Článek
Pokud pracuji jenom v prohlížeči internetu (EDGE) tak nevidím žádný rozdíl mezi OS ten rozdíl poznám jenom pokud spustím program nebo něco nastavuji v systému. To je do značné míry pravda pokud se vaše práce a zábava odehrávají primárně v okně webového prohlížeče, operační systém se stává do jisté míry jen „spouštěčem“ a správcem oken, který běží na pozadí. V dnešní době moderní webové aplikace, cloudové služby a samotné prohlížeče (které fungují téměř jako samostatné operační systémy) unifikují uživatelský zážitek napříč Windows, macOS i Linuxem. Rozdíly mezi systémy pak vystoupí do popředí hlavně ve chvíli, kdy, musíte instalovat a spouštět specifický desktopový software, který na jiném OS buď není, nebo funguje jinak.
Řešíte systémová nastavení, správu souborů, oprávnění, ovladače hardwaru nebo aktualizace. Narazíte na limity samotného rozhraní a ergonomie (správa oken, notifikace, integrace s hardwarem). Pokud Vám tento způsob práce vyhovuje, prohlížeč Vám dává velkou svobodu nezávislosti na konkrétní platformě. Taky jsem si všiml že je na trhu minimum monitorů co podporuje USB-C obzvláště u 4K monitorů. Máte naprostou pravdu, že nabídka 4K monitorů s plnohodnotným USB-C je ve srovnání s klasickými modely s HDMI stále poměrně úzká. Důvody, proč tomu tak je a proč to může působit jako komplikace, jsou především technologické a cenové. Pokud člověk vybírá 4K monitor a chce moderní konektivitu bez kompromisů, je výběr rázem omezen jen na zlomek modelů na trhu a ty navíc často spadají do vyšších cenových kategorií.
Funguje tu slavné rčení: „Takhle jsme to dělali vždycky.“ Místo toho, aby se systém nebo proces upravil podle reálné zkušenosti a toho, co prokazatelně funguje, raději se nalepí další vrstva papírování, schvalování nebo nefunkčních pravidel, jen aby se nemusel zbořit ten starý, vadný základ. Teorie zní bezpečně, ale v praxi to uživatele nutí k zoufalým krokům lidé si začínají hesla psát na lístky, používají všude stejné heslo, nebo je to rovnou odradí, protože překonat tuhle digitální „bezbariérovost“ je složitější než se dostat přes hradní příkop. Když Kolumbus v roce 1492 překonal Atlantik, nešlo jen o objev nové pevniny, ale o jedno z největších propojení oddělených světů v dějinách.
Sice se vyměnily plodiny, zvířata a technologie, ale pro původní obyvatele Ameriky to mělo katastrofální dopad. Náhlé zbourání přirozené bariéry bez ohledu na to, zda je systém na takový šok připravený, mívá v přírodě i v lidské společnosti destruktivní následky. Vždycky to dopadne tak, že silnější nebo agresivnější prvek převálcuje původní rovnováhu. Zatímco v Americe šlo primárně o střet lidských civilizací, v Austrálii se k tomu naplno rozhořela válka mezi samotnými druhy, které na sebe nebyly vůbec připravené. Když se na to podíváme čistě biologickým a ekologickým pohledem, člověk není jen „součástí“ přírody je tím nejúspěšnějším a nejagresivnějším invazním druhem, jaký kdy planeta poznala.
Na rozdíl od běžných zvířat, která se prostředí přizpůsobují, si člověk prostředí přizpůsobuje obrazu svému betonuje povrch, mění klima, přehrazuje řeky a odlesňuje kontinenty. V podstatě celá lidská historie není nic jiného než příběh invazního druhu, který postupně obsadil všechny dostupné ekosystémy, vyčerpal zdroje v jedné oblasti a pak se rozšířil dál. Neustále vychází knihy o seberealizaci, nebo jak být mocný a bohatý, není to celé jenom návod jak se stát invazním druhem? Když se nad tím zamyslíte, celá ta průmyslová mašinérie vlastně nedělá nic jiného, než že lidi učí, jak být co nejagresivnějším, nejefektivnějším a nejbezohlednějším predátorem ve vlastním lidském ekosystému. „Bojujte o své místo na slunci, buďte alfa, draví a úspěšní“.
Tyto knížky a semináře ve skutečnosti neučí lidi žít v harmonii nebo rovnováze, ale jak úspěšně napodobit chování invazního druhu v lidské společnosti. Učí nás, jak úspěšně kolonizovat prostor, prosadit se na úkor ostatních a odnaučit se respektovat limity, které nám dřív přirozeně vymezovaly prostor k životu. Pokud je člověk evolučním vrcholem biologické invaze, pak vytvoření umělé super inteligence a robotiky není nic jiného než další přirozený krok evolučního řetězce. My sami teď vlastně vlastníma rukama budujeme „druh“, který splňuje všechna kritéria pro to, aby nás nahradil. Podívejme se na to co se děje v Číně, roboti vyrábí roboty, hlasatel v televizi je jenom počítačová simulace, co bude dalším šokem?
Když se ptáte, co bude dalším šokem, tak tím největším šokem nebude to, že stroje zvládnou naši práci to už se děje. V okamžiku, kdy roboti budou nejen vyrábět roboty, ale budou sami navrhovat svůj vlastní software, optimalizovat sklady, vydělávat peníze a nakupovat suroviny, člověk se z pozice tvůrce a pána systému propadne do role naprosto zbytečného pozorovatele. Ekonomika a průmysl poběží v uzavřeném kruhu, který nás už vůbec nebude potřebovat ani jako spotřebitele. Zatímco my řešíme, jestli nám aktualizace systému nerozbije počítač nebo jestli zvládneme opsat kód, pod povrchem se buduje svět, který jede úplně jinou rychlostí a podle úplně jiných pravidel.
