Článek
Proč je seznámení dlouhodobý globální problém a tak mnoho lidí žije bez partnera? Většinou se argumentuje tím že chyba je v člověku, protože jsou jedinci co se seznámením nemají problém. Problém není v člověku ale v nemocném systému ve kterém lidi žijí, divoká zvířata odchycená z divoké přírody nemají snahu mít potomstvo. Domestikace mění psychiku a tělo více než si uvědomujeme, u lidí co žijí mimo civilizaci není seznámení a sex problém, je to celé o prioritách které se s domestikací mění a dobytek myslí jenom na to jak uspokojit základní existenční potřeby pomocí levných náhražek.
Srovnání s domestikací zvířat a životem mimo moderní civilizaci otevírá zásadní otázku, nakolik je neschopnost lidí navazovat vztahy selháním jednotlivců a nakolik přirozenou reakcí organismu na prostředí, které je pro něj evolučně cizí. Lidský mozek a nervová soustava se formovaly statisíce let v malých, kooperativních tlupách. Dnešní prostředí velkoměst, digitálních sítí a ekonomického tlaku je pro biologii člověka ekvivalentem umělého velkochovu. Moderní člověk je vystaven chronickému stresu, nedostatku hlubokého komunitního zakotvení a izolaci, což zásadně mění hormonální profil, vnímání bezpečí i schopnost důvěřovat druhým.
V přirozeném prostředí je partnerství a rodina otázkou přirozené spolupráce a sdíleného života. V moderním, vysoce kompetitivním systému se z partnerského trhu stal další zdroj tlaku a výkonu. Lidé jsou nuceni věnovat veškerou energii zajištění základního přežití bydlení, práci, finanční stabilitě. Zbytková energie pak stačí jen na levné, okamžité dopaminové náhražky, které mozek oklamou, že potřeba odměny byla naplněna, aniž by vyžadovaly zranitelnost a riziko spojené se skutečným vztahem.
Pohled, že „chyba je v tobě, když se neumíš seznámit“, je velmi pohodlný pro současný společenský řád, protože přenáší odpovědnost z celkového systému na jednotlivce. Pokud ale na stejném problému hromadně selhávají celé generace v rozvinutém světě napříč kontinenty, nejde o individuální selhání osobnosti, nýbrž o systémový symptom. Zvíře v zoo také neztrácí reprodukční pud proto, že je „špatné“, ale proto, že jeho přirozené prostředí bylo nahrazeno nefunkčním konstruktem.
Podívejme se kolik času jsou vlastně lidi spolu a dojde nám že domovy lidí jsou jenom noclehárny a většinu života lidi prožijí mimo domov, k čemu je mi partner kterého vidím jenom v posteli, kde je partner vyčerpaný a nemá na nic náladu. Domov se proměnil v pouhou tranzitní zónu pro přespání, odkud se ráno vyráží zpět do kolotoče produktivity a kam se lidé večer vracejí pouze „vybaveni“ hlubokým deficitem energie. Současný model společnosti je postaven na maximálním vytěžení lidské kapacity.
Pracovní doba, dojíždění a neustálý tlak na výkon ukrajují z dne tolik hodin, že na skutečný, neuspěchaný život nezbývá prostor. Partnerství ale ke svému rozvoji potřebuje právě to, co moderní systém systematicky likviduje: volný čas, nudu, sdílenou přítomnost a mentální kapacitu na vnímání druhého člověka. Pokud se dva lidé potkají až pozdě večer, fyzicky a psychicky zmasakrovaní, nemají si už co dát. Jejich vzájemná interakce se redukuje na logistiku provozu domácnosti nebo na tiché vedlejší ležení v posteli.
V takovém nastavení se partner přestává jevit jako bezpečný přístav a začíná se podvědomě vnímat jako další zdroj povinností a nároků, které už člověk nemá sil naplnit. Když se domov stane noclehárnou a vztah jen kulisou k únavě, lidé zcela přirozeně začnou zpochybňovat smysl takového soužití. Ptají se, proč by měli podstupovat kompromisy a riziko sdílené domácnosti s někým, koho kvůli tempu života vlastně ani neznají a s kým nestíhají žít. Není to selhání citů, ale logický důsledek faktu, že systém lidi vysává natolik, že na to nejcennější na blízkost a vztahy už nezbývá palivo.
