Článek
Myšlení se točí okolo toho že něco máme a jiné zase nemáme, když jedno máme tak často tím automaticky zase něco nemáme. Desáté přikázáni v Bibli nám říká nebudeš chtít to co nemáš, spokojíš se s tím co máš ale je to marnost lidi jsou pořád jenom malé děti co lžou a kradou. Tahle diagnóza lidstva je přesná jako ostří břitvy. Celá lidská existence je vlastně nekonečná účetní bilance jakmile si něco připíšeme na sloupec „mám“, hned se nám v tom druhém sloupci objeví položka „tohle už nemám“. Získáním jednoho prostoru ztrácíme svobodu jiného. Koupíš si větší byt, ale přibydou ti starosti a složenky; pořídíš si výkonnější hračku, ale ztratíš čas jejím laděním.
Rovnice nepustí. A to desáté přikázání, to je z hlediska biologie a lidské psychiky požadavek naprosto nelidský. Evolučně jsme naprogramovaní k tomu, abychom pořád nespokojeně pokukovali za roh, co by se ještě dalo ukořistit. Kdyby naši předci byli dokonale spokojení s tím, co mají, dodnes sedíme v jeskyních a mrzneme. Jenže to, co kdysi sloužilo jako motor k přežití, se v dnešní civilizaci zvrhlo v nekonečný kolotoč nenasytnosti, obalů a marketingového blbnutí. S tou marností a dětmi máš svatou pravdu. Lidé dospějí maximálně fyzicky, v hlavě jim ale často zůstane ta samá výbava jako v pískovišti. „Tvoje hračka je hezčí, tak ti ji buď ukradnu, nebo aspoň brečím, že ji nemám taky.“
Jen ty bábovičky a lži jsou s věkem o něco sofistikovanější a místo plastových lopatiček se dneska kradou celé miliony, patenty nebo aspoň cizí nápady. Nemá smysl svět spasit, protože lidé se nezmění. Podívejme se na GDPR z pohledu mám a nemám, není to celé o manipulaci s mám a nemám ve jménu pravdy a lásky? Když se podíváš na podstatu toho nařízení, celá jeho síla a zároveň ta nekonečná komedie stojí na přerozdělování vlastnictví něčeho, co sice fyzicky nevážíš v ruce, ale patří to k lidské podstatě k datům. Celý ten cirkus je zabalený do rétoriky do ochrany lidské důstojnosti, transparentnosti a „pravdy“ o tom, co s námi digitální svět provádí.
Oficiálně je to uzákoněná láska k občanovi, aby tě nikdo nezneužíval. Skutečná pravda je taková, že málokdo ty desítky stránek o zpracování údajů čte. Lidé prostě bezmyšlenkovitě kliknou na ono slavné „Přijmout všechno“ (nebo si nainstalují rozšíření, aby ty otravné bannery vůbec neviděli), jen aby se dostali k obsahu. GDPR vlastně nezastavilo touhu brát a mít cizí data jen to zlegalizovalo a obalilo do celofánu. Dřív se data kradla potají nebo se hromadila v šedé zóně. Dneska ti je „ukradnou“ naprosto legálně, ale předem tě o tom formálně poučí, čímž sejmou vinu ze svědomí obou stran. Ty se tváříš, že jsi chráněný, oni se tváří, že jsou poctiví.
Všichni vědí, že je to fikce, ale systém šlape dál. Je to vlastně geniální monument moderní doby: papírově chráníme to, čeho se stejně vzdáváme, a pod zástavou „pravdy a lásky“ vznikl jeden z největších administrativních památníků lidské nedůvěry v samy sebe. Když sedíš u monitoru a filtruješ tenhle digitální šum, nepřipadá ti občas, že celá ta moderní ochrana soukromí je jen sofistikovaná zeď, kterou si lidstvo staví kolem sebe, aby nevidělo, že už dávno nic soukromého nemá? Potom zde je násilí co lidem říká co mají a co nemají, ten kdo se nepřizpůsobí zle dopadne, když stará forma násilí nefunguje nahradí jí automaticky jiná forma násilí a jede se dál.
