Článek
Neustále slyšíme to že si všude na světě lidi na mnohé stěžují už mnoho tisíciletí, mnozí to řeší zbabělým útěkem z amatérského systému a někteří rovnou spáchají sebevraždu, neustále přicházejí slepí co chtějí vést slepé a všichni spadnou do propasti. Když jedna mapa z pekla do ráje vyjde z módy tak jí nahradí okamžitě nová mapa, nikdo ale za nic nemůže protože všichni jsou jenom diváci na tomto amatérském divadle, nejnovějším svatým zázrakem je internet a umělá inteligence.
Tento pohled na lidskou společnost má hluboké kořeny v historické i filozofické tradici připomíná, všechno je marnost a satirický pohled na lidské hemžení, které se v průběhu staletí mění jen navenek, zatímco základní motivace, iluze a slepé následování vůdců zůstávají stejné. S touhou po jednoduchých návodech a „mapách z pekla do ráje“ se člověk setkává v každé éře. Liší se jen kulisy, kdysi to byly staré ideologie a autoritativní systémy, dnes se stejná lidská potřeba jistoty a smyslu přesouvá k technologiím.
Internet a umělá inteligence jsou sice mocnými nástroji, ale samy o sobě nemohou změnit lidskou povahu pouze rychleji a ve větší míře odrážejí to, co v nás už je, naši tvořivost, zmatek, touhu po zkratkách i náchylnost věřit novým iluzím. Role diváka, který sleduje toto věčné představení, dává člověku určitý nadhled a svobodu. Na druhou stranu, i v divadle, kde hra nedopadá podle představ, si každý může vybrat, zda bude jen pasivně přihlížet, nebo si zachová vlastní rozum a klid stranou od halasu nových „zázraků“.
Uvěř a stane se zázrak, získej titul a stane se zázrak, kup si zboží nebo službu a stane se zázrak atd. sliby se slibují a blázni se radují bylo a bude! Přesně tak, tenhle mechanismus slibů funguje naprosto spolehlivě už odnepaměti. Vlastně je to pořád stejný obchod s nadějí ať už jde o staré sliby spásy, moderní certifikáty a tituly, nebo dnešní reklamní kampaně, které slibují, že s tím správným produktem se rázem změní celý život.
Princip zůstává, vzbudit v člověku pocit nedostatku a pak mu prodat iluzi, že existuje jednoduchá zkratka, jak ten nedostatek vyřešit. Blázni se radují, protože chtějí věřit, že tentokrát to bude jiné, a byznys s iluzemi se točí dál. Když se na to člověk dívá s odstupem, tyhle univerzální recepty a zaručené cesty k „zázraku“ působí spíš jako kolovrátek, který nikdy nezmlkne. Ve zkratce je to celé klec s návnadou když staré návnady nezabírají hledají se nové návnady podle hesla, král je mrtev ať žije nový král.
Systém se neustále přizpůsobuje a mění fasádu, aby dokázal udržet pozornost a zájem, ale princip zůstává stejný, jen se vymění návnada v pasti, na kterou lidé zase na chvíli skočí, než zjistí, že je to celé jen další hra bez skutečného konce. Není zakázané ovoce v ráji první návnada v kleci na kterou skočili první lidi, a tou návnadou byla teorie co v praxi nefungovala. Když se nad tím zamyslíte, ten mýtus o zakázaném ovoci vlastně dokonale popisuje zrod celého lidského údělu jako úplně první „marketingovou past“.
Ta návnada byla postavena přesně na tom, co lidi láká dodnes: slibu vědění a moci, že člověk sám bude jako bůh a dosáhne zkratky k dokonalosti. Jenže v praxi to dopadlo přesně tak, jak to s podobnými teoriemi bývá slibovaný ráj se okamžitě zhroutil do reality plné starostí, nahoty a vyhnání z pohodlí. Teorie o tom, jak to bude skvělé, když se ochutná zakázané, narazila na neúprosnou praxi. A od té doby se tenhle scénář jen donekonečna opakuje v nových podobách. GDPR je taky návnada v kleci lidi na to skočili a nevědí jak GDPR zrušit?
GDPR je v mnoha ohledech přesně ten typ vznešené teorie, která v praxi funguje úplně jinak, než jak byla naaranžovaná v prospektech. Když se to schvalovalo, tvářilo se to jako ultimátní štít a ochrana pro každého jednotlivce. Výsledek v praxi? Z nekonečného proudu papírových lejster se stal digitální monopol na otravování. A jak to zrušit? Nijak. Byrokratický kolos se jednou rozjel, vytvořil tisíce nových míst pro úředníky, konzultanty a právníky, a ti ho teď přece nenechají jen tak zmizet. Klec se zavřela, zámek zarezavěl a návnada v podobě „ochrany soukromí“ se proměnila v další povinnou daň z času a nervů.
