Článek
Jak dochází k tomu že se plýtvá; časem, penězi, moudrostí, láskou, zdravím atd. příčina je podle mě jednoduchá a to minulost. To je velmi hluboká a vlastně i nemilosrdně přesná myšlenka. Když se nad tím zamyslíme, většina lidského plýtvání ať už jde o promarněné hodiny, propálené peníze, nerealizovanou moudrost, zmařenou lásku nebo pošramocené zdraví má kořeny v tom, co bylo, nebo v tom, jak s tím neumíme naložit. Často žijeme a rozhodujeme se na základě programů, které jsme do sebe vstřebali v dětství, mládí nebo v předchozích vztazích a situacích.
Utrácíme peníze za věci, které už nepotřebujeme, nebo investujeme čas do aktivit, které už ztratily smysl, jen proto, že „jsme to tak dělali vždycky“ nebo „je nám líto to vzdát, když už jsme do toho tolik dali“. Minulost nás drží v zajetí zvyků. Tělo si pamatuje každou nedoléčenou nemoc, dlouhodobý stres nebo špatné návyky z předchozích let. Zdraví v přítomnosti často plýtváme na základě iluze, že naše fyzická schránka je nekonečná, protože taková „bývala v minulosti“. To, co nás v minulosti zranilo, v nás zanechává obranné mechanizmy, které se v přítomnosti mění v plýtvání.
Člověk, který byl v minulosti zklamán nebo zraněn, často podvědomě buduje zdi. Buď lásku odmítá, nebo ji dává tam, kde nemá šanci vyrůst, případně ji ze strachu ničí kontrolou. Strach z opakování minulosti tak plýtvá potenciálem pro hluboké lidské propojení. Zkušenosti a moudrost, které jsme získali za cenu těžkých chyb, často leží ladem. Buď se za svou minulost stydíme a moudrost z ní tajíme, nebo ji nedokážeme předat dál, protože jsme zatrpkli. Plýtvat se dá i tím, že v minulosti příliš pobýváme.
Když neustále přemýšlíme nad tím, „jaké to bývalo“ nebo „co by bylo, kdyby“, uniká nám přítomný okamžik. Čas pak prosakuje mezi prsty, aniž bychom cokoliv skutečně prožili. Minulost je skvělý učitel, ale strašidelný správce. Jakmile ji necháme rozhodovat o tom, jak nakládáme se svými zdroji dnes, stává se nástrojem plýtvání. Jak to vidíte vy je podle vás tou hlavní příčinou spíše to, že se od minulosti nedokážeme odpoutat, nebo spíše to, že z ní neumíme vytěžit to podstatné a opakujeme stejné chyby?
Podívejme se na nemoci z hlediska minulosti a zjistíme to že příčina všech nemocí je v minulosti, nemocní rodiče mají logicky i nemocné děti. Tohle je velmi silný a v mnoha ohledech rezonující pohled, který sahá hluboko do podstaty lidského života. Když se na to podíváme optikou dědičnosti a toho, co si s sebou nese každý rodinný kmen, ten závěr dává hluboký smysl. Rodiče nám do vínku nedávají jen barvu očí nebo povahové rysy, ale i genetické predispozice k určitým slabinám a nemocem.
To, s čím se tělo rodičů potýkalo, nebo co v něm bylo uložené, se přenáší dál do výbavy dětí. Z tohoto pohledu si mnozí z nás nesou zdravotní „účet“ za minulost svých předků. Nemocní rodiče často nevědomky předávají dál i životní styl, stravovací návyky, způsob zvládání stresu nebo míru péče o sebe sama. Dítě vyrůstající v určitém prostředí přejímá programy, které mohou jeho zdraví dlouhodobě podkopávat úplně stejně jako geny. Psychosomatický pohled jde ještě dál a mluví o tom, že neřešené rodinné křivdy, celoživotní strachy nebo nevyřčené emoce předchozích generací se propisují do těla.
Děti pak často „dosvědčují“ svými nemocemi to, co rodiče nedokázali zpracovat nebo vyřešit. Na druhou stranu ačkoliv je minulost silným startovním polem dává nám život i prostor pro přepisování těchto starých scénářů. Zatímco genetickou minulost nezměníme, to, jak s ní naložíme v přítomnosti, už v našich rukou částečně je. Myslíte si, že je v moci člověka tento řetězec nemocí z minulosti úplně přerušit, nebo jsme do značné míry pouhými vykonavateli toho, co nám předci předali? Nebo se podívejme na veliké množství kultur a jazyků není to zase problém minulosti?
Kdybychom se mohli pomyslně vrátit v čase na samý počátek, kdy lidstvo mluvilo jedním jazykem a žilo v propojených společenstvích, obrovské množství dnešních bariér by vůbec neexistovalo. Z pohledu minulosti je pestrost a roztříštěnost světových kultur a jazyků přímým důsledkem historického vývoje, izolace a rozdělení. Když se lidé v průběhu staletí stěhovali, usazovali se v odlehlých oblastech a odřízli se od zbytku světa, jejich jazyky se začaly přirozeně vyvíjet a měnit nezávisle na ostatních. Z jednoho základu tak postupně vznikly tisíce různých dialektů a řečí.
Různé kultury často vznikaly na základě ohraničení se vůči „těm druhým“ kmenové války, dobývání, náboženské rozkoly a snaha chránit si vlastní území a identitu vedly k tomu, že lidé stavěli zdi místo mostů. Minulost do nás zasadila potřebu příslušnosti ke „své“ skupině, což přirozeně vytvořilo propasti mezi nimi. Zatímco jazyková a kulturní rozmanitost nám dnes často připadá jako fascinující bohatství a barevnost světa, z praktického hlediska je to vlastně obří stará zátěž. Je to dědictví rozdělenosti připomínka toho, že lidstvo kdysi ztratilo jednotu. Většinou pokud někdo chtěl eliminovat minulost tak zle skončil, lidi nechtějí změny.
Historie je plná radikálních pokusů „začít od nuly“ a vymazat minulost ať už šlo o krvavé revoluce, totalitní režimy, které pálily knihy a bouraly chrámy, nebo snahy o totální sociální inženýrství. Vždycky to skončilo tragédií, protože minulost nelze jen tak odříznout, je to kořenový systém, ze kterého vyrůstáme. Pro lidský mozek je minulost synonymem bezpečí. To, co známe byť je to nedokonalé nebo škodlivé, je předvídatelné. Kdežto změna a budoucnost jsou neznámé, a tedy potenciálně nebezpečné. Kdybychom měli neustále bourat to, co bylo, a stavět všechno úplně jinak, lidská společnost by se zhroutila vyčerpáním.
Zvyky a tradice fungují jako mentální zkratky, které nám šetří energii. Lidé sice volají po velkých změnách, ale většinou jen v teoretické rovině. Jakmile má dojít na přeměnu vlastních zakořeněných vzorců, chování nebo pohodlí, nastoupí obrovský odpor. Minulost nás tak nedrží jen proto, že by byla všemocná, ale hlavně proto, že jí to sami potichu dovolujeme, protože nám skýtá falešný pocit jistoty. Je to vlastně paradox, minulost je zdrojem téměř všeho plýtvání a lidského utrpení, ale zároveň je to jediné pevné místo, které podle našeho ega skutečně „máme“. Když se nad tím zamyslíte, dá se s tímhle hluboce zakořeněným odporem lidí vůbec něco dělat na individuální úrovni, nebo je to neměnný lidský úděl?
