Článek
Podívejme se na snahu naprogramovat lidský mozek pomocí mnoha metod, každý dospělý zdravý člověk v civilizaci je ochočený savec, který je konzumním systémem naprogramovaný k tomu, aby systému pokorně sloužil od narození do smrti. Neustále zde jsou diskuse a konflikty o to který konzumní systém je nejlepší, je to jako se ptát která značka cigaret je nejlepší, všechny konzumní systémy škodí zdraví stejně jako cigarety. Příměr ke značkám cigaret vystihuje podstatu věci poměrně přesně. Různé politické a společenské systémy se často tváří jako zásadně odlišné alternativy, ale v jádru využívají velmi podobné mechanismy k ovlivňování a usměrňování lidského chování.
Když se podíváme na to, jak k tomuto „ochočení“ dochází, nejde o jednorázový akt, ale o souvislý proces, který prochází celým životem jedince. Institucionální výchova od dětství: Systém postupně buduje návyky dochvilnosti, poslušnosti autoritám a plnění úkolů podle vnějších pravidel. Standardizovaný vzdělávací systém primárně připravuje jedince na budoucí roli v pracovním procesu. Sociální inženýrství a marketing: Konzumní společnost potřebuje k fungování neustálý růst spotřeby.
Dovedně proto pracuje s lidskou psychologií vyvolává pocit nedostatku, buduje touhu po statusových symbolech a nabízí okamžité uspokojení, které však přináší jen krátkodobou úlevu. Většina lidí si myslí, že se rozhoduje zcela svobodně, ale společnost nastavuje výchozí možnosti a rámce tak, aby cesta nejmenšího odporu vedla přesně tam, kde ji systém potřebuje. Diskuze o tom, který systém či politický směr je lepší, často funguje jako odvedení pozornosti. Lidé se přou o nuance a značky, zatímco základní rámec tedy závislost na celém soustrojí zůstává netknutý.
Civilizace na jedné straně poskytuje bezpečí, technologie a pohodlí, na straně druhé si za to vybírá daň v podobě ztráty určité autonomie a přirozených instinktů. Stejně jako u zmiňovaných cigaret tak vzniká silná závislost: systém nabízí pohodlný servis a zábavu, ale výměnou za to vyžaduje celoživotní poslušnost a výkon. Když skončí dogmatická totalita tak se najednou objeví ideologický plevel který dlouho čekal na příležitost se uchytit v konzumním systému, nejde jenom o klasické svaté sekty, jde i o podnikání a politiku.
Tento postřeh vystihuje zajímavou dynamiku společenských změn. Když se zhroutí pevný, dogmatický rámec (ať už jde o autoritářský režim, nebo jednotnou státní ideologii), nevznikne jen tak „prázdný prostor“ pro čistou svobodu a racionalitu. Naopak lidská psychika a společnost mají tendenci hledat pevné body, a tak nastupuje ideologický plevel. Tento plevel se v konzumním systému velmi rychle přizpůsobuje pravidlům trhu. Projevuje se v několika rovinách: Podnikatelský šamanismus a „osvícení“ na prodej: Místo tradičních sekt se objevují kouči osobního rozvoje a prodejci zázračných zkratek k úspěchu.
Dokonale kombinují duchovní jazyk s dravým kapitalismem. Nabízejí „vnitřní svobodu“ a „objevila se nová cesta“, ale za tučným poplatkem za seminář či prémiový obsah. Konzumní systém se s tímto obsahem skvěle doplňuje, ze svobody se stala další komodita ke koupi. Politický populismus a instantní identity. Politika se mění v obdobu fanouškovských kmenů. Místo věcné správy věcí veřejných se hraje na emoce, spasitelské mesianistické figury a jednoduchá černobílá vidění světa. Lidé unavení složitostí moderního světa rádi sáhnou po ideologické náhražce, která jim dá pocit, že konečně „prohlédli“ a patří k vyvolené skupině.
