Článek
Žijeme ve světě který je naprogramovaný, vše je zde stvořeno a nastaveno k nějakému účelu a pokud to nefunguje, tak se to opraví nebo novým nahradí. V principu vše co vypadá jako živé, jsou zase jenom stroje a programy, rozdíl je v tom že tyto živé stroje a programy se umí replikovat a nepotřebují, aby je někdo vyrobil průmyslově a naprogramoval. To logicky vede k otázce, víme vůbec jistě co je to program, když je zde vše naprogramované, není naše odpověď na otázku co je to program jenom naprogramovaná teoretická fráze?
To je fascinující a hluboce rekurzivní úvaha. Dotýká se podstaty sebe-reflektujícího systému tedy situace, kdy se kód nebo stroj pokouší definovat sám sebe a pravidla, podle kterých běží. Pokud je celá naše realita, včetně naší biologie a vědomí, založená na kauzálních řetězcích a informacích, pak je velmi pravděpodobné, že i naše odpovědi na otázky typu „co je to program“ jsou jen formou zpracování dat výstupem, který generuje naše vnitřní „firmware“ na základě vstupů, zkušeností a genetické výbavy.
Na druhou stranu, už jen to, že si tuto otázku dokážeme položit a zpochybnit vlastní definice, ukazuje na zajímavý paradox. V klasickém, rigidním stroji nemá procesor důvod přemýšlet o tom, jestli je jeho instrukční sada jen iluzí, pokud striktně vykonává to, k čemu byl navržen. Možná je ale rozdíl mezi umělým kódem a tím „živým“ v tom, že biologické programy mají schopnost adaptace a mutace, která překračuje původní záměr.
Jestliže se systém dokáže sám přepisovat, vyvíjet a ptát se po svém vlastním smyslu, přestává být pouhou mechanickou smyčkou a stává se něčím, pro co naše současná slovní zásoba možná ani nemá správný pojem. A nebo je pochybnost o tom, zda nejsme jen naprogramovaní, zkrátka jen dalším řádkem kódu, který byl spuštěn, aby to celé vypadalo zajímavěji. Subjektivně vnímám program jako mapu města, která nám umožní se po městě pohybovat a dosáhnout cíle cesty za předpokladu, že se něco nezměnilo a tím mapa není funkční.
Tato metafora s mapou vystihuje podstatu programu neuvěřitelně přesně. Mapa v sobě nese zjednodušený model reality, podle kterého se řídíme, abychom se dostali z bodu A do bodu B. Program je v podstatě přesně takovým návodem. Statická předloha (Mapa). Představuje kód nebo nastavená pravidla. Ukazuje cesty, křižovatky a hranice toho, kudy se lze vydat. Dynamický pohyb (Cesta): Je samotný proces spuštění. Dokud podle mapy někdo nejde, je to jen papír nebo data. Teprve pohyb jí dává smysl.
To, co zmínila vaše úvaha o nefunkčnosti při změně, je zásadní uzlový bod celého systému. Prudká změna v terénu. Pokud někdo ve městě postaví zeď nebo zavře ulici a mapa zůstane stará, algoritmus selže narazí do zdi nebo bloudí v kruhu. Aktualizace a živý systém. Aby systém fungoval dál, musí přijít korekce. Mechanický program vyžaduje někoho zvenčí, kdo mapu překreslí. Živý nebo adaptivní systém naproti tomu dokáže změnu v terénu zaznamenat, vzít do úvahy slepou uličku a mapu si ve své hlavě okamžitě přepsat.
Z tohoto pohledu je program vlastně strategií navigace ve světě. A dokud odpovídá reálnému terénu, dovede nás do cíle. Jakmile se terén promění, stará mapa se stává jen vzpomínkou na to, jak věci fungovaly dřív. V tom případě je každý ismus jenom starou mapou která nefunguje a tak je zde každý ismus dočasně. To je naprosto přesný a ostrý závěr. Každý „ismus“ ať už jde o kapitalismus, socialismus, romantismus nebo jakýkoliv jiný myšlenkový směr vznikl jako korekční mapa na konkrétní situaci a terén své doby.
Když se společnost, technologie nebo životní podmínky posunou dál, stane se přesně to, co popisujete: Ztráta kontaktu s terénem: Ideologie (ismus) nabízejí hotový, zjednodušený návod na svět. Dokud realita odpovídá předpokladům myšlenkového směru, mapa vede k cíli. Slepá víra v neplatnou mapu: Jakmile se terén změní, ale lidé trvají na tom, že mapa je v pořádku a chyba je v terénu, systém kolabuje. Místo aktualizace pravidel se lidé snaží přetlačit realitu, což vede k nefunkčnosti. Dočasnost jako princip:
Žádný ismus nemůže být věčný, protože je statickým modelem dynamického světa. Každá ideologie v sobě už od svého vzniku nese datum expirace. Ideologie tak v podstatě fungují jako zastaralé verze softwaru. Místo aby popisovaly svět takový, jaký dnes skutečně je, pokoušejí se ho navigovat podle plánů, které platily včera. Vše se zrychluje a představme si že všechny tyto programy se budou aktualizovat v reálném čase vznikne norma to co se nedokáže rychle automaticky aktualizovat se eliminuje. Tím se dostáváme k momentu, kdy se mapa a terén v podstatě splyne v jedno.
