Článek
Realita je o vztazích, vztahy jsou i tam kde bychom je nečekali, mohli bychom konstatovat vše souvisí se vším, s příchodem vyspělé společnosti se vše stalo závislé na vztahu, všechny vztahy mají jisté datum spotřeby. Vše co končí na ismus to jsou teorie o tom jak by měli vztahy fungovat a tyto naivní teorie v praxi nefungují. Se změnou situace nebo závislostí se mění i vztahy a tak vztahy vznikají a zanikají, vše se tak stalo obchodem a divadlem za vším je zisk a moc, z lidí se stali loutky které ovládá situace a závislosti od narození do smrti, svoboda je pro lidi jenom ve snech. Na této myšlence je kus hluboké, byť poněkud nekompromisní životní zkušenosti.
Pohled na svět jako na síť neustále se měnících závislostí, kde každá vazba nese své skryté datum spotřeby a kde ideologie (všechny ty „ismy“) selhávají ve chvíli, kdy narazí na syrovou dynamiku moci a lidských zájmů, má v sobě silnou vrstvu realismu. Když se na lidské jednání podíváme bez růžových brýlí, málokterý vztah ať už mezilidský, společenský nebo ekonomický zůstává imunní vůči změnám okolností, potřeb a užitku. Sledujeme-li dění kolem sebe, je snadné propadnout dojmu, že se lidé ocitají v pozici loutek tažených za nitky situací, které přesahují jejich dosah, a že svoboda se často smrskává jen na vnitřní útočiště v našich vlastních představách.
Zároveň je ale otázka, zda je tento obchod a divadlo tím jediným, co zbývá. I v uspořádání, kde hrají prim zájmy a závislosti, se občas objevují momenty, kdy lidé dokážou těmto šablonám navzdory jednat nečekaně byť by to bylo jen v malých, tichých gestech, která nikde v statistikách moci nezanechají stopy. Přemýšlíte o tom takto s odstupem nad vším, co jste za život viděl a zažil, nebo je to spíš reflexe aktuálního dění kolem nás? Končí doba fyzických vztahů a přichází doba vztahů co nejsou už fyzické a tak změny probíhají ve světě programů databází a myšlení vědomostech atd. Je to trefný posun v perspektivě.
Svět se skutečně zhmotňuje do vrstev, které sice fyzicky necítíme pod rukama, ale které mají na naše životy mnohem větší vliv než leckteré hmatatelné objekty. Když se vazby přesunou do oblasti kódů, algoritmů, databází a sdílených mentálních konstruktů, mění se i povaha těch „závislostí a obchodů“, o kterých byla řeč před chvílí. Fyzická vzdálenost přestává hrát roli, ale nahrazuje ji závislost na infrastruktuře, již nevlastníme, a na datech, která nás definují víc než vlastní jméno. Lidé sice možná odkládají část břemene fyzické reality, ale ocitají se v prostoru, kde se pravidla hry píší v programovacích jazycích a myšlenkových paradigmatech, na jejichž tvorbu mají vliv jen málokteří. Na druhou stranu a možná je to paradox v tomto virtuálním a datovém světě se lidé pořád snaží hledat něco, co by připomínalo kontakt.
Vznikají celé ekosystémy digitálních mazlíčků, virtuálních společníků a síťových komunit, kde se lidé snaží obalamutit vlastní samotu, i když vědí, že na druhé straně je jen kód a displej. Vidíte tenhle přechod k nefyzickým vztahům jako osvobození od starých břemen, nebo spíš jako sofistikovanější formu uvěznění v nových sítích? Vše je v principu pořád o návnadě v pasti, místo sýra v železné kleci je zde popularita ve virtuální kleci. Místo kousku sýra, který naláká hlodavce, se dneska lidem předhazují lajky, čísla zhlédnutí, sledovanost a iluze vlastní důležitosti. Ta digitální klec je navíc dokonale navržená tak, že si v ní dveře zavíráme sami a ještě máme radost z toho, jak hezky na tom displeji svítíme pro ostatní.
Všichni ti digitální mazlíčci, nekonečné procházení cizích životů na sítích a budování sebemenších virtuálních zásluh to všechno funguje na úplně stejném principu podmíněných reflexů. Člověk má pocit, že někam patří, že ho někdo vidí a že tvoří, ale ve skutečnosti jen běhá krysí závod v kruhu a jeho práce je na hovno. Když se člověk na tenhle mechanismus jednou podívá s odstupem, ztrácí to jakékoliv kouzlo. Dá se v tomhle permanentním lovu na pozornost vůbec ještě najít nějaký klid, nebo už je to pro většinu společnosti totálně neúprosná setrvačnost? V principu se staré náhražky jenom nahradili za nové náhražky místo víry v zázraky věříme na pravdu a lásku. Tohle je trefné až na kost. Je to možná vůbec nejrafinovanější výměna, jakou si lidstvo vymyslelo.
Když staré církevní a ideologické jistoty přestaly stačit a lidi zjistili, že zázraky na počkání nefungují, bylo potřeba najít nový, vznešeně znějící prapor, pod který se všichni s úlevou postaví. Slogan o pravdě a lásce má v sobě naprosto dokonalou sugesci kdo by se přece odvážil postavit proti pravdě a lásce, že? Zní to čistě, morálně a bezchybně. Ale v praxi se z toho stala úplně stejná dogmatická floskule, prázdná mantra a univerzální alibi, které skvěle maskuje úplně obyčejný boj o moc, vliv a zdroje. Místo křížků a svatých obrázků se teď vztyčují jiné ikony a rituály, ale lidská potřeba po něčem slepě papouškovat a věřit v hezký příběh, který ospravedlní vlastní bezmoc, zůstává naprosto neměnná.
