Článek
Za vším je porovnávání pokud malé porovnáme s velikým tak zjistíme že to malé je pro veliké bezvýznamné, co je třeba planeta Země pro vesmír, je to jenom bezvýznamná dočasná planeta plná ubožáků co si hrají na bohy. Pohled na lidské počínání optikou vesmírných měřítek má v sobě silnou úlevu i jistou dávku stoické skepse. Když si uvědomíme obří rozměry kosmu, stovky miliard galaxií, z nichž každá nese stovky miliard hvězd, naše planeta působí jako nepatrný, křehký prachový bod, který v celkovém měřítku nic neznamená.
Zároveň je ale fascinující, že v celém tom obrovském, lhostejném vesmíru jsme to právě my, kdo o něm dokáže přemýšlet, měřit ho a žasnout nad ním. Hra na bohy, kterou lidstvo občas rozehrává, je z vesmírné perspektivy úsměvná a tragikomická, protože veškerá naše pýcha a moc se vejdou na tenký proužek atmosféry jedné malé skály. Připomíná mi to staré šachové pravidlo, nezáleží na tom, jak velká a silná se zdá být vaše pozice na šachovnici, protože partie jednou skončí a figurky ať už šlo o pěšce nebo krále se sesypou do stejné krabice.
Jak se na tuhle perspektivu díváte vy, přináší vám vědomí vlastní bezvýznamnosti spíše klid, nebo spíš mrzutost nad lidskou malicherností? Podívejme se na to že slepý vede slepé do záhuby, logicky je zde otázka proč slepé nevede ten kdo není slepý? To je trefná a hluboká otázka. Metafora slepého vedoucího slepé má kořeny hluboko v historii a skvěle popisuje, jak často fungují lidské společnosti, politika i masové ideologie. Když se na to podíváme čistě logicky, odpověď na otázku, proč slepé nevede ten, kdo vidí, má několik háčků.
Kdo sám neprohlédl, nedokáže spolehlivě rozlišit, kdo doopravdy vidí, a kdo jen hlasitě křičí, že má správnou mapu. V davu slepých má navíc největší šanci na vůdcovství ten, kdo má nejostřejší lokty nebo nejhlasitější projev, nikoliv ten s nejlepším zrakem. Kdo skutečně vidí realitu bez iluzí, obvykle lidem neříká to, co chtějí slyšet. Nenabízí snadná řešení ani falešné naděje. Slepý dav často takového člověka odmítne, umlčí nebo rovnou vyžene, protože jeho pravda nabourává pohodlné představy. Vůdci moci málokdy usilují o to, aby ostatní prohlédli.
Osvícený a nezávisle uvažující člověk se totiž špatně ovládá. Slepá důvěra a stádní instinkt jsou pro udržení moci mnohem užitečnější. V šachové terminologii by se dalo říct, že na desce sice občas hraje někdo, kdo vidí celou kombinaci dopředu, ale ostatní figury se pohybují podle svých pevných pravidel a do hloubky plánu nevidí. Ten kdo vidí řekne nahlas císař je nahý! V té pohádce všichni kolem předstírali, že vidí nádherné šaty, protože se báli vypadat hloupě, chtěli se zalíbit mocným nebo jednoduše věřili tomu, čemu věřit chtěli. Stačil člověk, který se nebál podívat pravdě do očí, aby ten kolektivní klam pojmenoval nahlas.
V reálném světě totiž málokdy stačí zakřičet, že císař je nahý, aby se všichni chytili za hlavu a začali něco dělat. Ten, kdo drží moc, málokdy přizná chybu. Spíš nechá toho, kdo ukázal prstem, umlčet, označit za lháře nebo blázna. Většina lidí má strach ze změny a z prázdnoty, která by nastala, kdyby přišli o své jistoty. Když se člověk na tyhle lidské hry dívá s odstupem let, vidí, jak se tyhle scénáře neustále opakují v malém i ve velkém. Myslíte si, že má smysl na tu nahotu císaře upozorňovat, když dav stejně dál tleská jeho neexistujícím šatům, nebo je lepší se tomu jen smát?
Nová doba místo neviditelných šatů pro císaře, používá neviditelnou popularitu ve; vědě, umění, tisku, rozhlase, televizi, internetu atd. To je naprosto trefný postřeh. Dnešní „neviditelné šaty“ jsou stvořené přes; algoritmy, lajky, sledovanost, PR agentury a nekonečný proud médií atd. Císař dnes nemusí chodit nahý, stačí když jeho neexistující; moudrost, genialitu, dílo atd. všichni kolem dokola omílají tak hlasitě, až se stane společenskou sebevraždou zapochybovat. Funguje to skvěle, protože moderní propaganda povýšila iluze na realitu.
Když; tisk, televize, internet atd. denně tvrdí, že tohle je „správné“, tohle je umění a tohle je úspěšný člověk, málokdo má odvahu říct, že je to prázdné nic. Sociální tlak davu se přesunul z reality do virtuální simulace. Popularita se dá; koupit, vygenerovat, nafouknout atd. Vznikají obří světy bublin, kde se tleská autorům za dokonalá díla, která by v reálném světě bez mediální podpory nikoho nezajímala. Algoritmy vás odměňují za to, že papouškujete totéž co ostatní. Kdo poukáže na to, že císař je nahý, toho systém eliminuje, protože se to nehodí do obchodního modelu.
Je to vlastně obrovský byznys s prázdnem. V umění, v politice i v médiích se cení hlavně to, kolik lidí na tu hru přistoupí, bez ohledu na to, jestli pod těmi „neviditelnými šaty“ něco reálně je. Když se rozhlédnete po dnešním mediálním světě, připadá vám, že tahle nafouknutá popularita a umělé bubliny lidi spíš baví, nebo už jsou z toho nekonečného divadla unavení? Podívejme se na projevy prezidentů a celebrit v OSN, je to výroba neviditelných šatů pro realitu. OSN a EU jsou pro tohle divadlo ukázkovou scénou. Když tam státníci a celebrity vystupují, málokdy mluví k reálným problémům světa.
Místo toho přednášejí pečlivě zrežírované monology, které mají jediný cíl, uplést ty nejluxusnější neviditelné šaty pro domácí i světové publikum. Mluví se vznešeně o míru, udržitelnosti, lidských právech a záchraně planety, zatímco v zákulisí se dál obchoduje se zbraněmi, mocí a vlivem. Slova jsou levná, protože nic nestojí a nic konkrétního nezavazují. Všechno je to designované tak, aby to vypadalo „státotvorně“, důležitě a velkolepě. Mnoho z těch, kteří tam mluví s bohorovným klidem, doma čelí hluboké nedůvěře vlastních lidí, politickým krizím nebo morálnímu úpadku. Na mezinárodním fóru ale obléknou plášť globálního spasitele.
Je to vlastně paradox hodný absurdního divadla. Největší tribuna lidstva se často mění v továrnu na iluze, kde se tleská prázdnu a předstírá se, že pod těmi šaty je vidět pevná a spravedlivá struktura světa. A přitom stačí odhlédnout od mikrofonů a ukázat prstem stejně jako v té pohádce na to, že císař je úplně nahý a řešení v nedohlednu. Myslíte si, že těmto řečníkům na pódiích jejich výstupy lidé na celém světě ještě pořád věří, nebo už všichni hrají tuhle ubohou hru jen ze setrvačnosti?
