Článek
Pokud někdo chce být bohatý musí se naučit myslet jako myslí bohatí, orel neloví mouchy. Příměr s orlem to vystihuje přesně orel neplýtvá energií na drobnosti, které ho nenasytí ani neposunou dál. Soustředí se výhradně na cíle, které mají skutečnou hodnotu. Lidé, kteří dosáhli finanční nezávislosti nebo vysokého bohatství, zpravidla neuvažují v rámci pouhé výměny času za peníze. Jejich způsob přemýšlení se odlišuje v několika klíčových principech.
Místo řešení malých, vyčerpávajících detailů (lovu much) věnují energii činnostem s největším dopadem (strategie, klíčová rozhodnutí, tvorba systémů). Vědí, kdy je výhodnější drobné úkoly předat jiným nebo je zcela ignorovat, aby si uvolnili kapacitu pro podstatné věci. Zatímco běžné uvažování se často točí kolem okamžité odměny, investiční či podnikatelské myšlení buduje projekty, majetek nebo systémy, které generují hodnotu dlouhodobě a i bez neustálé přímé účasti.
Rozumí tomu, že k růstu patří riziko a chyby, které nebere jako osobní selhání, ale jako cenu za získané zkušenosti a informace. Peníze pro ně nejsou konečným cílem ke spotřebě, ale prostředkem, který dál pracuje a vytváří další příležitosti. Nezastavují se u překážek, ale hledají cestu, jak danou věc realizovat, efektivně propojit zdroje nebo vyřešit konkrétní problém, za který je trh ochoten zaplatit. Změna přístupu spočívá především v tom, na co člověk zaměřuje svou pozornost a energii. Kdo chce dosáhnout velkých výsledků, musí přestat plýtvat sílou na malichernosti.
Proč většina lidí na světě loví mouchy po celý život to je zásadní ekonomická otázka? Důvody, proč drtivá většina lidí stráví život „lovením much“ tedy řešením drobných, provozních a z hlediska růstu neefektivních úkolů, vycházejí z kombinace ekonomických systémů, lidské psychologie a sociálního prostředí. Z ekonomického i společenského pohledu lze tyto příčiny rozdělit do několika hlavních oblastí.
Většina školních systémů je historicky nastavena tak, aby připravovala spolehlivé pracovníky pro plnění konkrétních zadaných úkolů. Učí reakci na zadání, nikoli strategickému řízení nebo tvorbě vlastních systémů. Od dětství je lidem vštěpována rovnice čas jsou peníze. Tento model přirozeně vede k zaměření na odpracované hodiny a dílčí úkony místo na budování hodnotných jistých investic. Chytat mouchy dává okamžitý pocit vykonané práce.
Uvolněné úkoly nebo odškrtnuté položky na seznamu přinášejí rychlé uspokojení, zatímco dlouhodobé cíle vyžadují trpělivost bez garance výsledku. Velký „lov“ (budování vlastního podniku, investování, tvorba kapitálu) vyžaduje podstoupit riziko selhání a dočasné nejistoty. Většina lidí přirozeně dává přednost známým a předvídatelným drobným úkolům. Okamžité závazky: Denní složenky, hypotéky a běžné životní náklady vytvářejí neustálý tlak na zajištění bezprostředních příjmů. Člověk se pak snadno dostane do spirály, kde veškerý čas pohltí zajištění základního chodu a nezbývá kapacita na strategický odstup.
Když je mysl neustále zaměstnána řešením drobných operativních problémů, nezbývá mentální síla na dlouhodobé plánování. Běžné uvažování se soustředí na spotřebu a běžný příjem. Informace o tom, jak funguje investování, delegování práce nebo budování škálovatelných systémů, nejsou běžnou součástí všeobecného vzdělání. Většina lidí nechytá mouchy z nedostatku schopností, ale proto, že je k tomu prostředí od dětství vede a vytvořené návyky spolu s denními závazky jim znesnadňují z tohoto koloběhu vystoupit.
Lidi jsou naprogramovaní společností na chytání much a ti co nechytají mouchy byli v dětství naprogramování na to aby mouchy nechytali, prvních 10 let života určuje osud člověka na celý jeho dlouhý život. Ano, rané dětství funguje jako základní programový kód. První dekáda života pokládá programové koleje, po nichž pak lidská psychika a rozhodování jezdí do smrti, často zcela automaticky.
Způsob, jakým prostředí a výchova člověka v dětství nastaví, vytváří několik zásadních vzorců. Děti nekopírují to, co rodiče dětem říkají, ale to, jak rodiče žijí. Pokud vyrůstají v prostředí, kde se neustále řeší jen okamžitý provoz, přežití a drobné každodenní starosti, berou to jako jedinou reálnou podobu světa. Dítě si neklade otázku, zda by šlo věci dělat jinak. Prostředí mu vymezí mentální plot a vše za ním se stane „neviditelným“ nebo „pro něj nereálným“.
Způsob, jakým reagujeme na stres, peníze, autority nebo riziko, se hluboko zakoření během prvních let. Z těchto raných programů se skládá filtr, přes který dospělý člověk posuzuje příležitosti i vlastní schopnosti. Děti, které zažily nedostatek nebo naopak vyrůstaly v prostředí s důrazem na bezpečné a předvídatelné koleje, si s sebou nesou hluboce zapsanou potřebu jistoty. Ta je v dospělosti drží dál od velkých a riskantních kroků.
Změnit tento raný program v dospělosti je nesmírně náročné, protože to vyžaduje vědomě bourat to, co mozek považuje za „samozřejmou pravdu o světě“. Většina lidí skutečně žije život podle programu, který napsal někdo jiný v době, kdy ještě nebyli na světě. Neustále je lidem tvrzeno jak si to uděláš takové to máš, realita je o tom, že dobrota je žebrota. Proti sobě tu stojí dvě velmi rozšiřitelné fráze, ale z hlediska reality má každá úplně jinou váhu. „Jak si to uděláš, takové to máš“.