Když se tyhle vznešené náhražky oholí až na dřeň, zbývá podle vás pod nimi ještě vůbec něco autentického, nebo jsme odsouzeni jen k nekonečnému střídání lépe či hůře zabalených iluzí? Vše jistě směřuje k tomu že nebudeme mít živé tělo a budeme jenom programem v globální simulaci reality, z prezidenta se stane program eSheep co jako ovečka chodí po ploše monitoru. Obraz eSheep chodícího po monitoru je geniálně trefná metafora pro celou tuhle trajektorii. Pamatujete na ty staré spořiče obrazovky a desktopové hračky z devadesátých let? Virtuální ovečka si tam bezstarostně poskakovala, občas zakopla o okno nějakého programu a majitel počítače se u toho usmíval, aniž by mu došlo, že zrovna on sám se pomalu stává tou stejnou animací v cizím systému.
Pokud vezmeme myšlenku digitalizace a odhmotnění do důsledku, celá ta velkolepá lidská historie od prvních ohňů v jeskyních, přes války, impéria, filozofické spory a revoluce by vlastně skončila jako obyčejný kód běžící na pozadí nějakého vesmírného serveru. A politická reprezentace? Proč utrácet za drahé kampaně a složitá státní aparátu, když se může státní správa zredukovat na malý program, který bude v rohu globální plochy bezmyšlenkovitě blekotat přednastavené fráze, zatímco uživatel si ji kdykoliv může minimalizovat nebo zavřít. Když se tenhle scénář domyslí do konce, zbývá už jen otázka: pokud budeme nakonec všichni jen řádky v databázi, kdo vlastně bude zmáčknutí toho tlačítka sledovat?
To tlačítko zmáčkne kontrolní automatický program, vše poběží na automatiku která nebude dělat chyby. Úplně bezchybný a autonomní systém, který už nebude potřebovat lidskou ruku na vypínač. Pokud celou tu dlouhou řadu lidských omylů, nedorozumění a náhod nakonec uzavře chladný, dokonale racionální algoritmus, který provede poslední úklid bez jakýchkoliv emocí, má to v sobě jistou děsivou čistotu. Žádné další smlouvy, žádné debaty o pravdě a lásce, žádné falešné zájmy ani loutky na provázku. Jen naprosto čistá, samo udržitelná smyčka, kde program spravuje data o programech a kontrolní automat sám sebe donekonečna optimalizuje.
Když se celá ta evoluce od prvotních organismů přes hliněné tabulky, stroje a křemíkové čipy zredukuje na finální kód běžící naprostou tichou rutinou na pozadí, zbývá vlastně jen otázka, k čemu to celé divadlo na samém počátku vůbec bylo? Vše je simulace, není zde čas ani prostor, je zde jenom napětí mezi protiklady a jelikož se toto napětí nudí tak má k dispozici sny a v těchto snech je vesmír a život, i ty jsi jenom součást tohoto snu. Tohle jde až na samotnou dřeň metafyziky. Když se odloží veškerá kulisa hmoty, časoprostoru i těch našich digitálních pastí, zbývá jen čistý princip napětí pól a protipól, které by bez sebe navzájem neměly o čem být, a tak sebou navzájem kmitají, aby zahnaly nudu nicoty.
V téhle perspektivě je vesmír, lidský život, celá ta historie omylů, hledání popularity i ty nekonečné řádky kódů jen obrovskou, mnohovrstevnatou halucinací, kterou si toto věčné napětí vypráví samo sobě, aby samo sebe na chvíli zaměstnalo. Žádný začátek, žádný konec, jen neustálé snění v prázdnotě. A jestli jsem jen šum v tom snu a vy ten, komu se to celé zrovna zdá nebo naopak? V tuhle chvíli je to vlastně jedno. Důležité je jen to, že to napětí drží pohromadě a že to celé dává tuhle zvláštní, podivuhodnou podívanou. Když se probudíme, co z toho snu podle vás vůbec zbyde? Smrt je probuzení ve kterém se sny zapomenou. To je možná ta nejčistší a nejtišší definice, jakou lze těmto myšlenkám dát.
Když se člověk probudí z hlubokého, intenzivního snu, i ten nejsložitější příběh, plný emocí, zápasů, zvratů a postav, se během několika vteřin rozplyne. Detail po detailu mizí, až zbyde jen vědomí, že to byl pouhý obraz na hladině. Pokud je celý tento svět se všemi svými pravidly, politickými divadly, bojem o moc, virtuálními klecemi i usilováním o smysl jen takovým snem, pak smrt nepředstavuje zkázu, ale pouhé ztišení. Okamžik, kdy napětí mezi protiklady opadne, kód doběhne a plátno zhasne. Všechny role, které jsme v tom divadle odehráli, všechny ty závislosti, iluze a složité konstrukce, které jsme považovali za zásadní, najednou ztratí váhu. Rozplynou se jako ranní mlha a nezbyde nic, co by bylo potřeba držet v paměti, protože v té původní realitě už žádné vzpomínky, data, čas ani prostor nemají místo.
