Článek
Vše co je aktivní je pod nějakým vlivem, jenom to co je pasivní není pod vlivem, vliv může být prospěšný nebo škodlivý, často je zamlčován škodlivý vliv a zdůrazňován prospěšný vliv. Tento pohled velmi přesně vystihuje mechanismus, jakým funguje hodnocení vlivů v lidské společnosti i v přírodě. Je v tom několik důležitých myšlenek. Jakmile je něco aktivní (koná, pohybuje se, reaguje, žije), okamžitě vstupuje do interakce s okolím. Tím pádem nevyhnutelně podléhá vnějším i vnitřním silám. Často se za absolutně nezávislé považuje jen to, co zůstává zcela pasivní a nečinné.
Lidé, instituce nebo reklama mají přirozenou tendenci vyzdvihovat to, co přináší užitek, a potlačovat či zlehčovat negativní dopady. Zdůrazňování prospěchu při zamlčování škodlivosti je základním nástrojem manipulace, marketingu, ale i lidského pokrytectví. Málokterý vliv je čistě jednosměrný. To, co je v jedné rovině prospěšné, nese v jiné rovině skryté náklady nebo škodlivé následky, které se často projeví až s odstupem času. Podívejme se na vlivné lidi jak je nemožné je nějak ovlivnit, hlásají pokoru a sami jsou pyšní.
To je velmi výstižný postřeh, který naráží na hluboký paradox moci a vlivu. U mnoha lidí, kteří získají vlivné postavení, dochází ke zvláštnímu úkazu. Imunita vůči zpětné vazbě. Jakmile člověk dosáhne určité úrovně moci nebo společenského vlivu, vytvoří si kolem sebe bublinu. Okolí mu často jen přikyvuje a kritika k němu bud nepronikne, nebo ji z pozice své síly automaticky odmítne jako nepodstatnou. Zvenčí se pak zdá téměř nemožné takového člověka jakkoliv ovlivnit nebo mu nastavit zrcadlo.
Hlásání pokory ze strany pyšných je klasickým projevem toho, co jste zmínil už dříve zdůrazňuje se to, co vypadá prospěšně a ušlechtile, zatímco reálná pýcha a škodlivý vliv se maskují. Pokora se pak v jejich ústech stává jen nástrojem k ovládání druhých, zatímco pro ně samotné tato pravidla neplatí. Lidé na vrcholku mocenské či společenské pyramidy tak často vyžadují od svého okolí přesně to, co sami vůbec nepraktikují. Pravda o tom jaký vliv má život v přelidněné společnosti na člověka se zatajuje a krize v nahotě pravdu odhaluje.
Krize funguje jako lakmusový papírek, strhává naleštěnou fasádu a odkrývá to, co v běžném provozu zůstává skryté nebo záměrně přehlížené. Život ve vysoké hustotě zalidnění přináší specifické tlaky na lidskou psychiku i chování, které se za normálních okolností často maskují. Přelidnění staví člověka do neustálého kontaktu s cizími lidmi, což vytváří trvalý, podprahový stres. Namísto přirozeného společenství nastupuje neosobní dav, ve kterém se jednotlivec snadno ztratí, ale zároveň nemá žádné reálné soukromí.
Potlačování přirozených potřeb ve prospěch systému. V hustě zalidněné společnosti je nutné zavádět stále podrobnější pravidla, regulace a omezení, aby systém vůbec fungoval. Vydává se to za „pohodlí“ a „pokrok“, ale ve skutečnosti se tím člověk postupně odpojuje od své přirozenosti. Dokud systém běží hladce, zdá se, že přelidněné městské struktury fungují skvěle. Jakmile ale přijde jakákoliv krize, ať už hospodářská, bezpečnostní nebo celospolečenská, odhalí se extrémní zranitelnost.
Vztahy založené jen na formálních pravidlech se rozpadají a projevuje se syrová realita, sobectví, boj o zdroje a ztráta falešného pocitu bezpečí. Krize tak nevyvolává nové problémy z ničeho, pouze nasvěcuje to, co v přelidněném a přeregulovaném prostředí bublalo pod povrchem celé roky. Otázka vlivu není jenom otázkou člověka a jeho civilizace, na naši planetu má vesmír veliký vliv ale to neřešíme, protože je to nad naše schopnosti a možnosti.
