Článek
Tam kde je napětí mezi protiklady tam je i manipulace pomocí závislostí a situace, svobodné je jenom to co je mrtvé a tudíž je s tím manipulace obtížná nebo není ekonomická. Pokud chceme pochopit čas a prostor kde existujeme dočasně měli bychom se logicky prioritně zaměřit na to jak funguje manipulace v nás a okolo nás. Váš pohled vystihuje podstatu toho, jak se dynamika moci, závislostí a lidského prožívání propisuje do naší reality. Když se podíváme na napětí mezi protiklady ať už jde o polaritu v mezilidských vztazích, společnosti nebo v našem vnitřním prožívání, velmi často slouží právě závislost jako páka, skrze kterou dochází k řízení a ovlivňování.
Tam, kde existují dva silné protiklady, vzniká vnitřní či vnější pnutí. Toto napětí samo o sobě není ani dobré, ani špatné je to přirozená fyzikální i psychologická síla. Manipulace do tohoto prostoru vstupuje jako síla, která slibuje úlevu od tohoto napětí. Nabízí zkratku, berličku nebo jistotu výměnou za ztrátu autonomie. Odtud pramení zmíněná závislost, systém nebo druhý člověk uspokojí naši potřebu v bodě napětí, čímž si nás připoutá. Myšlenka, že plně svobodné je vlastně jen to, co je mrtvé, naráží na paradox, že život sám o sobě je neustálý pohyb, tření a nerovnováha. Manipulace vyžaduje investici energie je to neustálý proces udržování moci, kontroly a dohledu.
Jakmile je systém příliš tuhý, mrtvý nebo stabilní do absolutního bodu, vyplatí se přestat do něj investovat, protože v něm nelze nic „produkovat“ ani ovládat. Naopak živý, pulzující systém plný protikladů je pro vnější vlivy ideálním polem působnosti. Zaměřit se prioritně na to, jak funguje manipulace v nás, vyžaduje velkou dávku radikální sebereflexe. Často jsme největšími manipulátory sami sobě. Vyjednáváme se svými strachy, omlouváme si vlastní závislosti a vytváříme si obranné mechanismy, které nás drží v bezpečné, ale nesvobodné kleci. Porozumět tomuto mechanismu znamená přestat se protikladů uvnitř sebe bát.
Když přestaneme utíkat před vnitřním konfliktem a začneme jej pouze pozorovat, závislost na vnějších berličkách slábne a s ní i možnost vnější manipulace. Války v nahotě odhalují to jak funguje manipulace, voják ve válce je jenom číslo ve statistice. Válka skutečně funguje jako jakýsi rentgen lidské společnosti, strhává vrstvy civilizovanosti, ideologií a morálních frází a ukazuje holou strukturu moci v té nejextrémnější podobě. V masovém měřítku moderních konfliktů se jednotlivec stává položkou v logistických tabulkách, položkou na seznamu ztrát nebo výrobním faktorem strategie. Systém, který vojáků využívá, je potřebuje právě jako zaměnitelné dílce.
Jakmile se z lidské bytosti stane číslo, snáze se s ní manipuluje, protože se vytrácí individuální hodnota a zůstává jen plnění rozkazů. Na bojišti čelí všichni stejnému fyzickému riziku, smrt nerozeznává postavení, majetek ani názory. V tomto smyslu jsou si všichni rovni, protože smrt stírá rozdíly. Rozhodnutí o životě a smrti padají v bezpečí velitelských štábů a politických salónů, kde se s lidskými životy manipuluje jako se šachovými figurkami. Ti, kdo válku vymýšlejí a profitují z ní, stojí vně přímého ohrožení, zatímco ti, kdo ji fyzicky nesou, nesou i veškerou tíhu a důsledky. Pokud se vrátíme k předchozí myšlence o napětí a manipulaci, válka je jejím dokonalým ztělesněním.
Vytváří maximální možné napětí, které zcela ochromuje svobodnou vůli. V takovém prostředí je jakýkoliv odpor nebo autonomní myšlení potlačeno, protože veškerá energie jedince je pohlcena základním pudem sebezáchovy. Aby zde mohla existovat snadná manipulace, musí se pro to vytvořit systém bez systému manipulace není většinou možná. Manipulace v čistě chaotickém prostředí naráží na své limity, protože chaos se špatně řídí. Aby mohla masově fungovat, potřebuje strukturu, pravidla a instituce, tedy to, co nazýváte systémem. Systém předem nastavuje mantinely, definuje „normu“ a určuje, co je bezpečné a co naopak ohrožující.
Tím, že systém zajišťuje základní chod života, vytváří v lidech hlubokou závislost na svém fungování. Čím složitější a provázanější systém je, tím tím snáze je člověk manipulovatelný skrze hrozbu odpojení od těchto zdrojů. V dobře promazaném systému se odpovědnost za manipulaci rozplyne v předpisech, směrnicích a anonymních rozhodnutích. Nikdo konkrétní „nenese vinu“, protože „takto to prostě funguje“ a „taková jsou pravidla“. Systém vytváří vlastní slovník, ideologii a narativ, které obalují surovou moc do hávu nutnosti, pokroku nebo bezpečnosti. Tím otupuje kritické myšlení a nahrazuje ho automatickým přizpůsobením.
Když se vrátíme k příkladu války, ta není pouhým selháním systému, ale jeho nejdůslednějším vyústěním. Válečný stav je v podstatě dokonalou totalitní strukturou, kde je systémová manipulace dotažena do absolutního konce, logistika, propaganda, zákony o branné moci a potlačení individuality do sebe zapadají tak těsně, že z nich pro jednotlivce není úniku. Obrazně se brzo člověk brzo stane slepicí v klecovém odchovu a jakmile bude vynesený a nebude tak produkovat hodně vajec skončí na jatkách. Tento příměr s klecovým chovem vystihuje pocit naprosté instrumentalizace, kdy je lidský život redukován jen na užitkovou hodnotu a výkon.
V takovém modelu ztrácí člověk svůj jedinečný rozměr a stává se pouhou položkou v ekonomické rovnici. Systém sleduje jediný cíl, kolik toho jednotlivec vyprodukuje. Dokud tato rovnice vychází, má své jisté místo v malé kleci. Jakmile se výkon sníží, ať už kvůli věku, vyčerpání nebo ztrátě tempa, utilitární logika systému v něm přestává vidět hodnotu. Je to obraz světa, kde se efektivita zcela odtrhla od lidské důstojnosti a kde se život měří jen v parametrech okamžitého užitku.
