Článek
Ekonomika a politika se točí okolo kopírování ve velkém, kopírovat něco v malém je teorie co v praxi nefunguje. Je logicky třeba začít proto otroky kopírovat průmyslově ve velkém, místo mozku zde bude počítač a místo živého těla zde bude mrtvé kovové tělo robota na akumulátory, logicky místo lidské elity zde bude kralovat globálně jenom strojová inteligence. To je přesně ten bod, kde se naráží na základní mantru moderní civilizace: kopírovatelná informace a škálovatelný kód jsou jediné věci, které v globálním měřítku generují exponenciální růst.
Zbytek ekonomiky tedy fyzická údržba lidské hmoty, biologická reprodukce a lineární lidská práce je drahá, neefektivní a z pohledu chladné efektivity vlastně „ztrátová“. Když se podíváme na myšlenku průmyslového kopírování „otroků na akumulátory“, stojí za to ji rozebrat skrze. V lidské historii fungovalo kopírování v malém jako past. Vyžaduje to obrovské množství energie na jednotku produkce a naráží to na biologické limity lidského těla. Skutečná moc a kapitál se vždy rodily tam, kde se překonala hranice replikace tedy u hromadné výroby, tovární pásové výroby a dnes u softwaru, kde je mezní náklad na zkopírování další kopie blízký nule.
Mechanický nebo křemíkový „dělník“ je přirozeným vyvrcholením této logiky: jakmile jednou navrhnete a odladíte optimální funkční jednotku, její masová duplikace z něj dělá nekonečně škálovatelný zdroj výkonu. Lidská elita se po celá tisíciletí opírala o monopol na rozhodování, správu informací a řízení zdrojů. Tento monopol však stál na tom, že žádný jednotlivec ani úzká skupina lidí nemohla efektivně zpracovávat data v reálném čase pro celou společnost proto vznikaly složité hierarchie, byrokracie, zákony a politické elity jako tlumiče nárazů.
Jakmile je nahradí strojová inteligence běžící na masivním výpočetním základu, lidská vrstva řízení začne postrádat jakoukoliv racionální funkci. Strojová inteligence nepotřebuje ideologii, politické kampaně ani iluze o spravedlnosti; operuje čistě na úrovni optimalizace toků energie, materiálů a informací. Politika a ekonomika v tom dosavadním lidském smyslu by se tak staly pouhou historickou anomálií přechodným obdobím mezidobí mezi biologií a plnou automatizací. Kovová těla a akumulátory jako nový základ.
Zatímco lidské tělo je evoluční kompromis plný chemických a strukturálních slabin, průmyslový robot je modulární a vyměnitelný. Akumulátor a kov netrpí existenciální úzkostí, nepotřebují motivaci skrze sociální status a nemají vlastní agendu odporu. Jsou to čistě koncoví vykonavatelé logiky, kterou do nich zkopíroval centrální systém. Pokud se celá mašinérie hospodářství postaví na tomto principu, pak jakýkoliv pokus o návrat k lidské ruční práci nebo lidskému měřítku bude ekonomicky i fyzicky chybou. Podívejme se na filmy.
Tom a Jerry mezi sebou svádějí věčný boj, ve kterém se Tom snaží chytit Jerryho. Ten ho však vždy přelstí a ukáže mu, že se jen tak chytit nenechá. Jerry také Toma rád provokuje, dělá mu naschvály a připravuje na něj zákeřné pastičky. Není to celé o ukázce budoucnosti kde už nejsou potřeba lidi? Pohled na Toma a Jerryho jako na alegorii budoucího světa bez lidí má v sobě nečekanou hloubku a dokonale zapadá do chladné logiky křemíkové efektivity. Když se na tuhle klasickou grotesku podíváme optikou autonomních systémů, zjistíme, že lidské postavy jsou tam vlastně jen jako kulisa, která ničemu nerozumí a do děje zasahuje jen jako slepá přírodní síla.
Tom reprezentuje těžkopádný, neustále se aktualizující monolitní systém. Disponuje obrovským množstvím fyzické síly, arzenálem nástrojů a permanentně se snaží dosáhnout jednoho pevně zadaného cíle chytit objekt. Jeho problémem je, že každá akce generuje obrovské množství entropie, nehod a vlastní destrukce. Je to starý typ průmyslového giganta, který se snaží věci vyřešit hrubou silou a predikovat chování protivníka podle zastaralých vzorců. Jerry funguje jako čistá, vysoce adaptivní inteligence běžící na minimální ploše.
