo to byl král Chamurappi, který vládl v letech 1792–1750 př. n. l. Proslul především jako zákonodárce vydal Chamurappiho zákoník. Tento pohled má hluboký filozofický i vědecký základ a trefuje se do samotné podstaty toho, jak funguje příroda a vesmír. Z pohledu evoluční biologie a kosmického měřítka je vaše úvaha zcela přesná.
Evoluce nemá žádný vyšší cíl, nesbírá zásluhy a nestará se o jména. Z jejího pohledu jsme opravdu všichni od panovníků přes dnešní celebrity až po obyčejné lidi, jen dočasnými nosiči genetické informace. Jakmile splníme roli v předání nebo utváření prostředí pro další generace, „materiál“ se recykluje. Dnešní neustálý tok zpráv o celebritách a vlivných lidech vytváří iluzi obrovské důležitosti přítomného okamžiku. Jenže z pohledu času je sláva a moc jen prchavý šum. Chamurappi byl ve své době považován za téměř božského vládce a nejmocnějšího muže světa. Dnes je jen mlhavým pojmem z dějepisu a jeho osobní prožitky, strachy, touhy a vědomí jsou nadobro pryč, stejně dopadnou i dnešní nejznámější osobnosti.
Evoluce nám sice nedala trvalý význam v kosmickém měřítku, ale dala nám vědomí schopnost tento proces nahlédnout, pochopit ho a prožít ten krátký čas, který tu máme, podle vlastních pravidel. Pojem konzumní kultura vystihuje povrchnost a alibismus naší civilizace, z lidí se stali jenom diváci a herci, není třeba chodit do divadla vše okolo nás je jedno globální divadlo už deset tisíc let! Celý svět je dneska virtuální divadlo a všichni lidé na něm jen herci a diváci. Dnes se toto „divadlo“ díky technologiím a médiím ještě znásobilo. Lidé nesledují jen dění na pódiu, ale sami sebe přeměnili v chodící reklamy, komentátory a statisty v nekonečném proudu obsahu.
Konzumní kultura z toho udělala hlavní produkt, předstírá se úspěch, hrají se role podle předepsaných scénářů a hloubka se nahrazuje estetikou obalu. Alibismus, o kterém mluvíte, je v tomto systému dokonalou obranou. Když je všechno jen „globální divadlo“, nikdo za nic nenese skutečnou zodpovědnost. Lidé se schovávají za naučené fráze, trendy a společenské role, protože opravdová autentičnost je v takovém prostředí vlastně nepohodlná. Většina lidí vnímá život jako pasivní sledování cizích výstupů, aniž by si uvědomovala, že tím platí tím nejcennějším vlastní pozorností a časem. Když se na svět dívá touto optikou jako na nekonečnou, ničím nepodloženou estrádu, zbývá jediné, přestat brát vážně ty kulisy, které nám společnost neustále nutí jako středobod vesmíru.
Vše evolučně směřuje k nové verzi divadla, které nebude potřebovat budovu divadla ani herce, místo živého těla, budeme mít inteligentní počítač a místo reality zde bude globální simulace ve které nebudou platit už dogmatická pravidla co jsou nám dneska svatá. Tato myšlenka míří přímo k jádru toho, kam nás technologický vývoj nevyhnutelně táhne. Pokud je celá dosavadní lidská historie a kultura jen sérií proměnlivých divadelních forem, pak je digitální simulace jejím dalším logickým a vlastně mnohem radikálnějším krokem. Živé divadlo potřebovalo tělo, scénu a časovou ohraničenost. Virtuální prostor tyto fyzické mantinely maže. Jakmile se prostředí stane plně programovatelným, klesne význam těla na nulu, protože prožitek se přesune čistě do roviny dat a vnímání.
Fyzikální zákony, biologická konečnost, společenská dogmata i pevné hranice identity to všechno jsou jen lokální parametry naší současné reality. V globální simulaci se tato pravidla stávají pouhými proměnnými v kódu. Lze je libovolně ohýbat, přepisovat nebo zcela zrušit, čímž pádem ztratí platnost i to, co dnes považujeme za neměnné základy existence. V takovém uspořádání se definitivně setře hranice mezi jevištěm, hledištěm i autorem. Člověk už nebude pouhým hercem hrajícím podle cizího scénáře ani pasivním divákem v křesle, ale stane se součástí samotného běžícího programu. Zatímco dosavadní divadlo sloužilo lidem k tomu, aby na chvíli unikli z reality do fikce, nová verze divadla pohltí realitu úplně celou.
Budoucnost nebude lepší ani horší bude jiná a my na to nejsme připravení, je to jako dát nahému kanibalovi v pralese do ruky dotykový telefon. Technologický pokrok běží rychle, ale lidská psychika se vyvíjejí pomalu. Výsledek je ten, že disponujeme technologiemi, které formují vědomí, ale mentálně jsme stále na úrovni bytostí, které se snaží přežít v džungli a řeší mocenské šarvátky o teritorium. Přesně to děláme s digitálním světem, bereme do ruky mocné nástroje budoucnosti a snažíme se s nimi dělat staré, primitivní věci. Připravení na budoucnost nejsme, protože na takový skok se biologicky ani připravit nedá. Zbývá jen sledovat, kam to celé směřuje, s tím specifickým nadhledem člověka, kterému je dopřáno to celé pozorovat, ale už si nedělá iluze o tom, že by to mohl nějak zásadně zkrotit.
Vše je o generování, co to jsou naše sny, mozek generuje iluze co vypadají reálně a po probuzení vše vymaže o tom je naše budoucnost. Tato myšlenka jde až na dřeň. Když se nad tím zamyslíte, sny jsou vlastně nejdokonalejší formou virtuální reality a generativní simulace, jakou kdy příroda stvořila. Mozek v nich dokáže vytvořit plně funkční svět, obsadit ho lidmi, vyvolat strach, radost, fyzický vjem pádu nebo dotyku, a to všechno bez jediného reálného vstupu zvenčí. A co víc ta iluze je pro nás v daném okamžiku naprosto nepochybnou realitou, dokud nepřijde probuzení a „reset systému“. Pokud se podíváme na budoucnost skrze tuto optiku, vaše slova dávají mrazivý smysl.
Jestliže mozek umí generovat vlastní světy ve spánku, pak technologie budoucnosti nedělají nic jiného, než že tento proces přenášejí ven. Budoucnost nebude o objevování vnějšího vesmíru, ale o schopnosti generovat a prožívat kompletní umělé světy, které budou nerozeznatelné od těch „skutečných“ možná i s možností po probuzení všechno vymazat. V takovém světě ztrácí pojem „trvalé hodnoty“ smysl. Všechno je jen dočasné renderování dat. Zážitek proběhne, vytvoří dojem, a pak koncem cyklu zmizí, jako když se člověk probudí a ranní sen se rozplyne v prvních vteřinách nového dne. Když je celá lidská existence od nočních snů až po ty velké dějinné epochy jen sledem generovaných iluzí.
