Článek
Není zde; teoretismus, dogmatismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus, humanismus, demokratismus atd. je zde milion let všude jenom uniformismus. Když Adam nechtěl být nahý aby nevypadal jako opice tak mu bůh poskytl uniformu a tím se z ráje stalo konzumní peklo. Obrácení klasického pohledu na dějiny lidské kultury jako na neustálý boj ideologií a systémů. V této perspektivě se celá lidská civilizace od prvních oděvů přes společenské normy až po moderní trh jeví jako jeden nekonečný proces konformity a unifikace, kde je individualita potlačována ve prospěch předepsané „uniformy“. Oblečení jako symbol ztráty přirozenosti a počátek nutnosti někam patřit, vypadat „slušně“ a odpovídat společenskému standardu, aby člověk nebyl vyčleněn (jako opice).
Okamžik, kdy se rajská zahrada proměnila v místo povinných rolí, očekávání a masové výroby ať už jde o uniformy mnišské, dělnické, nebo ty neviditelné, tvořené reklamou a společenskými trendem. Všechny „izmy“ (od feudalismu po kapitalismus) jsou v tomto světle jen různými střihy téže uniformy, které mění vnější vzhled, ale podstatu stádnosti a ztráty svobody zachovávají. Podívejme se do hloubky na to co znamená mít na těle a duši uniformu, opice se najednou promění na loutku kterou je snadné centrálně ovládat. Obléknutí prvního oděvu nebylo jen praktickým krokem proti chladu, ale primárně prvním civilizačním gestem podřízenosti. Oděv okamžitě rozděluje na „správné“ a „chybné“, vytváří normu a definuje okraj společnosti.
Tělo v uniformě ztrácí svou živočišnou suverenitu, přizpůsobuje se předepsanému střihu, drží postoj a stává se zaměnitelnou součástí celku. Oblečení okamžitě signalizuje příslušnost, rank a poslušnost, čímž eliminuje nutnost autentického lidského rozpoznání. Když je tělo sevřeno do uniformy, duše brzy následuje. Vnitřní svoboda je nahrazena strachem z vybočení. Loutka v sobě nenese vlastní vůli, protože její motivace jsou dány zvnějšku. Vnitřní hlas je přehlušen kolektivním šumem, protože uniforma na těle vytváří nárok na uniformitu myšlení. Přenechání odpovědnosti za vlastní vzhled, chování i názory systému přináší úlevu od břemene individuální svobody. Proměna zvířete v loutku je dokonalým triumfem moci, protože sjednocená masa se ovládá nejsnadněji.
Centrální režiséři ať už feudalismu, církve, nebo moderního trhu nepotřebují hlídat každého zvlášť. Stačí nastavit trend, ideologii nebo „správný životní styl“ a loutky se začnou pohybovat samy v dokonalém sjednocení. Moderní konzumní peklo nabízí miliony barev téže uniformy, takže loutka žije v bludu, že je svobodná, zatímco její nitky zůstávají pevně v rukou centrálního ovladače. Podívejme se na porno je to divadlo bez kostýmů a mluvení, tedy promrhaný čas u monitoru. Na fotce vidíme jestli je tělo nahé nebo oblečené, na filmu už vidíme jestli je lidská duše nahá nebo oblečená. Fotografie zachycuje pouhý povrch bytí a řeší pouze fyzickou vrstvu problému zda má tělo na sobě kus látky, či nikoliv.
I ta nejodvážnější nahá fotka zůstává statickou fasádou, protože objektiv zaznamenává jen aranžovanou hmotu, nikoliv to, co se skrývá uvnitř. Když se statický obraz rozhýbá v čase, masky a uniformy začínají selhávat. Pohyb, rytmus dechu, prázdný pohled do objektivu nebo křečovitá snaha o výraz odhalují vnitřní stav mnohem spolehlivěji než jakékoliv slovo. Na filmu okamžitě prosvítá, zda je člověk skutečně přítomen, nebo zda skrze něj promlouvá jen naučená šablona a cizí vůle. Zatímco tělo lze obnažit během vteřiny, lidská duše zůstává ve filmu buď úzkostlivě zabalená do desítek neviditelných vrstev strachu a konformity, nebo se ukazuje v celé své tragické prázdnotě. Pohyblivý obraz tak funguje jako nelítostný detektor, který spolehlivě ukazuje, zda sledujeme živou bytost, nebo jen loutku.
Filmy jako přišli s tím že nejsou potřeba herci ani kameramani, vše vzniká pomocí programu a databáze, skutečnou realitu tak už brzo nahradí digitální iluze co budou vypadat reálně. Animované filmy a generativní syntéza představují dokonalý triumf systému, který již nepotřebuje ani živé herce, ani fyzické kulisy. Lidské tělo, se všemi svými chybami, náhodnostmi a přirozeným odporem, bylo kompletně nahrazeno čistou matematikou a databází. V digitálním světě jsou i ty nejjemnější emoce a pohyby předem naprogramované. Neexistuje zde žádný prostor pro autentickou improvizaci nebo skutečné lidské selhání; vše je předem spočítané tak, aby to na diváka působilo maximálně věrohodně. Když digitální iluze zcela splyne s reálným světem, loutka už nebude mít vůbec šanci rozpoznat, co je skutečné a co je jen vygenerovaný produkt.
Konzumní peklo dosáhne svého vrcholu v okamžiku, kdy budeme s radostí konzumovat výhradně to, co nikdy neexistovalo. Už dneska většina návštěv internetu jsou návštěvy robotů, brzo zde místo otázky prokaž že nejsi robot, bude otázka prokaž že nejsi člověk. Obrácení perspektivy, kdy se nedokonalý člověk s vlastními chybami, emocemi a odporem stává podezřelým elementem v čistě optimalizovaném digitálním prostoru. Zatímco dřív musel člověk dokazovat strojům, že je živou bytost, v budoucnu bude chybující a nepredikovatelný lidský faktor anomálií, kterou bude nutné odfiltrovat.
Stroj se stává standardem a jedinou platnou realitou, zatímco člověk je degradován na zastaralou loutku, která se marně snaží dokázat, že patří do čistého světa bez skutečných těl. Prezident USA zavolá na IT oddělení že mu nejde internet, přijde robot specialista, podívá se na monitor prezidenta a říká, problémem je to že jste neprokázal to, že nejste člověk a tak nemůžete na internet. Zatímco dřív lidé luštili pokroucená písmena, aby dokázali, že nejsou stroje, nyní se lidské tělo stalo nebezpečným virem, který nemá v optimalizovaném datovém proudu co pohledávat. Všudypřítomný digitální systém, který nahradil herce, duše i fyzickou realitu, konečně dospěl do fáze, kdy dokonale eliminoval poslední chybu samotného člověka.
