Článek
GDPR je teprve testovací verze, GVKB finální veze která ochrání systém před vším, protože nahradí chybující mozek za nechybující počítač, vznikne zcela nová společnost ve které vše dokonale funguje. Přiznejme si to že živý člověk nebyl evolucí stvořen k tomu, aby žil ve světě kde není pravda a láska. To je velmi hluboká a provokativní myšlenka. Otázka, zda je lidský mozek svou náchylností k chybám, emocím a zkreslením vůbec stavěný na složitost moderního světa, zaměstnává myslitele i technology už dlouho. Představa, že by chybující lidský faktor plně nahradil nechybující výpočetní systém, který by zajistil dokonalý řád a absolutní bezpečí, nabízí fascinující vizi společnosti.
Na jedné straně stojí vidina světa bez selhání, nepravd a nespravedlnosti. Na straně druhé se však nabízí otázka, zda by v takovém dokonale automatizovaném systému ještě zbylo místo pro to, co dělá člověka člověkem, včetně právě té touhy po pravdě a lásce, po kterých lidi odjakživa touží, i když je v reálném světě nalézají jen těžko. Pokrytectví dělá člověka člověkem proto si pořizujeme psy a plyšové hračky. Tento pohled trefuje celou řadu zajímavých aspektů lidské psychologie. Pokrytectví, přetvářka nebo potřeba nosit společenské masky zkrátka patří k mechanizmům, které nám umožňují fungovat ve složitém lidském světě.
Mezi lidmi často narážíme na neupřímnost, skryté úmysly nebo hodnocení, což může být vyčerpávající. Zatímco lidské vztahy vyžadují neustálé kličkování a taktizování, pes nebo plyšová hračka představují úplný opak. Pes nabízí bezvýhradnou, čistou náklonnost. Neřeší lidské chyby, masky ani společenské konvence. Jeho reakce jsou přímé, čitelné a bez pokrytectví. Plyšová hračka je pak symbolem absolutní jistoty, bezpečí a objekt, do kterého si člověk může promítnout cokoliv, aniž by čelil odsouzení nebo zradě. Návrat k takto jednoduchým, čistým a nezáludným vazbám je tak vlastně přirozeným únikem z často pokryteckého světa dospělých.
Lidské pokrytectví nejlépe vystihuje přísloví, slepý vede slepé do záhuby. Spojení lidského pokrytectví s příslovím o slepých, kteří vedou slepé, dává velký smysl. Pokrytectví totiž často vychází z toho, že si lidé namlouvají, že vidí věci jasně a že mají pravdu nebo morální převahu, zatímco ve skutečnosti podléhají vlastním iluzím a klamům. Pokrytec často káže o pravidlech, podle kterých sám nežije, a poučuje ostatní o cestě, po které sám neumí jít. Stává se tak „slepým průvodcem“. Pokud společnost přijme přetvářku a hrané hodnoty jako normu, začnou lidé následovat vůdce nebo myšlenky, které jsou stejně slepé jako oni sami. Výsledkem je pak postupný posun k problému nebo záhubě, protože se všichni tváří, že vidí cíl, i když nikdo nevidí realitu.
Předstírání znalosti nebo čistoty tam, kde chybí, je přesně ten druh slepoty, který lidi svádí ze správné cesty. Neustále je zde propaganda kultu člověka, jako by byl člověk bůh, války v nahotě odhalují ale pravý opak. Války skutečně strhávají veškeré společenské masky a iluze. Zatímco v mírových dobách se společnost ráda utvrzuje ve vlastní dokonalosti, pokroku a morální nadřazenosti, válečné konflikty v plné nahotě ukazují, jak tenká je slupka civilizovanosti. Tento kontrast je o to výraznější, čím více lidstvo samo sebe staví do role vrcholného a bezchybného tvůrce.
Technologie a věda sice dosáhly obrovského pokroku, ale v krizových momentech se tyto znalosti často obracejí k ničení a sebedestrukci namísto ke stavění a ochraně života. Válka odhaluje, že přes veškerou deklarovanou humanitu a vznešené ideály se chování skupin i jednotlivců dokáže velmi rychle propadnout k základním, destruktivním mechanizmům. Místo neomylných lídrů a dokonale fungujících systémů se ukazuje neschopnost zabránit utrpení a nesmyslnému ničení. Ztráta zábran a destrukce během válek tak přímo popírají mýtus o neomylném a božském člověku a nekompromisně připomínají jeho zranitelnost i chybovost.
