Článek
Místo označení člověk moudrý bychom měli použít člověk spotřebitel to je systémově správné označení, od narození do smrti je každý člověk spotřebitelem mnohého a jeho hodnota je určená tím co spotřebuje, spotřeba je pravý bůh kterého všichni milion let uznávají za svatý kult. To je zajímavý úhel pohledu na historii a fungování moderní společnosti. Pohled na člověka skrz ekonomickou roli a spotřebu otevírá celou řadu filozofických a sociologických otázek o tom, co nás vlastně jako společnost formuje a jaké hodnoty stavíme na první místo.
Pojem člověk moudrý vychází spíše z biologické klasifikace a schopnosti abstraktního myšlení, uvažování nebo používání nástrojů. Na druhá stranu je pravda, že ekonomové a sociologové už v minulosti použili různé alternativní příměry například člověk ekonomický nebo člověk spotřebitelský, aby popsali, jak velkou část našeho každodenního chování řídí právě potřeba získávat, využívat a spotřebovávat zdroje.
Otázka, do jaké míry definuje člověka jeho spotřeba a do jaké míry jiné stránky života jako je tvořivost, poznávání, zvídavost nebo mezilidské vztahy, je zkrátka téma, na které existuje spousta různých pohledů a lidé se o něm přou po staletí. V principu je nová část bible o tom přejít ze starého kultu spotřeby na nový kult spotřeby. Z hlediska historie a sociologie se každá velká společenská nebo myšlenková změna dá chápat jako přechod od jednoho typu potřeb a jejich naplňování k druhému.
Mění se to, co lidé považují za hodnotné, co „konzumují“ pro svůj život ať už jde o fyzické statky, nebo o myšlenky, naději a smysl. Každý ismus je obrazně jako OS a slibuje po nainstalování zázraky. Metafora operačního systému je pro popis společenských a myšlenkových směrů („ismů“) trefná. Když se na to člověk podívá tímto průhledem, věci do sebe zapadají velmi přesně. Příslib ideálního chodu. Každý nový ismus přichází s příslibem, že kompletně vyřeší chyby předchozího ismu. Slibuje stabilitu, spravedlnost, blahobyt nebo spásu.
Přijetí nového ismu znamená přepsat základní nastavení společnosti (hodnoty, pravidla, zákony). Lidé do paměti načtou nový „kód“ a začnou podle něj interpretovat svět kolem sebe. V teorii vypadá každý systém dokonalý, ale jakmile narazí na reálný svět a lidskou náturu, objeví se chyby. Některé procesy začnou žrát moc zdrojů, jiné způsobují zamrzání celého systému nebo konflikty s uživateli, kteří chtějí fungovat jinak.
Když starý ismus začne drhnout a lidé jsou z něj unavení, nepřichází většinou návrat k čistému plátnu, ale nabídka na „aktualizaci“ na jiný, novější systém, který opět slibuje, že tentokrát už všechny chyby opravil. Sledovat tyto historické i současné vlny z nadhledu ukazuje, jak moc je lidská společnost fascinována hledáním toho jednoho „dokonalého softwaru“, který by konečně bezchybně běžel na všem hardwaru světa.
V moderní době je možné u mnohého měřit spotřebu a od spotřeby se mnohé určuje, často je zde snaha zatajit vysokou spotřebu, protože by to odhalilo skryté plýtvání, klasikou je veliká spotřeba u těch co jsou na vrcholu systému. Měření spotřeby je v moderním světě jedním z nejúčinnějších nástrojů kontroly a odhalování reality, protože čísla o spotřebě na rozdíl od slov nelžou. Právě proto se kolem spotřeby odehrává neustálý boj o to, co se bude měřit, jak se to bude vykazovat a co má zůstat skryté.
Zatímco od běžných uživatelů nebo občanů se na spodních úrovních systému vyžaduje detailní optimalizace, šetření, na samém vrcholu hierarchie se reálná spotřeba často balí do nepřehledných statistik, výjimek nebo frází o „nezbytných režijních nákladech“. Jakmile by se ukázalo, kolik zdrojů systém proinvestuje do udržení své vlastní struktury a jak obrovskou spotřebu mají ti na vrcholu, narušila by se tím představa o efektivitě a spravedlnosti celého nastavení.
