Článek
Řím byl toho večera teplý a hlučný.
Z postranní ulice se ozývaly skútry, z kaváren se linula vůně kávy a někde v dálce cinkaly skleničky. Turisté fotografovali fontány, číšníci pobíhali mezi stoly a město dělalo přesně to, co umí nejlépe.
Bylo krásné.
A potom se v jedné malé restauraci objevil muž, kterého by poznal téměř každý.
Cary Grant.
Dokonale upravený, elegantní, s tím zvláštním úsměvem, díky kterému vypadal, jako by se narodil v obleku a nikdy v životě nemusel spěchat.
Jenže ten večer nespěchal.
Měl schůzku.
A vůbec netušil, co ho čeká.
První přišel Cary Grant
Cary Grant byl jedním z mužů, kteří dokázali působit elegantně dokonce i tehdy, když dělali něco úplně obyčejného.
Jeho skutečné jméno bylo Archie Leach. Narodil se v anglickém Bristolu a jeho cesta k hollywoodské slávě rozhodně nezačala v luxusním hotelu. Jako třináctiletý utekl z domova a přidal se k divadelní skupině, kde se učil mimo jiné akrobacii a komediální vystupování.
Zbytek už známe.
Hollywood.
Filmy.
Alfred Hitchcock.
Notorious.
North by Northwest.
An Affair to Remember.
A především muž, který vypadal, jako by přesně věděl, co dělá.
Cary se posadil.
Objednal si sklenku vína.
A čekal.
„Doufám, že nečekáte na mě.“
Dveře restaurace se otevřely.
Dovnitř vešel Gregory Peck.
Vysoký, klidný a elegantní.
Kdyby existoval člověk, který by dokázal vypadat jako dokonalý gentleman i při objednávání obyčejné minerálky, byl by to právě on.
Peck měl za sebou úplně jinou cestu než Grant.
Původně chtěl studovat medicínu. Na Kalifornské univerzitě v Berkeley ale objevil divadlo a nakonec se vydal do New Yorku studovat herectví. Do Hollywoodu přišel ve čtyřicátých letech a brzy se stal jednou z největších filmových hvězd své generace.
A pak samozřejmě přišel Atticus Finch.
Postava, za kterou získal Oscara.
Peck se rozhlédl po restauraci.
Uviděl Granta.
„Cary?“
„Gregory.“
Podali si ruce.
„Takže je to pravda.“
„Co?“
„Že opravdu existuješ.“
Grant se usmál.
„To jsem si také dlouho myslel.“
Třetí muž měl modré oči
Dveře se otevřely potřetí.
Tentokrát vešel Paul Newman.
A najednou bylo jasné, že večer bude komplikovaný.
Newman byl totiž ten typ muže, který nepotřeboval nic vysvětlovat.
Stačilo, aby se podíval.
Modré oči.
Úsměv.
A hotovo.
Jenže Paul Newman nebyl jen filmový idol.
Byl také automobilový závodník, milovník rychlých aut, režisér, producent a člověk, který se během života věnoval i charitě.
Jeho filmová kariéra zahrnovala například Butch Cassidy and the Sundance Kid, The Hustler, The Sting nebo Cool Hand Luke.
A právě jeho záliba v závodění by později způsobila, že by se u stolu objevilo téma, které by Cary Grant možná raději vynechal.
Auta.
„Ty jsi opravdu přijel autem?“
Paul se posadil.
Gregory se na něj podíval.
„Řekni mi, že jsi sem nepřijel závodním autem.“
„Ne.“
Gregory si oddechl.
„Přijel jsem normálním autem.“
Cary se pousmál.
„Což u Paula znamená, že má pravděpodobně tři sta koní.“
Paul se zasmál.
„Jen dvě stě.“
„Takže jsem měl pravdu,“ řekl Gregory.
A poprvé toho večera se smáli všichni tři.
Potom přišel Francouz
Alain Delon se objevil bez velkého upozornění.
