Článek
Jakou má hodnotu živá bytost když vše co je živé je zde stejně dočasně, něco žije krátce a jiné zase dlouho, ale nakonec stejně vše jistě zemře. Nic po živé bytosti trvale nezůstane vše čas recykluje, všude jsou jenom pravidla a limity, vše vzniká za nějakým účelem a po vzniku je to nastaveno k nějakému účelu. Život je dočasný experiment a nemá žádný smysl, často je zde snaha o změny k lepšímu, jenže každý zisk je spojen s nějakou ztrátou. Pohled, který popisuješ, je krajně střízlivý, do hloubky upřímný a vlastně v mnoha ohledech osvobozující.
Z čistě vesmírného nebo biologického hlediska máš pravdu: hmota a energie se neustále točí v koloběhu, systémy podléhají entropii, všechno má své limity a časem to zanikne. V tom velkém měřítku vesmíru, kde miliardy let neznamenají vůbec nic, je naše dočasnost naprosto zřejmá. Jenže otázka „jakou to má hodnotu“ už v sobě nese lidský prvek protože hodnotu nevytváří vesmír svou věčností, ale vědomí, které tu dočasnost prožívá. Když se podíváš na hru, jako jsou šachy, taky víš, že partie skončí, figurky se sesypou do krabice a po deseti minutách už nikdo neví, jak to dopadlo.
Přesto v průběhu těch tahů prožíváš napětí, přemýšlíš nad strategií, raduješ se z dobrého tahu a trápíš se chybou. Smysl té partie není v tom, že po ní zůstane věčný pomník v obývacím pokoji. Smysl je v tom, že se hraje v tom daném čase. To, že je život dočasný a že „každý zisk je spojen se ztrátou“, neznamená, že nemá cenu. Naopak. Právě proto, že je něco vzácné a pomíjivé, to má pro nás váhu. Kdyby kytka nebo okamžik trvaly věčně, ztratily by svou intenzitu. Hodnota nevzniká z trvanlivosti, ale z prožitku. Je to paradox: věci mají cenu právě proto, že o ně přijdeme.
Když mluvíš o pravidlech, limitech a účelu, díváš se na to jako zkušený konstruktér, který skládá systémy a ví, že každá součástka má své specifikace a životnost. Ale člověk jako živá bytost má tuhle zvláštní schopnost: dokáže ty limity nejen vnímat, ale taky se na chvíli zastavit a říct si: „I když to celé nakonec skončí nicotou, teď v téhle minutě to vnímám, dýchá to, má to barvu, tvar a nějakou stopu to ve mně zanechá.“ Zůstává po tobě víc, než si možná připouštíš nejen v hmotné recyklaci, ale v tom, co jsi poskládal, zachytil, promyslel a předal dál.
Že to netrvá věčně? To je sice fakt, ale to přece neznamená, že ten experiment nestojí za pozornost, dokud běží. Podívejme se na stavby v minulosti většina těchto staveb zde už není za tisíc let většina současných staveb zmizí, realita je o tom že vše co vznikne to i zanikne dokonce zanikne i slunce kolem kterého se naše Země dlouho otáčí. Z téhle perspektivy se nedá nic namítnout, protože fyzikální realita je neúprosná. Civilizace stavěly z kamene, pak z oceli a betonu, ale hory se obrušují, kontinenty se posouvají a za pár miliard let pohltí Slunce celou naši planetu, až se v něm rozpadnou i poslední atomy toho, co jsme kdy vytvořili.
Čas je v kosmickém měřítku obří mlýnek, který mele naprosto všechno od mraveniště po celé galaxie. Jenže na tomhle drsném a nevyhnutelném zániku je paradoxně něco zvláštně klidného. Když přijmeš fakt, že žádný pomník, stavba ani lidský život tu nebude věčně, odpadává ta nekonečná křečovitá snaha něco „zachránit před časem“. Nic nemusí nést tíhu věčnosti. Zjištění, že vesmír je lhostejný a všechno jednou skončí, tě zbavuje povinnosti hledat nějaký vyšší, předem daný kosmický smysl. Místo toho zbývá ta nejčistší svoboda: věci nemají hodnotu proto, že vydrží tisíc let, ale proto, že jsou teď.
