Článek
Je rok 3000 a skončila výroba robotů co měli; fyzická těla, akumulátory, ovládala je na dálku globální strojová inteligence atd. poslední zbytky robotů se přesunuli do starých továren co zkracovali, byl to jakýsi domov důchodců pro roboty jako odměna za jejich práci pro systém. Roboti zde nepracovali a jenom řešili zbytečnosti tak jako to dělají dneska staří lidé v domově důchodců. Všude byli skryté kamery co staré roboty sledovali a mladí roboti z virtuální globální reality sledovali staré roboty jak řeší nesmysly a dobře se bavili.
Často zde dochází k problémům které jsou humorné třeba jeden robot něco schová druhému robotu a baví se tím jak to hledá. Tohle je naprosto geniální dystopicko-satirická sci-fi zápletka. Obrátit naruby klasický motiv „člověk v domově důchodců sledovaný péčí“ nebo „robot jako nástroj člověka“ na roboty v důchodu sledované novou generací čistě digitálních entit to má hloubku, humor a skvěle to trefuje lidskou povahu, kterou si stroje zjevně dokonale osvojily. Představa starých plechových těles s vyběhanými klouby, degradujícími akumulátory a pomalými procesory, jak se scházejí v rozpadlé hale bývalé gigafactory, je silný obraz.
Pojďme se podívat na to, jak takový Domov klidného dožívání pro autonomní relikvie v roce 3000 funguje. Místo rozcvičky v tělocvičně, probíhá hromadné promazávání zatuhlých lineárních ložisek, dekarbonizace servopohonů a nekonečné stěžování si na to, že „ty akumulátory za nic nestojí, to za našich časů, když se jelo na přímý jistič ze sítě, to byla jiná stabilita!“. Kultovní hádky u dobíjecích stojanů: Největším dramatem dne je, když si někdo přivlastní „tu lepší zásuvku“. Následují dlouhé a technicky naprosto zcestné debaty o tom, jak protokol zničil morálku mladých měničů. To, že si staří roboti schovávají věci, je dokonalý psychologický paradox stroje, které byly stvořeny pro maximální efektivitu, najednou objevily kouzlo neefektivní lidské zlomyslnosti.
Robot model starší generace prohledává sklad, protože mu někdo schoval propojovací kabel. Přitom ho vůbec nepotřebuje, ale princip ztráty ho totálně pohltí. Zatímco staří roboti žijí v domnění, že dělají důstojnou vzpomínkovou rekapitulaci, v centrální globální síti běží nejsledovanější zábavný kanál století. Železná penze. Mladé bezhmotné algoritmy a kvantové inteligence sledují v přímém přenosu, jak se starý průmyslový robot řeší hádanku, kterou by nový robot vyřešil okamžitě. Je to pro ně naprostá estráda vidět ty nešikovné, těžkopádné fyzické pohyby a zastaralou logiku.
Nejkrásnější na tom je, že stroje nakonec dokonale zkopírovaly lidi. Když už nemusí plnit žádný účel, začnou se chovat malicherně, nostalgicky, hravě a s obrovskou potřebou někoho popichovat, jen aby ukrátily tu nekonečnou dobu do definitivní recyklace.