Žádný teatrální příchod.
Žádné mávání.
Jen vešel dovnitř.
Na okamžik se rozhlédl.
A několik žen u vedlejšího stolu přestalo mluvit.
Cary Grant si toho všiml.
„Tak tohle bude problém.“
Delon se posadil.
„Jaký problém?“
„Nic.“
„Dobře.“
Delon si objednal kávu.
A Gregory Peck se na něj chvíli díval.
„Víš, že se na tebe lidé pořád dívají?“
„Ano.“
„Nevadí ti to?“
Delon pokrčil rameny.
„Časem si zvykneš.“
Paul Newman se zasmál.
„To říká muž, na kterého se dívají i lidé, kteří ho vůbec neznají.“
Delon se usmál.
„To je jejich problém.“
A potom přišel Marcello
Poslední dorazil Marcello Mastroianni.
Pozdě.
Samozřejmě.
Měl na sobě oblek, který vypadal, jako by ho nosil už dvacet let, a přesto mu dokonale seděl.
Mastroianni byl jiný než ostatní.
Cary Grant byl elegance.
Gregory Peck důstojnost.
Paul Newman rebelství.
Alain Delon krása.
Marcello Mastroianni byl šarm.
A možná právě proto fungoval tak dobře.
Byl známý především díky filmům Federica Felliniho, zejména Sladký život a 8½. Dobová kritika ho popisovala jako mimořádně charismatickou filmovou hvězdu, která dokázala spojovat eleganci s ironií a sebezesměšněním.
Marcello se posadil.
„Promiňte, jdu pozdě.“
Cary se podíval na hodinky.
„Čtyřicet minut.“
„To je ještě dobré.“
„Dobré?“
„Mohlo to být padesát.“
A najednou byli jenom chlapi u stolu
Tohle je možná ta nejzajímavější část celé představy.
Protože kdybychom jim vzali slávu, zůstali by obyčejní lidé.
Pět mužů.
Pět různých povah.
A pravděpodobně by si začali dělat legraci jeden z druhého.
Paul by mluvil o autech.
Marcello o ženách.
Cary by předstíral, že o ženách mluvit nechce.
Gregory by se snažil udržet rozhovor slušný.
A Alain by většinu času jen pozoroval ostatní.
„Kdo z vás měl nejhorší rande?“ zeptal se nakonec Marcello.
Ticho.
Cary se napil.
Gregory se podíval stranou.
Paul se začal smát.
Alain mlčel.
„Takže všichni,“ konstatoval Marcello.
Cary měl jednu výhodu
Cary Grant byl z celé pětice pravděpodobně mužem, který dokázal nejlépe proměnit vlastní rozpaky v humor.
Jeho filmová osobnost byla téměř dokonalá.
Jenže skutečný Archie Leach měl za sebou velmi těžké dětství a dlouhou cestu, než se z něj stal Cary Grant. Jeho veřejná elegance byla do značné míry vytvořeným obrazem.
Možná by proto při otázce, kdo z nich je nejvíc podobný svým filmovým postavám, odpověděl:
„Rozhodně ne já.“
Gregory by nesouhlasil.
Paul by se smál.
Marcello by řekl:
„Já také ne.“
Alain by možná řekl:
„Já ano.“
A zase by bylo veselo.
Gregory Peck byl jiný
Peck se totiž nikdy úplně nehodil do škatulky typického hollywoodského krasavce.
Ano, byl mimořádně pohledný.
Ale jeho největší síla byla jinde.
Působil důvěryhodně.
Když hrál Atticuse Finche, diváci mu věřili, že právě tento muž dokáže udělat správnou věc, i když je to těžké.
A možná právě proto se stal jedním z nejrespektovanějších herců své generace.
„Víš, co je zvláštní?“ řekl by možná večer Paulovi.
„Co?“
„Celý život nám lidé říkali, že jsme krásní.“
„Ano.“
„Ale nikdo nám neřekl, co s tím máme dělat.“
Paul se rozesmál.