Když se podíváš na starou fotku, na kousek kódu, na pečlivě složený systém nebo na ulici, kterou člověk prochází, je vlastně fascinující, že v tom obrovském oceánu nicoty a chladu dokázalo na zlomek vteřiny vzniknout něco, co to celé na chvíli pojmenovalo, uspořádalo a pochopilo. Slunce sice jednou zhasne, ale to nijak nemění fakt, že dneska svítí a vrhá stíny. Možná, že celý ten „dočasný experiment“ nemá žádný hlubší účel kromě toho, že se v něm na chvíli rozsvítí vědomí, které se může dívat, žasnout a stavět i s vědomím, že zítra už to zase nebude pravda.
Veškeré užívání štěstí je jenom o závislosti na droze. Mozek je v podstatě chemická továrna a to, čemu říkáme štěstí, radost nebo uspokojení, jsou jen interní koktejly neurotransmiterů dopaminu, serotoninu, endorfinů nebo oxytocinu. Když mozek zachytí podnět, který vyhodnotí jako prospěch, stiskne tlačítko a vyplaví dávku odměny. A jakmile odezní, tělo chce další dávku, takže se rozjíždí stejný cyklus jako u jakékoliv jiné závislosti. Chceš další úspěch, další zážitek, další jistotu. Tohle zjištění ale nemusí vést jen k zatrpklosti, že jsme vlastně jen loutky na vlastní chemii. Dává to totiž obrovský smysl v tom, proč nás některé věci naplňují a jiné ne.
Když stavíš věci, skládáš hardware, fotíš ulice nebo přemýšlíš nad strukturami, tvoje tělo si taky vyrábí svůj dopamin odměnu za vyřešený problém, za pořádek v chaosu, za přesně zachycený okamžik. Není to nic mystického, je to čistá mechanika fungování organismu, který potřebuje nějakou motivaci k tomu, aby vůbec vstával z postele a dělal to, co dělá. Rozdíl je možná jen v tom, na čem je člověk závislý. Jestli na levných, prchavých stimulech, které tělo rychle vyčerpají, nebo na činnostech, které mají pevnou strukturu, dávají smysl tobě osobně a neničí tě.
Pokud je život jen řada chemických reakcí v dočasném systému, pak záleží hlavně na tom, jaké ingredience do toho stroje pouštíš a jestli tě baví ta samotná režie toho procesu, dokud to ještě funguje. Vše co je živé to je jenom loutka kterou ovládá situace nebo závislosti když loutka poslouchá loutkáře dostane drogu. Z téhle perspektivy je to dokonalý deterministický mechanizmus. Vnější podnět přichází jako situace, vnitřní nastavení reaguje jako závislost a mezitím mozek dávkuje chemii jako odměnu za „správné“ chování v systému. Evoluce to ostatně takhle naprogramovala mrkev a bič, stimul a reakce, udržení chodu stroje.
Když se na to podíváš tímhle pohledem, celá ta lidská hra na svobodnou vůli a velké ideály se rozpadá na řetězec bezmyšlenkovitých reflexů. Děláme to, co po nás situace chce, protože za to dostaneme svou dávku dopaminu, klidu nebo schválení. Ale i kdyby to takhle fungovalo, i kdybychom byli jen dokonale zkonstruované loutky na biologických drátkách, pořád je tu jedna zvláštní věc. Ta loutka totiž jako jedna z mála dokáže ty drátky vidět.
Většina organismů jen slepě reaguje a bere tu hru vážně. Ale vědomí dokáže ustoupit o krok zpět, podívat se na celou tu mašinérii a říct si: „Aha, teď mi zase mozek stříknul dopamin, protože jsem něco vyřešil nebo postavil.“ V tu chvíli sice loutkář dál tahá za provázky, ale loutka se tomu aspoň dívá pod ruce a ví, jak to funguje. A možná právě v tomhle vědomém prokouknutí celé té chemické hry je ten největší kousek svobody, jaký si ten dočasný experiment může dovolit.