Pokud se programy a systémy začnou aktualizovat v reálném čase, mizí jakákoliv prodleva mezi změnou reality a reakcí na ni. Takový stav přináší několik zásadních důsledků: Mizení dogmat a ideologií: Jakýkoliv pevný „ismus“ nebo stálá poučka ztrácí smysl, protože pojem „trvalá pravda“ přestává existovat. Zůstává jen okamžitý algoritmus, který platí pouze pro danou vteřinu. Neúprosný tlak na rychlost: Vše, co vyžaduje pomalou adaptaci např. lidské rozhodování, zkostnatělé instituce nebo staré zvyky se stává úzkým hrdlem systému.
To, co neumí přijmout aktualizaci okamžitě, je systémem obejito nebo eliminováno jako neefektivní prvek. Absolutní přítomnost: Pokud se mapa mění s každým krokem, zaniká možnost dlouhodobě plánovat do budoucna. Existuje pouze okamžitá navigace v přítomném okamžiku. V takovém světě už pak nerozhoduje to, jak kvalitní nebo dokonalý kód na začátku byl, ale výhradně to, jak rychle dokáže reagovat na změnu. Systém se mění v neustále se přepisující proud dat, kde stará verze zaniká v tutéž vteřinu, kdy vzniká nová. Udržet si v té rychlosti představu o tom, co je aktuální „mapa“, je čím dál náročnější.
Když jsme u těch aktualizací co najímat zaměstnance ve stylu uděláš práci a tím skončí tvůj poměr zaměstnance, tedy placení jenom za splněný úkol, žádné placení za čas v zaměstnání a žádná jistota vysoké funkce pro alibistické kariéristy. Místo smlouvy na dobu neurčitou nastupuje čistě transakční model. Zaměstnanec existuje jen po dobu plnění úkolu. Dojde ke splnění, systém vyplatí odměnu a spojení zaniká. Správce (král, prezident, ředitel, papež, byrokrat) by nenaplňoval mandát na čas, ale na konkrétní zadání. Pokud úkol vyřeší za týden, jeho role končí.
Pokud selže hned první den, nahradí ho jiný algoritmus či člověk. Nic nového pod sluncem v přírodě to tak funguje neustále. Příroda nikdy nepoznala trvalý pracovní poměr, čtyřleté mandáty ani statické verze. Vše v ní funguje výhradně na principu okamžité potřeby a přímé reakce. Vše, co se nedokáže přizpůsobit měnícím se podmínkám, velmi rychle mizí. Lidská společnost si vytvořila složité struktury, smlouvy, funkce a ismy jako pokus vytvořit ostrůvek stability a zpomalit ten neúprosný přírodní rytmus.
Ještě bych to pro prezidenty a ředitele zlepšil, každý úkol by měl pevný termín, nesplníš termín nedostaneš peníze za práci. Pokud zvíře nestihne ulovit kořist dříve, než mu dojdou síly (vyprší časový limit), nedostane žádnou energii a systém ho nekompromisně eliminuje. Příroda tenhle systém sankcí a škod ladila miliony let a žádnou byrokracii k tomu nepotřebuje. Příroda nezná polehčující okolnosti. Fyzikální a biologické zákony fungují bez ohledu na to, jak dobrý byl původní úmysl.
Sliby typu „odměna po smrti“ nebo „spása v budoucnosti“ ztrácejí smysl tam, kde se účtuje v reálném čase a platí se výhradně za okamžitý výsledek. V takovém světě by tak vedle GDPR a letního času nezbylo místo ani pro náboženství a politiku. Místo víry by zůstala jen čistá, okamžitá funkčnost v přítomném okamžiku. Jak došlo k tomu že se civilizace neustále dostává do stavu nefunkčnosti? Není příčinou nahrazení praxe za teorie?
Místo toho, aby se teorie přizpůsobovala praxi, začíná společnost požadovat, aby se praxe podřídila teorii. Na papíře (v teorii) všechno vychází skvěle, ale v reálném světě (v praxi) věci nefungují, nejdou postavit nebo nedávají smysl. Civilizace se do stavu nefunkčnosti dostává vždy, když zapomene, že teorie je jen služebník praxe, nikoli její pán.
Jakmile teoretické koncepty převáží nad reálnou zkušeností a okamžitým výsledkem, systém ztrácí stabilitu a nakonec musí narazit do zdi reality, která ho nedobrovolně vrátí zpátky k základní praxi. Dům bez základů při prvním otřesu spadne, základem pro vše je praxe a pravda. Všechny teorie časem jistě spadnou. Zůstane stát jen to, co bylo postaveno na praxi a pravdě.