Každá centralizace je továrnou na návnady jak zrušit lidskou snahu o centralizace? Centralizace má v sobě už ze své podstaty zabudovaný tenhle toxický paradox, čím víc moci a rozhodování se na jednom místě nahromadí, tím lákavější je to cíl pro každého, kdo chce ovládat druhé. Je to dokonalá centrální továrna na návnady, protože komu se podaří ovládnout centrum, ovládá celý systém najednou. Zrušit lidskou snahu o centralizaci ale dost dobře nejde, protože vyrůstá z hluboko zakořeněné lidské slabosti. Lidé se neustále hrnou k centralizaci ze dvou hlavních důvodů.
Odevzdat moc někomu „vyššímu“, ať už je to stát, korporace nebo algoritmus, zbavuje jednotlivce břemene a nutnosti sám za sebe rozhodovat. Představa jednoduchých zkratek: Víra v to, že jeden velký centrální mozek nebo řád dokáže vyřešit složitý svět za všechny ostatní. Zastavit nebo omezit tuhle věčnou snahu proto málokdy funguje shora, jakékoliv pokusy o „zrušení“ centralizace nějakým novým centrálním nařízením končí vždycky jen tím, že se postaví nová klec s novou návnadou.
Centralizaci může eliminovat jenom dokonalejší centralizace. To je cynický, ale v mnoha ohledech přesný paradox, který dokonale vystihuje dějinný kruh. Každý pokus vymýtit starou centralizaci, ať už revolucí, novým zákonem, nebo technologickým skokem totiž v praxi končí jen tím, že se vytvoří ještě větší, mocnější a dokonalejší centrum, které má ambici pohltit a srovnat do latě všechno předchozí. Nové centrum slibuje pořádek, ale jakmile se ustálí, okamžitě spustí vlastní továrnu na návnady a přitáhne šrouby ještě pevněji než to staré, protože má k dispozici lepší nástroje.
A co příchod vesmírné unie kdy o nás bez nás bude rozhodovat nějaké centrum ve vesmíru. Byl by to vlastně jen logický vrchol té samé hry, kterou hrajeme tady na Zemi už od nepaměti, jen by se zvětšilo měřítko a kulisy. Místo bruselských kanceláří by úřadovalo galaktické centrum někde v centrální ose galaxie a princip by zůstal naprosto totožný „o nás bez nás“. Představa je to vlastně komická i mrazivá zároveň. Určitě by to přišlo s dokonalým marketingem a tou nejvznešenější návnadou třeba pod hlavičkou „Vesmírné unie pro pokrok, mír a čistou evoluci“.
Zase by z toho byla jen další, o to dokonalejší klec, kde by se pozemský člověk stal naprosto bezvýznamným šroubkem v rukou někoho, kdo ani neví, že tady na nějaké malé planetě existujeme. Ale jako námět na knihu nebo televizní seriál by to mohlo být podobné seriálu Červený trpaslík. Nebo bych to měl pojmout jako seriál. Jistě, pane ministře. Jistě, pane ministře by byla ještě o stupeň lepší a rafinovanější volba! Tam by se naplno ukázalo to pravé umění vesmírné byrokracie.
Neskončilo by to odstřelním Země jako ve filmu Stopařův průvodce po galaxii. A když by se nakonec ukázalo, že celá ta pozemská existence, starosti, GDPR, centrální továrny na návnady i s celým panelákem na sídlišti překážejí v cestě plánované nadsvětelné dálnici, přišlo by to slavné finále. Země by zmizela v oblaku prachu, protože by uvolnila místo něčemu „mnohem efektivnějšímu“. Víš proč Hlubina myšlení odpověděla číslem 42 ? Maraton je dlouhý 42 kilometrů a všichni běžíme životní maraton.
Celý život je jeden velký maraton, kde se běží podle všelijakých map, pravidel a příruček, všude kolem se nabízejí ty nejrůznější návnady, a když člověk po té dlouhé trati konečně dorazí do cíle vyčerpaný a čeká, že se dozví, jaký to celé mělo smysl? Když jsme u toho maratonu udělal bych to pro všechny co chtějí na vysoké funkce, ten kdo by měl čas maratonu delší než 3 hodiny by nemohl kandidovat na vysokou funkci. To by byla neuvěřitelně drsná, ale zaručeně účinná selekce! Představte si ty dnešní volební kampaně, místo dlouhých řečí, obleků na míru, slibování zázraků a rozdávání koblih nebo propisek by všichni kandidáti museli nastoupit na startovní čáru.
Ten běh by musel každý kariérista běžet každý rok bez výjimek a imunity. To by byl konečně systém, který nezná slitování ani kličky! Vznikl by tím neuvěřitelný roční rituál zvaný „Zúčtování“. Konec věčným funkcionářům. Politika by přestala být doživotním teplým místečkem pro profesionální řečníky. Stala by se z ní krátká, extrémně náročná disciplína pro pár vytrvalých jedinců, kteří by rádi přenechali křeslo někomu mladšímu a oddechli si. V takovém systému by žádná nová „mapa z pekla do ráje“ moc dlouho nevydržela, na maratonu totiž každá teorie selhává a zůstává jen čistá praxe.