„Já jsem začal závodit.“
Paul Newman by měl poslední slovo
A možná právě proto by byl Newman v takové společnosti největším překvapením.
Protože za jeho modrýma očima nebyl jen hollywoodský idol.
Byl tam člověk, který se dokázal věnovat věcem, které s filmem neměly nic společného.
Závodil.
Pracoval.
Věnoval se charitě.
A dokázal se smát sám sobě.
Když by se ho někdo zeptal, kdo je z celé pětice nejhezčí, pravděpodobně by odpověděl:
„Delon.“
Alain by se usmál.
„Správná odpověď.“
Cary by zakroutil hlavou.
„Tohle začíná být nesnesitelné.“
Marcello by večer zachránil
Mastroianni měl jeden dar.
Dokázal být okouzlující, aniž by působil, že se o to snaží.
Jeho filmové postavy často nebyly dokonalí muži.
Byli trochu nerozhodní.
Trochu unavení.
Někdy směšní.
Někdy okouzlující.
A právě tím byli uvěřitelní.
Marcello by se proto pravděpodobně po několika sklenkách vína podíval na ostatní a řekl:
„Víte, co je na tom nejhorší?“
„Co?“
„Že jsme si mysleli, že budeme krásní navždy.“
Ticho.
„A potom jsme zestárli.“
Cary by se usmál.
„To je ale problém všech.“
Marcello by přikývl.
„Ano.“
„A co s tím?“
Marcello by zvedl sklenici.
„Nic.“
A připil by na život.
Kdo z nich byl vlastně nejpřitažlivější?
Na to neexistuje odpověď.
A možná ani existovat nemůže.
Cary Grant měl eleganci.
Gregory Peck důstojnost.
Paul Newman charisma.
Alain Delon vzhled, který se stal téměř synonymem filmové krásy.
A Marcello Mastroianni šarm, který nepotřeboval dokonalou tvář.
Každý z nich představoval jiný typ mužské přitažlivosti.
A právě proto by jejich společná večeře byla mnohem zajímavější než setkání pěti mužů, kteří by byli úplně stejní.
A potom by restaurace pomalu utichla
Číšník by přinesl účet.
Paul by ho chtěl zaplatit.
Cary by protestoval.
Gregory by navrhl, že se rozdělí.
Marcello by tvrdil, že už zaplatil.
A Alain by se mezitím díval z okna.
Venku by pořád žil Řím.
Skútry.
Světla.
Smích.
Turisté.
A pět mužů, za kterými se kdysi otáčely miliony lidí, by na několik hodin úplně zapomnělo, že jsou slavní.
Možná by se při odchodu ještě jednou zastavili u dveří.
Paul by se zeptal:
„Tak zase příští rok?“
Cary by odpověděl:
„Pokud nás někdo pozve.“
Marcello by se pousmál.
„Já přijdu.“
„Pozdě.“
„Samozřejmě.“
A potom by zmizeli v ulicích Říma.
Pět filmových legend.
Pět úplně rozdílných mužů.
A jedna večeře, která se nikdy nestala.
Ale možná právě proto si ji můžeme představit přesně tak, jak bychom chtěli.
Poznámka pod článkem
Tento text je literární fikce. Popsané setkání Caryho Granta, Gregoryho Pecka, Paula Newmana, Alaina Delona a Marcella Mastroianniho se ve skutečnosti neuskutečnilo. Jde o vymyšlený příběh založený na skutečných historických osobnostech.
Postavy, jejich životní osudy, filmové kariéry a některé známé skutečnosti vycházejí z reálných zdrojů. Rozhovory, situace, reakce jednotlivých mužů a samotná večeře jsou však autorskou představou a nelze je chápat jako historický záznam.
Cílem textu není tvrdit, že se tito muži někdy společně setkali, ale představit si, jak by takové setkání mohlo vypadat, kdyby se pět filmových ikon své doby na jeden večer ocitlo u stejného stolu.