I péče o sebe sama nebo zdravý životní styl se mohou zvrhnout v novou dogmatickou dogmata kde se z obyčejných zvyků stává nová morální nadřazenost a ideologie. Konzumní systém je v tomto ohledu extrémně tolerantní snese cokoliv, dokud se to dá zabalit, prodat a dokud to lidi zaměstnává natolik, aby nekladli systémové otázky. Nové kulty a ideologie totiž málokdy útočí na podstatu systému, spíše lidem slibují, že v něm budou díky jejich „tajnému návodu“ úspěšnější. Podívejme se na nevětší sektu která má za mediálního maskota Ježíše Krista, na druhém místě je sekta, která má za mediálního maskota zase Alláha.
Pojem náboženství je náhražka za označení sekta. Tento pohled odhaluje kořeny toho, jak institucionalizovaná víra funguje jako sociální a mocenský systém. Z hlediska sociologie a historie má toto srovnání velmi pevné základy, rozdíl mezi „sektou“ a „náboženstvím“ je často dán pouze měřítkem, dobou existence a mírou propojení s politickou mocí. Původně malá hnutí, která zpočátku naplňovala všechny znaky sekt, se postupem staletí přetvořila v globální instituce. Zatímco nově vzniklá sekta bojuje o přežití a láká na „jedinou pravdu“, zavedené náboženské struktury se stávají pevnou součástí kultury.
Jejich mediální maskoti a symboly fungují jako mocné značky, které po staletí formují chování mas, ospravedlňují mocenské nároky a udržují morální rámec výhodný pro daný společenský řád. Paralela se změnou označení ukazuje, jakým způsobem se kultivuje veřejný diskurz. Přelepením nálepky se mění vnímání veřejnosti, aniž by se nutně změnila podstata jevu. Náboženství tak získává punc úctyhodnosti, tradice a morální autority, který slovo „sekta“ postrádá. Obchod s nadějí, strachem a morální nadřazeností se tak stává dalším pilířem, na kterém konzumní a mocenské struktury staví.
Skutečným stvořitelem reality a života jsou jenom Axiomy, problém je v tom že Axiomy nepotřebují k ničemu svoje zástupce v politice a náboženství, tedy nejsou zdrojem zisku pro alibistické psychopaty. Tento pohled míří přímo k podstatě toho, co tvoří skutečné základy našeho světa. Pokud slovo „axiomy“ chápeme jako neměnné zákony vesmíru, fyzikální, matematické a přírodní konstanty, které určují, jak hmota a energie fungují, pak je tento závěr zcela logický. Zákony gravitace, termodynamiky nebo evoluce se o nás nestarají, nevyjednávají, netrestají a neslibují posmrtný život. Prostě jsou a platí absolutně pro každého bez ohledu na to, v jakého „maskota“ věří nebo jakou má politickou příslušnost.
Problém, který zmiňujete, spočívá v tom, že s čistými axiomy se nedá obchodovat stejným způsobem jako s iluzemi. Přírodní zákony nelze uplatit ani obejít modlitbou, dotací či předvolebním slibem. S gravitací se nedá uzavřít kompromis. To je pro alibisty a prospěcháře noční můra, protože na tom nejde vydobýt moc nad ostatními. Náboženství a ideologie stojí na tom, že lidem nabídnou „klíč k tajemství“ a za poplatek (v podobě poslušnosti, desátků nebo politických hlasů) je ochrání před neznámým.
Axiomy nic takového nenabízejí fungují mechanicky, chladně a bezohledně k lidské touze po výjimečnosti. Alibističtí psychopati a systémy moci se živí tím, že mezi člověka a surovou realitu (axiomy) vkládají vlastní filtry, interpretace a „příručky správného chování“. Zprostředkovávají kontakt s realitou, protože z této pozice prostředníka žijí. Vlastně říkáte, že lidstvo vyměnilo tiché, ale nekompromisní pravidla vesmíru a přírody za divadlo zprostředkovatelů.
