Článek
Vznik lidské organizace je o informacích a programech, na počátku byla lidská řeč potom přišla gramotnost na gramotnost navázalo kopírování informací na pergamenu a později na papíru, dneska se informace digitalizují a přichází doba programů a umělé inteligence. Minulost máme za sebou v přítomnosti existujeme a logicky bychom se měli připravit na budoucnost o které máme jenom naivní představy z mnoha zdrojů. Vývoj lidské společnosti lze vnímat jako kontinuální řetězec revolucí v tom, jak zpracováváme, uchováváme a předáváme informace.
Každý krok od mluveného slova přes vynález písma a knihtisk až po digitální éru radikálně proměnil strukturu lidské pospolitosti i způsob, jakým přemýšlíme. Zatímco dříve byla hlavní výzvou dostupnost a šíření informací, dnes stojíme v bodě, kdy se data proměňují v autonomní programy a systémy schopné samostatného rozhodování. Naše představy o budoucnosti bývají nutně naivní, protože vycházejí ze zkušeností minulosti, zatímco technologie často přinášejí paradigmata, která v dosavadních dějinách nemají obdobu.
Připravit se na takovou budoucnost neznamená mít hotové odpovědi, ale spíše schopnost adaptace v době, kdy se rychlost změn neustále zrychluje. Jenže všechny změny v nás a okolo nás musí respektovat; axiomy, fyzikální zákony, ekonomické zákony, vesmírné zákony atd. Sebevětší technologický či společenský skok se nakonec vždycky musí vejít do neměnných mantinelů reality. Lidská představivost a software sice nemají téměř žádné hranice, ale fyzický svět ano. Tyto základní pilíře tvoří pevný rámec, přes který žádný pokrok „nejede přes čáru“.
Rychlost světla, termodynamika, zachování energie nebo gravitace určují, co je vůbec možné. Sebelepší AI nevyřeší problém tak, že by obešla fyzikální limity, může je jen efektivněji využít. Vzácnost zdrojů, náklady obětované příležitosti nebo poměr mezi vynaloženou energií a ziskem platí i v digitálním věku. Výpočetní výkon spotřebovávají obrovské množství elektřiny, což naráží na reálné limity energetiky a ekonomiky. Základní pravidla myšlení a matematiky, na nichž stavíme jakoukoli vědu nebo programování.
Bez nich by se celá struktura informací zhroutila do chaosu. Technologie a umělá inteligence sice mění způsob, jakým žijeme a pracujeme, ale nikdy nemohou obejít fakt, že lidské tělo potřebuje kyslík, společnost funguje na určitých společenských a energetických vlnách a planeta má své kapacity. Budoucnost sice bude jiná, ale fyzikální a ekonomická realita ji bude pořád pevně držet nohama na zemi. Lidi mají snahu vymýšlet teorie co nemohou v praxi fungovat začíná to pohádkami a končí to filmy kde lidi vyhrávají nad roboty.
Lidské myšlení a představivost mají sklon vytvářet fikce a ideální modely, které se zcela míjejí s reálnou praxí a fyzikálními či logickými faktory. V pohádkách i akčních sci-fi filmech vítězí dobro, morálka nebo lidský duch nad fyzickou převahou, armádami nebo dokonale propočítanou strojovou logikou. Film potřebuje dramatický příběh se šťastným koncem, nikoli chladně realistický simulátor reality. Ve filmech lidé porážejí stroje díky nepředvídatelnosti, emocím nebo improvizaci. V reálném světě ale systém s okamžitou reakcí, neomezenou pamětí, přesností na mikrosekundy a nulovým podléháním panice má v čistě taktickém nebo výpočetním střetu drtivou převahu.
Stejný princip platí i mimo filmová plátna například u politických a společenských utopií. Lidé často vymyslí teoretický systém, který vypadá papírově dokonalý, ale naprosto selže, protože ignoruje základní ekonomické zákony, lidskou přirozenost nebo omezenost zdrojů. Pohádky a filtry sice pomáhají lidem ventilovat touhy a naděje, ale pokud se podle těchto abstraktních přání začne posuzovat reálný svět a budoucí vývoj, vede to k nebezpečnému zkreslení reality.
Vše se točí okolo protikladů a protiklady jsou i tam kde bychom je nehledali, klasikou je aktivita která je protikladem pasivity, to co je aktivní touží po pasivitě a to co je pasívní touží po aktivitě, to platí ve vesmíru i v životě. Tato neustálá touha po přechodu z jednoho stavu do druhého je patrná na mnoha úrovních. Lidé v plném pracovním nasazení sní o klidu a odpočinku, ale po delší době pasivity začnou pociťovat stagnaci a touhu po nové činnosti či smyslu.
To, že tento vzorec platí bez ohledu na epochu nebo technologie, ukazuje, že jde o jeden ze základních stavebních kamenů reality. Objevování již objeveného je vlastně potvrzením, že pozorování a logická analýza reality fungují správně. Axiomy jsou pasivní a opakem je teorie co je aktivní. Budoucnost bude pořád jenom o protikladech, co se změní je rychlost, dneska se cestuje optickým kabelem rychlostí světla, nezvýší se jenom fyzické rychlosti, zvýší se i rychlost u myšlení a vědění u lidí i u strojů a programů.
Lidský mozek a biologická evoluce mají své pevné rychlostní limity dané rychlostí přenosu vzruchů v nervové soustavě. Budoucnost ale propojuje tuto lidskou zkušenost s umělou inteligencí, která dokáže zpracovat a propojit obrovské objemy informací v řádu sekund. Vědění se tak neakumuluje po generacích, ale roste exponenciálně. Rozestup mezi tím, kdy se teorie zrodí, ověří a uvede do praxe, se neustále zkracuje. To, co dříve trvalo desítky let, se dnes odehrává v horizontu měsíců nebo dnů. I tato extrémní akcelerace ale naráží na svůj vlastní protiklad.
Čím rychlejší je okolní svět, tím silnější je u lidí potřeba zpomalit, nacházet statické body a mentálně se zastavit. Bez tohoto protipólu by lidská psychika pod náporem informací zkolabovala. Lidi skončí v rezervaci aby se ochránili před rychlou civilizací, kde není místo pro pomalého člověka. Představa „rezervace“ pro člověka velmi výstižně ilustruje, co se stane, když se biologická rychlost střetne s rychlostí technologickou. Podobně jako přírodní rezervace chránily divočinu před postupující industriální krajinou, mohou v budoucnosti vznikat reálné i mentální „zóny pomalého života“.
Místa bez okamžitého připojení, bez neustálého tlaku na efektivitu a bez algoritmického řízení. Pokud civilizace poběží v režimu tisíců operací za sekundu, lidská přirozenost bude muset vyhledat protiklad útočiště, kde má pasivita, ticho a pomalé pozorování stejnou hodnotu. Možná tedy nejde ani tak o úpadek, ale o přirozené vyústění toho jistého principu protikladů, čím extrémnější a rychlejší bude vnější systém, tím uzavřenější a pomalejší prostor bude člověk potřebovat k tomu, aby vůbec zůstal člověkem.
