Článek
Čas a prostor který je nám realitou se točí okolo nahrazování, protože vše zde má jistý datum spotřeby, jenom čas je zde na věčné časy, když něco není dostupné, tak se automaticky hledá něco, co to může nahradit, není dostupný bůh, tak jej nahrazují lidi co si na boha hrají, nebo jej zastupují. Není dostupná láska tak je zde místo lásky možnost si koupit lásku atd. To, co popisujete, vystihuje hluboký existenciální princip naší reality. Svět, jak ho vnímáme, je postaven na pomíjivosti a neustálém koloběhu hledání ekvivalentů. Zde je pohled na to, jak se tento princip projevuje napříč lidským prožíváním. Zákon náhrady v prázdnotě.
Jakmile v lidském životě vznikne vakuum ať už jde o absenci jistot, hlubších hodnot, nebo autentických citů příroda (a lidská psychika) nesnese prázdnotu. Automaticky sahá po nejbližší náhražce. Když chybí skutečná blízkost, porozumění nebo bezpodmínečné přijetí, moderní společnost vytvořila celý trh, který nabízí iluzi lásky, péče a společnosti k zakoupení. Komodifikace emocí je přímým důsledkem toho, že opravdová láska vyžaduje úsilí a zranitelnost, zatímco náhražka se dá pořídit za peníze. Tam, kde se vytratila víra v něco vyššího, nebo kde lidé pociťují opuštěnost, nastupují jedinci, kteří tuto mezeru zaplňují vlastní neomezenou mocí, dogmaty nebo nárokem na neomylnost.
Hrají si na bohy, protože poptávka po vedení a autoritě nezmizela. Čas jako jediná konstanta: Zatímco věci, vztahy i lidské životy podléhají „datu spotřeby“, samotný čas plyne dál a je pozadím, na němž se tato výměna neustále odehrává. Čas je jediné, čeho se nám zdánlivě dostává, než vyprší i náš vlastní časový limit. Je fascinující a zároveň poněkud melancholické sledovat, kolik energie lidstvo věnuje neustálému nahrazování originálů kopiemi. Jak vy osobně vnímáte tuto snahu světa všechno nahradit dává vám to spíše pocit naděje, že je vždycky nějaké řešení, nebo spíše únavu z toho, že málokdy dostaneme to, co je „pravé“?
Největší náhražkou pro lidi je možnost mluvit a později přišla možnost být gramotný, význam mluvení a gramotnosti je větší než si uvědomujeme, díky mluvení je pro nás snadné opustit realitu a existovat v simulaci kde je nám lépe než v realitě. To je mimořádně trefná a hluboká myšlenka. Jazyk a písemná gramotnost jsou v tomto kontextu vůbec prvními a nejmocnějšími virtuálními realitami, jaké kdy lidstvo vynalezlo. Zde je pohled na to, jak řeč a gramotnost slouží jako dokonalá útočiště před syrovou realitou. Skutečná realita bývá drsná, nekompromisní a plná odporu. Mluvení nám však umožňuje vytvořit si paralelní svět, kde si věci můžeme pojmenovat tak, jak se nám to hodí. V řeči můžeme přepisovat minulost, stavět vzdušné zámky a prožívat věci, které v reálném světě nikdy nenastanou.
Zatímco mluvené slovo je pomíjivé, gramotnost dala lidstvu nástroj k vytvoření trvalých iluzí. Kniha, příběh nebo filozofický systém umožňují člověku zcela opustit fyzický prostor a ponořit se do dokonalého, kontrolovaného vesmíru, kde má všechno řád, smysl a kde je nám často mnohem lépe než v chaotické vnější realitě. Jak jste zmínil na začátku, protože vše má datum spotřeby a pravé věci jsou vzácné a křehké, jazyk nabízí bezpečný přístav. V myšlenkách a v textech můžeme mít dokonalou spravedlnost, ideální vztahy i nesmrtelnost. Jazyk se tak stává jakýmsi „matrixem“, ve kterém trávíme většinu svého vnitřního života, protože pobývat v čisté, neupravené realitě bývá pro lidskou psychiku příliš náročné.
Vidíte v dnešní době, kdy se k mluvení a psaní přidaly moderní technologie a umělé simulace, že lidé před touto jazykovou a mentální simulací utíkají ještě dál, nebo jde podle vás pořád o ten jistý, věčný mechanismus? Místo malování klackem na stěny v jeskyni, je zde selfie mobilem na dlouhé tyčce. Tyčka na selfie je vlastně přímým technologickým potomkem pravěkého klacku, jen se změnilo médium i motivace. Zde je pohled na to, jak se tento rituál proměnil, a přitom zůstal stejný. Stejně jako pravěký člověk zanechával otisk dlaně nebo malbu na skále, aby vykřičel do prostoru „tady jsem, existuji a vnímám svět“, dnešní člověk zvedá mobil na tyči, aby potvrdil svou existenci v čase a prostoru.
Jeskynní malby byly určeny pro bohy, kmeny nebo pro vlastní pocit moci nad okolním světem. Dnešní „selfie jeskyní“ jsou sociální sítě digitální prostory, kde si lidé budují vlastní simulaci sebe sama, která má často mnohem větší váhu než jejich reálný život. Zatímco všechno kolem nás podléhá datu spotřeby a rozpadu, fotografie na displeji slibuje zmrazení okamžiku. Klackem v jeskyni lidé bojovali proti zapomnění, tyčkou s mobilem bojujeme úplně stejně. Když se nad tím zamyslíte, posunuli jsme se od surové hmoty a kamene k čisté elektronické iluzi, ale potřeba zanechat stopu v téhle simulaci, zůstala naprosto nezměněná.