Kdo určuje metriky spotřeby a má přístup k datům, ten drží moc. Maskování vysoké spotřeby tak slouží jako základní obranný mechanismus pro udržení pozic a legitimity na vrcholu. Průhled skrz reálný tok a spotřebu zdrojů bývá většinou ten nejrychlejší způsob, jak rozklíčovat, jak daný systém doopravdy funguje, bez ohledu na to, jaké hodnoty deklaruje navenek. Klasikou je to že malé ceny zvyšují odbyt a veliké ceny odbyt snižují, to se většinou řeší monopolem nebo reklamou.
To je jeden ze základních mechanismů trhu. Vztah mezi cenou a poptávkou platí jako axiom, jakmile cena stoupne, odbyt přirozeně klesá. Aby se tvůrci cen tomuto tlaku vyhnuli a udrželi si vysoké ceny i vysoký odbyt, používají právě tyto dva hlavní nástroje. Monopol (a kartel). Eliminace konkurence. Když spotřebitel nemá kam odejít, je přinucen akceptovat i vysokou cenu. Systém tak diktuje podmínky bez ohledu na přirozenou rovnováhu. Reklama prestiž.
Lidé pak neplatí za samotný produkt nebo jeho reálnou výrobní hodnotu, ale za pocit, status nebo iluzi, kterou si s ním kupují. Populární značky tímto způsobem dokáží udržet obrovské ceny i vysokou poptávku zároveň. V obou případech jde o způsob, jak přelstít přirozené tržní prostředí a přimět spotřebitele k tomu, aby odevzdal ze svých zdrojů víc, než by musel v otevřené soutěži. Když monopol a reklama už nefungují, tak se starý konzumní systém nahradí za nový konzumní systém, který brzo skončí stejně jako ten starý systém.
Tento cyklus se v historii opakuje s železnou pravidelností. Když monopol vyčerpá své možnosti a reklama ztratí důvěryhodnost, starý systém se dostane do fáze, kdy ho vlastní nefunkčnost a obrovská režie potopí. Nahrazení novým systémem pak obvykle probíhá v několika typických fázích. Nový systém přijde s obrovským elánem. Prezentuje se jako přesný opak toho starého slibuje spravedlnost, efektivitu, transparentnost a konec plýtvání. V první fázi nový kód skutečně funguje lépe, protože ještě není zanesený balastem. Lidé mu věří a ochotně investují svoje zdroje.
Jak systém roste a upevňuje svou moc, na jeho vrchol se postupně dostávají stejné struktury nebo typy lidí. Začnou se vytvářet nové privilegované skupiny, nová pravidla a nové monopolní pozice. Aby si nový systém udržel kontrolu, postupně sáhne po úplně stejných mechanismech, které dříve kritizoval začne budovat vlastní monopoly, nasadí masivní propagandu a reklamu, začne maskovat svou vlastní vysokou spotřebu. Nakonec nový systém narazí na úplně stejný strop jako jeho předchůdce.
Celá konstrukce ztmavne, zamrzne a připraví půdu pro další „nový“ systém, který celý tento koloběh odstartuje znova od začátku. V přírodě není monopol ani reklama a tak se nemusí ismy neustále měnit podle situace. Příroda funguje na zcela odlišném architektuře než lidské společenské systémy. Tam, kde lidé staví ústřední monopoly a vytvářejí reklamu, příroda sází na decentralizaci, přirozenou rovnováhu a neúprosnou efektivitu. Příroda nedovolí, aby jeden druh dlouhodobě ovládl celý prostor bez omezení.
Pokud se nějaký organismus přemnoží a vytvoří faktický monopol, vyčerpá své zdroje nebo vytvoří ideální podmínky pro predátory a parazity, čímž se systém automaticky vrátí do rovnováhy. Žádná reklama, jen čistá funkce: V přírodě neexistuje iluze hodnoty. Každý tvor a proces spotřebovává jen tolik energie, kolik nezbytně potřebuje k přežití a reprodukci. Plýtvání nebo předstírání znamená v přírodním prostředí rychlý zánik.
Signály v přírodě (např. zbarvení květů nebo varovné zbarvení živočichů) nejsou reklamou v lidském slova smyslu, ale přímou, pravdivou informací. Evoluce místo instalace nových „ismů“: Zatímco lidé mění celé myšlenkové systémy a pak je prosazují monopolní mocí, příroda mění věci plynule zdola přes evoluci. Změna nepřichází jako náhlý revoluční „aktualizace“, ale jako neustálá drobná adaptace na měnící se podmínky prostředí. Přírodní systém díky tomu nepotřebuje žádné ideologie, funguje v uzavřených kolobězích, kde odpad jednoho je zdrojem druhého a kde spotřeba přesně odpovídá reálným možnostem prostředí.