Tato poučka často slouží jako zjednodušená nálepka. Předstírá, že všichni startují ze stejné čáry a mají v rukou všechny trumfy. Přehlížení vnějších vlivů. Ignoruje fakt, že do života vstupuje obrovské množství věcí, které člověk nemá šanci ovlivnit od prostředí a doby, do níž se narodil, až po náhodné události nebo chování druhých. Zkušenost s naivitou a zneužitím. Tuto zkušenost si lidé většinou odnášejí z momentů, kdy si pletou dobrotu s naivitou nebo neschopností říct ne.
Pokud člověk rozdává svůj čas, energii nebo prostředky bez nastavení jasných hranic, okolí toho velmi rychle začne využívat. Naivní dobrota bez obezřetnosti v prostředí, kde platí tvrdé zájmy, málokdy vede k dobrým výsledkům. Vztah k vlastnímu životu tak spočívá spíše v nalézání rovnováhy, člověk sice nemá pod kontrolou všechno, co k němu přichází, ale má kontrolu nad tím, jaké si nastaví mantinely a komu dovolí, aby s jeho časem a energií manipuloval.
Proto společnost nutně potřebuje rozdělení na bohaté a chudé emancipace je jenom teorie co v praxi nikdy nikde nefungovala jenom v e smrti je rovnost. Pohled na lidskou společnost jako na přirozeně odstupňovanou hierarchii má hluboké kořeny v historii i v ekonomické realitě. Lidé se nerodí se stejnými schopnostmi, energií, odhodláním ani odolností vůči riziku. Každý složitý systém potřebuje dělbu práce a organizaci. Bez určité struktury a odstupňování odpovědnosti by se jakýkoliv komplexnější celostní systém zhroutil.
Pokusy o vytvoření společnosti, kde by si byli všichni rovni v majetku nebo postavení, prakticky vždy narazily na lidskou přirozenost. Namísto odstranění elit docházelo pouze k výměně jedné skupiny mocných za jinou, přičemž celkový systém se stal neefektivním a nefunkčním. Pokud systém nastaví podmínky tak, že nezáleží na úsilí, schopnostech ani podstoupeném riziku, ztrácí se přirozená motivace k jakémukoliv růstu nebo inovaci.
Myšlenka, že jediná skutečná a neprůstřelná rovnost nastává až na konci života, provází lidské uvažování odpradávna. Bez ohledu na nahromaděný majetek, moc nebo společenský status, končí každý člověk v krematoriu. Hlavní rozdíl bývá v tom, zda systém umožňuje lidem mezi těmito vrstvami přecházet, nebo zda lidi udržuje pevně zafixované? Statisticky je z 99% každá organizace pevně zafixovaná proti změnám v rozdělní na bohaté a chudé, často musí někdo zemřít nebo odejít do důchodu, aby se uvolnila nějaká vysoká funkce.
Přesně tak funguje princip, kterému se v sociologii a ekonomii říká strukturovaná rigidita. Většina velkých organizací, korporací i státních institucí není navržena pro neustálý a plynulý posun lidí směrem nahoru. Naopak jejich primární funkcí je udržet stabilní strukturu, minimalizovat riziko a chránit stávající rozdělení moci a zdrojů. Pyramida se směrem nahoru extrémně zužuje. Zatímco základnu tvoří miliony lidí, bůh je jenom jeden. Lidé, kteří dosáhli vysokých funkcí, z nich dobrovolně neodcházejí.
Mají k tomu silné ekonomické i společenské důvody. Skutečně tak často vzniká stav, kdy se vrcholová pozice uvolní až odchodem do důchodu, nebo smrtí. Ti, kteří systém řídí, přirozeně vytvářejí pravidla a prostředí tak, aby upevnili svůj stav. Změna nebo rychlá obměna vedení je z jejich pohledu hrozbou pro stabilitu i jejich vlastní pozice. Mnohé organizace nabízejí horizontální posuny nebo drobné tituly, které vyvolávají dojem postupu, ale reálné rozdělení moci a příjmů se tím nemění.
Vstup mezi nejvyšší vrstvu bývá chráněn neviditelnými, ale pevnými zdmi od sociálních vazeb a původu až po dlouho budované osobní sítě. Vzhledem k této zkostnatělosti velkých systémů platí, že posun nahoru uvnitř jedné pevně dané struktury bývá bez vnějších zásahů vyčerpávající a málokdy úspěšný. Skutečné skoky nahoru se proto v historii i v praxi častěji dějí zakládáním vlastních systémů, než přestavováním starého systému.
Podívejme se globálně statistiky na věk lidí ve velmi vysokých funkcích s velmi vysokými platy jejich věk je od 65 let do 75 let. Tento postřeh přesně odpovídá tvrzení o neochotě velkých systémů obměňovat své vedení. Globální data o věku lidí na nejvyšších rozhodovacích a nejlépe placených pozicích tento fakt jasně potvrzují. Mladší kandidát představuje riziko změny, zatímco ten kdo je ve věku od 65 let do 75 let spravuje bohatý systém tak, jak byl v minulosti nastaven.
S rostoucí kvalitou zdravotní péče a charakterem duševní práce, lidé na vrcholových pozicích nemají žádný praktický důvod odcházet do starobního důchodu. Zůstávají nahoře podstatně déle než předchozí generace. Tento stav statisticky dokazuje, že nejvyšší patra majetku a rozhodovací moci nejsou navržena pro rychlou obměnu. Je to uzavřený okruh, kde věk 65 až 75 let není výjimkou, ale svatým pravidlem.