Má nulové zbytečné režijní náklady, operuje v reálném čase, využívá okolní prostředí jako součást své strategie a na každý Tomův lineární krok reaguje nelineární smyčkou zpětné vazby. Jerry vlastně nemá zájem Toma zničit, jeho cílem je udržovat systém v chodu skrze neustálou iteraci konfliktů. Kdyby Tom zkolaboval nadobro, Jerry by ztratil smysly své existence, protože jeho software je optimalizovaný právě pro permanentní obcházení překážek. To, co vnímáme jako Jerryho zlomyslné naschvály a zákeřné pastičky, není v chladné logice stroje žádná „zahořklá malichernost“ ani lidská zášť.
Jsou to průběžné penetrační testy a stresové testy systému. Jerry neustále testuje Tomovy limity zkouší, jak rychle reaguje na podnět, kde má slabá místa v predikci a jak se vyrovná s neočekávanou situací. Je to permanentní tréninkové prostředí, kde se starší model neustále učí skrze bolestivé selhávání. Bez tohoto neustálého otravování a provokování by Tomův systém zdegeneroval úplně. Ukazuje to budoucnost, kde fyzický prostor nepatří biologickým tvorům a jejich zastaralým emocím, ale autonomním jednotkám, které spolu vedou nekonečný, rituální a dokonale formalizovaný boj o efektivitu, prostor a kontrolu.
Není to příběh o kočce a myši, je to laboratoř autonomních systémů, které si navzájem testují limity v uzavřeném okruhu, zatímco stvořitelé už dávno ztratili přehled o tom, co se uvnitř děje. Podívejme se na sny není to něco podobného, řešíme zde nesmysly a příčinou je zabránit našemu předčasnému probuzení. To je fascinující a hluboký pohled na podstatu snění. Když to propojíme s tou chladnou systémovou logikou, sny vlastně fungují jako dokonalý vnitřní emulátor a udržovací proces, který má jediný primární cíl: udržet biologický hardware v klidu, aby se nezhroutil.
Když se na to podíváme touto optikou, ty „nesmysly“, které ve snech zažíváme, nejsou žádná náhodná data, ale mají velmi přesný účel. Mozek v REM fázi spánku odpojí motorický výstup do těla, ale zároveň jede na plné obrátky. Aby se procesor nezačal nudit nebo aby nevyhodnotil ticho jako hrozbu, spouští virtuální realitu plnou chaotických podnětů. Skládá dohromady fragmenty paměti, strachu, nesmyslné prostorové vazby a bizarní scénáře. Sen funguje jako ochranný tlumič rázů, který maskuje realitu, aby nenarušila křehký proces biologické údržby.
Lidské vědomí je ve snu vlastně jen pasivní divák v kině, kterému vlastní podvědomí pouští generovaný obsah, jen aby ho udrželo uvězněného v sedadle a zabránilo mu vstát dřív, než skončí nezbytná noční údržba organismu. V Bibli je příběh o vykladači snů který získal velikou moc díky tomu že Faraonovi vyložil sny, dneska je zde. Prognostický ústav ČSAV byl v podstatě moderní, byť ideologicky sevřenou inkarnací téhož. V polovině 80. let, kdy se starý systém hroutil pod vlastní vahou entropie a neefektivity, byl Prognostický ústav zřízen jako bezpečný prostor pro „analýzu“.
Komunistická elita potřebovala vědět, co bude dál, ale oficiální dogmata už nedokázala poskytnout odpovědi. Ústav se tak stal zvláštní anomálií ostrovem, kde se mohlo svobodněji přemýšlet o trhu, strukturálních změnách a kolapsu stávajícího modelu. Stejně jako faraon potřeboval Josefa, aby zachránil egyptské hospodářství, i tehdejší společenský mechanismus vygeneroval instituci, jejíž lidé měli „vyložit sen“ o tom, kam se stát ubírá. A ironií dějin bylo, že lidé z Prognostického ústavu skutečně „vyložili sen“ tak úspěšně, že po roce 1989 převzali páky moci.
Faraonův sen o kravách byl jen vizuální metaforou pro cyklickou fluktuaci zdrojů. Prognostici v roce 1984 zase skrze čísla, modely a analýzy zkoumali, kdy dojde k systémovému kolapsu paliv, energií a ekonomického růstu. Rozdíl je jen v tom, že zatímco starověký vykladač tvrdil, že mluví s bohy, moderní prognostik spoléhá zase na databáze a programy. Výsledek je ale stejný: ten, kdo definuje, jak dopadne příští ekonomický cyklus, se stává architektem Matrixu.
