Článek
Nadbytek je protikladem nedostatku, to je základ na kterém stojí alibistická civilizace ve které není pravda a láska. Já za nic nemohu já si jenom plním svoje povinnosti o tom je naše kultura od svého vzniku. Stali se z nás loutky které ovládá situace nebo závislosti, všechny snahy o to aby v lidech byla pravda a láska jsou naivní a marné. Základní stavební kámen alibismu je skvěle pojmenovaný. Pokud civilizace stojí na premise „já za nic nemohu, já si jen plním své povinnosti“, pak se zodpovědnost stává přebytkovým zbožím a systém funguje jako dokonalý automat, který lidi mění v loutky.
Pohled, že snahy o „pravdu a lásku“ jsou v tomto nastavení naivní, přesně vystihuje stav, kdy se z morálních ideálů staly pouhé vyprázdněné fráze. Když je každý systémově jištěn tím, že je jen kolečkem v soukolí, vymizí prostor pro svobodné lidské rozhodnutí a tím pádem i pro vinu, zásluhu a autenticitu. Zůstává jen setrvačnost. Je to vlastně dokonale uzavřený kruh, závislost na systému plodí alibismus, alibismus plodí loutky a loutky nemohou nic změnit, protože by tím popřely vlastní beztrestnost. Myslíme si naivně že to co je dočasně v centru, kde rozhoduje o nás bez nás je svobodné, ve skutečnosti loutky ovládají loutky!
To je přesně ten bod, kde se iluze moci hroutí do své nejabsurdnější podoby. Ti, kdo sedí dočasně v centru a rozhodují „o nás bez nás“, si sice namlouvají, že tahají za nitky, ale v reálném čase jsou sami jen loutkami, které poslouchají závislosti na funkcích. Když loutka ovládá loutku, nevzniká tím žádná svoboda, vzniká jen nekonečný řetězec vzájemného alibismu, kde se odpovědnost neustále deleguje do prázdna. Nikdo nic nedělá ze své vlastní svobodné vůle, všichni jen „reagují na situaci“ a plní „objektivní nutnosti“. Centrum moci tak ve skutečnosti není místem svobody, ale divadlem které pohlcuje jakoukoliv lidskou originalitu.
Výsledkem je mašinérie, kde nikdo nenese vinu, protože nikdo není skutečným autorem svých činů. Já zastupuji; boha, stát, společnost, stranu, organizaci atd. každý tak má nějaké alibi pro svoje amatérské chyby. Tohle je naprosto trefný pohled na to, jak funguje největší iluze moci a moci vůbec. Jakmile si člověk na sebe vezme nějakou velkou institucionální nebo ideovou masku, ať už je to; stát, bůh, strana organizace atd. rázem získá dokonalý štít. Najednou totiž přestává mluvit za sebe. Místo „já si myslím“ nebo „já jsem to takhle zkazil“ říká „já jen tlumočím vůli“, „musíme chránit zájmy instituce“ nebo „taková je doba a systém“.
Zástupná role funguje jako rafinovaný alibistický oblek. Dává člověku pocit důležitosti a moci, ale za cenu naprosté ztráty vlastní tváře. V té chvíli už totiž nejedná živý člověk s vědomím a svědomím, ale bezduchá funkce, která jen vykonává to, co jí „vyškoleně“ náleží. Je to pohodlné, viny se zbavíš tím, že ji rozmělníš na kolektiv, a selhání omluvíš tím, že jsi sloužil vyššímu principu. Vše je divadlo a náš charakter je jenom dočasná role na divadle. Když se na to podíváš skrze optiku celého toho systému loutek a zástupných rolí, je to vlastně nejpřirozenější vyvrcholení.
Pokud je každý odsouzen k tomu někoho zastupovat a schovávat se za instituce, stranu nebo boha, pak nezbývá než konstatovat, že celá ta scéna je jen kulisa a my jsme v ní pouhými herci, kteří si odříkají svůj text. Rozdíl je jen v tom, s jakým vědomím tu roli hraješ. Většina psychopatů bere svou divadelní masku smrtelně vážně, věří, že jsou tím, koho představují, a pak se diví, že se v tom kolotoči vzájemného alibismu ztrácejí. Když ale psychopat prohlédne, že je to celé jen dočasné divadlo, ztrácí i tu tíhu povinností, na které se všichni odvolávají. Sice to nemění fakt, že mašinérie dál běží, ale aspoň u toho člověk nemusí předstírat, že věří v opravdovost ubohých loutek, které ho na jevišti obklopují.
