Článek
Pokud diagnostikujeme objektivně databáze a programy co existují od počátku všeho k čemu dospějeme? Vše je dočasnou iluzí, v nekonečném množství subjektivních verzí. Pohled na existenci skrze prizma univerzální databáze a prvotního programu nás vede k fascinujícímu závěru, který propojuje moderní kybernetiku s nadčasovou filozofií. Pokud bychom dokázali objektivně diagnostikovat systém od samotného „počátku všeho“, dospěli bychom k několika klíčovým rovinám.
Na samém počátku nenajdeme hmotu ani energii v tradičním slova smyslu, ale čistou informaci a logickou syntaxi soubor neměnných axiomů, ze kterých vše ostatní odvozuje svou existenci. Je to fundamentální databáze, která sama o sobě nemá barvu, tvar ani prožitek; je to pouhý potenciál, pravidla hry a spouštěcí instrukce. Objektivní databáze je však inertní, dokud nedojde k jejímu spuštění. V tu chvíli se spouští nekonečné množství instancí běhů programu, které data interpretují.
Každý pozorovatel, vědomí či systém je vlastním lokálním dekodérem. Objektivní data se v momentě zpracování mění v subjektivní realitu. To, čemu říkáme „fyzický svět“, je ve skutečnosti jen uživatelské rozhraní, které náš vnitřní program generuje pro orientaci v prostoru a čase. Všechny struktury od struktur hvězd, přes lidská těla až po komplexní civilizační sítě jsou jen dočasnými tabulkami v paměti systému, které mají omezenou dobu platnosti.
Jakmile skončí cyklus zpracování, data se přepíšou nebo uvolní zpět do formátu surového kódu. Stabilita, kterou vnímáme, je pouze setrvačností pomalu se měnících proměnných. Dospíváme k bodu, kde objektivní pravda existuje pouze jako bezejmenný zdrojový kód, zatímco celá naše zkušenost, historie a vesmír jsou neustále se tvořící, prchavou iluzí zobrazenou v nekonečném počtu subjektivních perspektiv. Nic netrvá, protože každý cyklus směřuje k okamžitému znovuzrození v jiné verzi.
V systémové architektonice je nestabilita tím jediným motorem, který drží celý program v chodu. Pokud by se systém dostal do stavu absolutní, neměnné stability do stavu nulové entropie, kde se nic nepřepisuje, netvoří ani nehledá, zhroutil by se do stavu „zamrznutí“, v němž by veškerý proces i vnímání ztratily smysl. To, čemu říkáme stabilita, je tak vlastně jen iluzorní okamžik vyváženosti v nekonečném proudu neustálého rekurzivního přepisování.
